26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Dramata Jana Pavla II.

19. 11. 2019

|
Tisk
|

Historickou roli papeže Jana Pavla II. v návratu svobody do našeho regionu přiblížil v bazilice sv. Petra ve Vatikánu během národní pouti při mši svaté pomocný biskup pražský.

Vydání: 2019/47 Návrat do Říma. S díky za svobodu, 19.11.2019

Příloha: Perspektivy 47

Zdenek Wasserbauer

Bratři a sestry, milí přátelé,
s úryvkem evangelia, které jsme právě vyslechli (Ježíšův rozhovor se Šimonem Petrem – J 21,15-17) jsem se naposledy setkal asi před třemi týdny, když jsem pozorně dočítal jeden z posledních papežských dokumentů – exhortaci „k mladým lidem i k celému Božímu lidu“ Christus vivit. V předposlední 8. kapitole o povolání tam papež František hovoří o tom, co je to povolání a jak ho rozpoznat, přijmout a ve svém životě naplnit. Uvádí k tomu právě rozhovor Zmrtvýchvstalého Pána s Šimonem Petrem na břehu Genezaretského jezera, ve kterém opakovaně zaznívá důležitá otázka: „Šimone, synu Janův, miluješ mne?“ Vzápětí ale papež uvádí opačný příklad – bezvýsledné setkání s bohatým mladým mužem, který od Ježíše odchází smutný. A teď budu citovat jednu závěrečnou shrnující větu: „My nevíme, kým se tento mladý muž, na kterého Ježíš s láskou pohlédl a jemuž podal ruku, býval mohl stát pro nás a co mohl vykonat pro lidstvo.“
Mládenec, který Pánovo pozvání přijal
Papež Jan Pavel II. se narodil 18. května 1920, za dva dny je pokřtěn, za devět let poprvé přistupuje k prvnímu sv. přijímání, v 18 letech na prahu druhé světové války je biřmován a 1. listopadu 1946 vysvěcen na kněze. Všechno se to zdá být jednoznačné a jasné! Jenže ono nebylo! V jedné zajímavé knize o Janu Pavlu II. je kapitola nazvaná „Kněz zrozený z popela jednoho herce“. Popisuje se tam, jak Karol Wojtyła během studia na gymnáziu objevuje divadlo, které se pro něj stalo opravdovou vášní. Ukazují se jeho interpretační schopnosti, úspěšně recituje, aktivně a cíleně pracuje na zlepšení výslovnosti a přednesu, má nevšední paměť a očividný talent. A chce se stát hercem!
Nebyl on také tím bohatým mladým mužem z evangelia, určitě bohatým na mnoho osobních obdarování, který ale naštěstí nakonec Pánovu výzvu přijal? Možná by byl získal i několik Oskarů a my bychom se mohli po večerech dívat na skvělé filmy, v nichž by hrál. Ale neměli bychom Jana Pavla II.!
Karol však naštěstí Pánovo pozvání přijal – a přijal ho naplno, neboť víme, kým se stal. Když je pak 4. července 1958, na svátek našeho sv. Prokopa, jmenován pomocným biskupem v Krakově a na sv. Václava je na biskupa vysvěcen, volí si jako heslo „Totus tuus“ (Celý tvůj). Tedy slova, jimiž sv. Ludvík Maria Grignion vyjadřoval přání bezvýhradně náležet Ježíšovi skrze Marii: „Já jsem celý tvůj a všechno, co je mé, patří tobě, můj milovaný Ježíši, skrze Marii, tvou svatou Matku.“
Zmíněný úryvek evangelia byl jistě správně vybrán proto, že Jan Pavel II. byl v mnoha ohledech skvělým pastýřem. Já v něm ale nacházím Jana Pavla II. jako člověka, biskupa, papeže, který Krista opravdu miloval a toužil mu celý patřit. Ti, kteří mu byli blízko, věděli a vnímali, jak hluboký duchovní život vedl, a jsou přesvědčeni, že byl mystikem, že vedl hluboký život modlitby. On stavěl vše na Pánu a síle jeho lásky, kterou osobně poznal a snažil se v ní celý život růst. Proto také sám pak často hovořil o lásce k Bohu a k člověku, která dává životu definitivní smysl a naplnění, vede k odpuštění, vlévá naději, boří hradby nenávisti a nepřátelství. To je ten hlavní důvod, proč spočívá zde v bazilice sv. Petra a proč se k němu každý den obracejí zástupy lidí zde i po celém světě.
Jan Pavel II. během svého téměř 27letého pontifikátu vykonal 146 pastoračních cest po Itálii a 104 apoštolských cest po různých zemích, stojí za 14 encyklikami, 15 apoštolskými exhortacemi, 11 konstitucemi a 45 apoštolskými listy. Za jeho pontifikátu vznikl Katechismus katolické církve a Kodex kanonického práva. Prohlásil 1 338 mužů a žen za blahoslavené a 482 za svaté, jmenoval 231 kardinálů, svolal 15 biskupských synod atd. atd.
Všechno to jsou témata nejen na kázání, ale na přednášky, sympozia, knihy! Jedno téma nás však tady spojuje. Je důvodem, proč jsme sem přijeli, a je pro nás právě teď aktuální: pád totalitního režimu před třiceti lety v naší zemi!
Veledůležitý posel
Sám nevím, z jakého důvodu liturgisté zde ve Vatikánu vybrali pro památku Jana Pavla II. dnešní 1. čtení (Iz 52), ale napadlo mne, že v tom můžeme slyšet ozvěnu slov, která Jan Pavel II. pronesl při inaugurační mši sv. 22. října 1978 a která vstoupila do historie: „Bratři a sestry! Nemějte strach! Otevřete, ba rozevřete dokořán brány Kristu!“ A prorok Izaiáš v dnešním čtení hovoří dokonce o dvou, kterým je třeba otevřít brány: O veledůležitém poslovi („Jak je krásné vidět na horách nohy posla, který přináší radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu.“), který nese radostnou zprávu o osvobození zajatců po 70 letech v babylonském vyhnanství. Tato slova mohla znít vědomě či podvědomě v našich srdcích, když papež přijel poprvé na jaře 1990 do Prahy. Viděli jsme nohy posla svobody! A mluvili jsme o zázraku!
A tím druhým, kterému je třeba otevřít, je Hospodin: „Slyš! Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión.“ Nesmírně zajímavé je, že spolu s těmi vyhnanci jde Hospodin, který je doprovází. Bůh ani nás neopustil, byl s námi po celou dobu totality, ale v těch listopadových dnech roku 1989 zvláštním způsobem konal, spolu s námi se vracel do svobodné Evropy, mohli jsme pociťovat jeho zvláštní přítomnost.
A proč je důležité otevřít, o tom jsou hned následující slova: „Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť Hospodin utěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém.“ Jako byl Jeruzalém v troskách, když se Izraelité vrátili po 70 letech ze zajetí, připomínala i naše země po panování komunismu v mnoha ohledech trosky… A ani dnes, po 30 letech, nejsou zdaleka všechny kostely či kláštery, statky nebo jiné budovy opravené – a můžeme na nich dodnes vidět stopy barbarského vyrabování nebo vybydlení, dokud to jen šlo, a pak ponechání osudu.
Naše země dnes 30 let po pádu komunismu v mnoha ohledech vzkvétá a je to moc dobře. Měli bychom za to stále děkovat, a ne být pořád nespokojení a naštvaní. Na druhé straně je ale tolik skutečností v naší společnosti bohužel více či méně v troskách: manželství, rodina, politická scéna, kultura atd. A Jan Pavel II. nás vybízí: Nemějte strach! Otevřete, ba rozevřete dokořán brány Kristu! Jeho spásonosné moci otevřete hranice států, ekonomické i politické systémy, rozsáhlé oblasti kultury, civilizace a pokroku. Nemějte strach!
My jsme se po pádu železné opony otevřeli světu a je to dobře. Jenže ne všechno, co díky tomu otevření přišlo či nastalo, je dobré. Kéž by nám Bůh dal dostatek opravdové moudrosti správně rozlišovat pravé hodnoty, čemu se otevírat a čemu naopak nedovolit vstoupit, rozkládat a ničit. A naopak, nebát se otevřít spásonosné a uzdravující moci Krista.
Kdo otevíral brány
Svatý Jan Pavel II. byl v Izaiášově duchu skutečným, velkým „otvíračem bran“: Kolik srdcí si jen dokázal získat po celém světě při svých cestách? A pak svým podílem na pádu komunistické diktatury a železné opony. Ano, jeho slova při inaugurační mši svaté 22. 10. 1978 otevřela první trhlinu v bariérách vybudovaných komunismem. Vatikánský diplomat, kardinál Jean-Louis Tauran (který zde z balkonu ohlašoval 13. 3. 2013 zvolení papeže Františka), to řekl jasně: „Papež Jan Pavel II. byl detonátorem, který způsobil výbuch všech protikladů, které ohrožovaly život těchto zemí a utlačovaly místní církve.“
Svatořečení naší Anežky proběhlo kupodivu právě v době, kdy se ve Vatikánu intenzivně připravovala návštěva tehdejšího nejvyššího představitele Sovětského svazu Michaila Gorbačova, který krátce po svatořečení Anežky 1. prosince 1989 přijíždí do Vatikánu. A byl to on, kdo řekl: „Komunismus jsem nezničil já, ale Jan Pavel II.!“ Gorbačov považoval Jana Pavla II. za člověka, který změnil běh dějin.
Ve stopách sv. Cyrila i Vojtěcha
Jan Pavel II. stojí po boku Ronalda Reagana, Margaret Thatcherové a dalších, ne však jako politik ve vlastním slova smyslu. On nepořádal zákulisní vyjednávání, ale svými jasnými slovy, dobrotou, modlitbami, neustálým poukazováním na nezastupitelnou hodnotu každé lidské osoby a její důstojnost a svobodu vystupoval jako nástroj v rukou Božích. Když mu pak bylo v tomto směru děkováno, řekl pouze: „To je dílo Boží prozřetelnosti.“ A na otázku, zda je těžké prožívat dějiny jako ten, kdo je utváří nebo spoluutváří, odpovídal: „Když si to přeje Bůh, je to snadné… On všechno řídí!“
Zhruba před třemi týdny se předseda polského episkopátu arcibiskup Stanislav Gądecki obrátil na papeže Františka s žádostí o vyhlášení sv. Jana Pavla II. učitelem církve
a patronem Evropy. Poukázal přitom na roli, kterou sehrál ve sjednocení Evropy rozdělené více než 50 let železnou oponou. Polští biskupové píší, že v jeho osobě pokračovalo jednotící a kulturotvorné hlásání evangelia, započaté sv. Cyrilem a Metodějem a sv. Vojtěchem. Polští biskupové tedy zmiňují naše české světce a vedle nich by rádi postavili Jana Pavla II.
A vidí-li polští biskupové spojitost mezi ním a našimi věrozvěsty a sv. Vojtěchem, já bych ještě přidal sv. Anežku. Ona se, jak věříme, za pád totality (a nejen v naší zemi) přimlouvala a Jan Pavel II., který ji v době, kdy se komunistická totalita začala hroutit, svatořečil, pak sobě vlastním způsobem konal.
Začal jsem zmínkou o dramatu, které se odehrávalo v duši mladého Karola mezi uměním, divadlem, kulturou na jedné straně a Božím voláním na straně druhé. Skončím slovy, která Jan Pavel II. pronesl při své první návštěvě postkomunistické země 21. dubna 1990 na Pražském hradě při setkání s představiteli kulturního a intelektuálního světa. Jsou to slova, která zní po skoro třiceti letech téměř prorocky: „Bez transcendentály, bez přesažného smyslu zůstává každá kultura žalostným fragmentem jako babylonská věž. Nelze budovat kulturu a opomenout či křečovitě odmítat to, co je cultus – úcta, uctívání. Nekulturní člověk a nekulturní národ je člověk a národ bez úcty k sobě, k bližnímu, ke světu, k Bohu… Setkáváme se dnes na troskách jedné z mnohých babylonských věží lidských dějin. Stavba té společnosti neměla transcendentálu, neměla duchovní hloubku. Každý pokus vystavit společnost, kulturu, lidskou jednotu a lidské bratrství na odmítnutí úcty k společnému Otci a jeho řádu plodí, tak jako v Babylonu, rozdělení lidí a zmatení jazyků. A dnes je tolik třeba hledat společný jazyk a nové porozumění, rozbořit všechny zdi rozdělující lidi a národy, mobilizovat všechny duchovní a mravní síly pro život lidstva ve třetím tisíciletí.“
Svatý Jan Pavel II. nás do tohoto třetího tisíciletí převedl a v mnoha ohledech nám jasně ukázal směr, kudy kráčet. Kéž bychom se jeho příkladem stále inspirovali, k jeho učení se stále vraceli a o jeho přímluvu znovu a znovu prosili.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou