Dozrávám k úkolům, až když jsou za mnou

Vydání: 2005/48 Křivda a uzdravení, 28.11.2005, Autor: Josef Nerušil

Příloha: Doma

Květoslava Neradová je žena, která vzbuzuje respekt. Její pracovna je zcela zaplněna knihami - vždyť jejím oborem je česká literatura. Tu začala vyučovat již ve svých 23 letech. Protože chtěla, aby její děti měly možnost studovat, nepodepsala Chartu 77. I přesto se jí problémy s režimem nevyhnuly. Poté, co jednomu ze svých žáků vysvětlila, proč Chartu nepodepsala, ale přesto s ní souhlasí, byla z fakulty vyloučena. Následovalo 13 let práce ve Státní knihovně. Současně se věnovala výuce starší české literatury pro novináře publikující v samizdatu. Sama se podílela na šíření neoficiálních textů a právě tehdy si zamilovala psací stroj, který dodnes používá namísto počítače. Na fakultu se mohla vrátit až v roce 1989, ale rozhodla se věnovat už jen výuce novinářů. Přihlásila se proto do konkurzu na fakultu žurnalistiky a začala opět vyučovat dějiny české literatury. Zkušenosti, které získala při práci se studenty novinařiny, se rozhodla zúročit. V roce 1995 založila církevní Vyšší odbornou školu publicistiky. Dnes společně s doktorem Paďoukem připravuje pro Český rozhlas 6 náboženský pořad Kořeny, založený na srovnávání různých aspektů monoteistických náboženství - judaismu, křesťanství a islámu.

-gp-

 

Víra je pro mě dodnes otevřenou záležitostí, protože si myslím, že je neustále nutné ji ověřovat. Po rodičích, kteří - stejně jako prarodiče - pocházeli z extrémně chudého prostředí,  v sobě nesu proletářské kořeny. Oba byli vyloženě proticírkevně zaměření. Můj otec vyrůstal v podstatě v sirotčinci a považuji za takový malý zázrak, že vše, co ho v životě potkalo, přežil bez nějaké větší újmy.

Bydleli jsme v Praze na Albertově, kde měl otec ve sklepě malé hospodářství - choval tam prase, drůbež a další zvířata. Náš tatínek byl vybaven zvláštním smyslem pro risk a dobrodružství, který se projevil například tím, že k nám za války přivedl nějakého pána a představil ho jako našeho příbuzného pana Nováka. Až po skončení války jsme se dozvěděli, že to byl Žid, kterého u nás otec celou válku ukrýval.

Po válce mě rodiče přihlásili na gymnázium. Až později ke svému překvapení zjistili, že je to škola církevní, ale už jim nestálo za námahu mě přehlásit jinam. I přesto, že byla většina mých spolužaček věřících a já musela pravidelně chodit do kostela, víra mě nijak neoslovovala; zůstala jsem vůči ní chladná. 

Mezi septimou a oktávou - v době, kdy už byly církevní školy zrušeny a já navštěvovala státní gymnázium - jsem najednou prožila několik věcí, které mě výrazně ovlivnily. Rok 1948 a celá tehdejší situace mě přivedly k tomu, že jsem začala přemýšlet o skutečných hodnotách. Přišla jsem na to, že v bolševickém komunismu a ateismu žádná skutečná hodnota není. Přemýšlela jsem o náboženství a vlastně i ke svému překvapení jsem konvertovala. Přijala jsem víru v tradiční katolické podobě se vším, co k tomu tehdy patřilo.

  Na filozofické fakultě, kde mi dovolili studovat asi hlavně díky mým proletářským kořenům, jsme brzy s ostatními katolickými studenty vytvořili poměrně uzavřenou skupinu. Přátelila jsem se tehdy například s Evou Pavláskovou, Otou Radinou, Václavem Konzalem, Ivanem a Evou Vyskočilovými, Jiřím Němcem, Danou Němcovou a dalšími. Opisovali jsme a studovali různé neoficiální texty. Oproti dnešku to byla taková nelhostejná doba. Společně jsme o prázdninách jezdili na různé brigády a žili i po stránce duchovní velmi intenzivním životem. Mým životním partnerem se stal spolužák z gymnázia.

Když jsem později poznala různá tradiční církevní prostředí, setkala jsem se ke svému zklamání s pokrytectvím a výlučným přesvědčením o vlastní pravdě. Vysvítala tam jakási duchovní pýcha, že my „věřící“ převyšujeme ty ostatní, „nevěřící“. I já jsem tak uvažovala. Dnes vím, že je nutné, aby si i věřící člověk stále kladl otázky, vracel se a svou víru prověřoval. Velkou zkouškou mé víry byl okamžik, kdy ve svých dvaceti sedmi letech zemřel můj syn. Bylo to těžké, ale dostalo se mi v té době několika pozoruhodných darů a byla jsem zároveň jinými lidmi požádána o pomoc. Dnes to cítím tak, že celá naše rodina i má víra vyšly z této zkoušky posíleny.

 V současné době žiji v relativním klidu a věci vidím s větší jasností. I přesto, že jsem musela po několika letech za velmi nepříjemných okolností odejít ze školy, kterou jsem založila, často se k její koncepci v mysli vracím. Uvědomuji si dnes lépe než dřív, jak by taková škola měla vypadat. Někdy mám pocit, že dozrávám ke svým úkolům až tehdy, když jsou za mnou. Pochopila jsem, jak je důležité umět přijmout fakt, že člověk něco začne a někdo jiný v započaté práci pokračuje. Člověk zkrátka není nikdy hotový - alespoň na tomto břehu života. Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay