Dojdou spásy i nepokřtěné děti?

Vydání: 2004/46 Nevěra, 10.11.2004, Autor: Josef Dolista

Bůh není být zajatcem našich představ
Našim známým zemřelo náhle krátce po narození dítě. Nestačili je bohužel pokřtít. Teď si vyčítají, že neměli křest odkládat a že dítěti odepřeli cestu k Bohu. Jak se na problematiku zemřelých a nepokřtěných dívá církev? Je to ostatně i problém životů zmařených při potratech.
M. P., brněnská diecéze


Nejdřív chci projevit postiženým rodičům solidaritu v zármutku a ubezpečit je v tom, že si nemají co vyčítat, protože smrt svého dítěte nepředpokládali.
Bůh je Stvořitelem všech lidí. Ježíš sám odkazuje na první stránky Starého zákona a odvolává se na Boha jako původce všeho, který je věrný a má o své stvoření otcovskou starost a má k němu dobrý a láskyplný vztah. Při poslední večeři Páně pronáší na rozloučenou s apoštoly nad chlebem a vínem slova známá všem křesťanům: že své tělo vydává za všechny a svou krev prolévá také za všechny na odpuštění hříchů. Proto v teologii tvrdíme, že eucharistická liturgie má kosmický charakter, neboť se dotýká obnovy a vykoupení celého kosmu.
Církev velmi brzy od svého vzniku nabízela možnost křtu i nedospělým, aby tak celá rodina mohla patřit Kristu. To ale neznamená, že neexistuje možnost spásy pro lidi stojící mimo instituci církve. Církev je pozemskou zprostředkovatelkou Božího vykoupení pro ty, kdo si tuto pravdu uvědomují a chtějí ho přijmout. Nikdy však netvořila většinu světové populace obyvatelstva a uvažme jen to překvapení, když byla v roce 1492 objevena Amerika: takový velký počet lidí nikdy nepoznal Krista. Zde se jednoznačně nabízí otázka, zda Kristus opravdu zemřel jen za pokřtěné? Víme, že nikoli. Zemřel za všechny bez rozdílu.
Církev vyznává, že existuje řádná cesta ke spáse u těch, kdo v Krista uvěří a přijmou křest. Také však uznává cestu, kterou zná jen Bůh - že ti, kdo bez vlastní viny nejsou pokřtěni a nemohli poznat Krista, kdo jednají podle hlasu svého svědomí, jsou také pod vlivem Boží stvořitelské milosti a jdou po cestě spásy. Pokud bychom nevěřili v možnost spásy lidí, kteří nemohli být pokřtěni, kde by se pak projevovala Boží láska vůči stvoření? Uznáme-li, že existuje možnost spásy pro nevěřící a nepokřtěné, pak zároveň věříme, že Bůh je láska a že je spravedlivý. Kdyby tomu tak nebylo, byl by Bohem jen malé skupinky věrných - tehdy by se Boží velikost vytratila, Boží otcovství by se umenšilo a z takového Boha by vycházel strach. Bůh není Bohem naší filozofie, našeho pojetí, našich projekcí, ale je to Bůh, který je nám zpřístupněný svým Slovem. Byl by to tedy projev velmi malé víry, kdybychom nevěřili, že Bůh může učinit i z věcí zlých věci dobré a že jeho láska k lidem najde vždy řešení.
U malých nepokřtěných dětí proto můžeme stanovit, že jejich osud je v rukou Božích - to znamená v těch nejlepších a nejláskyplnějších. Svatý Jan říká, že strach nemá v lásce místo. Je pravda, že v dějinách dogmatiky existovaly pochybnosti ohledně konečného stavu nepokřtěných dětí (limbus puerorum), ale tato doba je již minulostí. Druhý vatikánský koncil překonal tyto rozpaky, když učí o možnosti spásy těch, kdo neměli možnost uvěřit v Krista. To samozřejmě platí i o nepokřtěných dětech. Našim tazatelům proto doporučuji vůbec se nezabývat tím, že by se jejich dítě mohlo vůči Bohu z důvodu jeho nepokřtění odcizit, spíše bych je nabádal k tomu, aby uvažovali o své víře v relaci Boží lásky a jeho stvoření, utrpení člověka a Boží přítomnosti v lidském utrpení. Bůh je naše budoucnost, naše konečné dovršení a naplnění smyslu lidského života.
Chtěl bych uvést ještě jeden konkrétní příklad. Matka Tereza uvěřila v lásku Boží ke všem lidem. Těm nejubožejším a umírajícím vyprávěla o Boží lásce a nechávala je umřít v jejich náboženství. Také si nedělala starost o jejich spásu. Vždyť tu největší starost o naši spásu nese náš Stvořitel. Teologie švýcarského teologa a biskupa K. Kocha právem připomíná, že jsme často orientováni na nadmíru činností, jakoby náš život nacházel smysl jen ve výkonu (i náboženském). Je to přesně naopak. Bůh nese poslední odpovědnost za nás jako za své stvoření. Smyslem života je on sám. Tím nesnižujeme význam lidské činnosti, ale jen odlehčujeme význam všeho, co konáme svým rozumem a rukama. Krásný je příklad Ježíše spícího v loďce na rozbouřeném moři ve chvíli, kdy se apoštolové opravdu bojí. Ježíš je nazývá malověrnými. Křesťan je člověk, který uvěřil v Boží lásku. Tato víra, která je zakotvena v biblické zvěsti, nás zbavuje strachu o naše zemřelé, o naše nepokřtěné děti, ale i o ostatní lidi, kteří již zemřeli. Setkali se totiž s mnohem větší láskou, než jakou disponujeme my, žijící zde na zemi.

prof. dr. JOSEF DOLISTA, Th.D., Ph.D.,
vyučující na Teologické fakultě v Poznani
Sdílet článek na: 

Sekce: Odpovědny, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay