Dojalo mě, že děti si můžou i hrát

Vydání: 2007/37 Jak odpustit, když to nejde?, 11.9.2007

„Dobrý den, hledám takovou tu malinkou paní z Banátu,“ ptám se vrátné v Arcibiskupském kněžském semináři v Olomouci. „Vy myslíte Karolínku,“ odpovídá mi a za chvíli už Karolínka vchází do návštěvní místnosti. Neměří ani metr třicet, je oblečená do širokých sukních a živůtku, na hlavě má šátek. Během dvou hodin jsme si povídaly o všem možném – o životě v českých vesnicích v rumunském Banátu a místních tradicích, o Karolínčině rodině i o tom, jak se vrátila zpátky ke svým kořenům.

Kolik českých vesnic se v rumunském Banátu v současnosti nachází? A jak se tam Češi vlastně dostali?

Je tam pouze šest vysloveně českých dědin. Víc jich najdete smíšených, kde žijí Češi, Srbové, Rumuni.
Naši předci do Banátu přišli v roce 1820. Od té doby se tam stále udržují české tradice a zvyky, dávají se česká jména, dětem se vypráví české pohádky a zpívají české písničky. Někteří starší lidé chodí dodnes v kroji, i já ho mám na sobě. Máme tam také českou kapelu Bohemia, vydáváme český časopis Gernický zvoneček, je tam česká škola a kostel svatého Jana Nepomuckého.

Pocházíte z početné rodiny?
Byly jsme čtyři děti, s jedním bratrem, který byl postižený, jsme byli dvojčata. Já sama jsem v dětství neposlechla tatínka a spadla z koně. Nikomu jsem to neřekla, až maminka si jednou při mytí všimla, že se mi bortí páteř. Doktor v Gerníku nebyl, na cestu za ním do města nebyly peníze. Takže jsem nevyrostla a zůstala maličká. Proto jsem vychodila jen čtyři třídy základní školy. Pan učitel totiž mamince vzkázal, ať už nechodím, že jsem taková malá, a doma potřebovali pomoci s hospodářstvím i s nemocným bratrem.

Banát bývá popisován jako krásné místo...
Krásně tam je – na výlet, ale na život a na práci ne. Byl to takový pracovitý svět. V létě byli všichni od rána do večera na poli, doma se starali o dobytek. V zimě se chodilo pracovat do lesa.

Gerník leží v horách – jak tam lidé shánějí obživu?
Bylo tam vždycky těžko – všude jsou kopce a lesy, políčka jsou zasazená mezi balvany. Na poli jsou kameny velké jako židle, žádné stroje tam nemohly vjet, všechno jsme dělali ručně nebo s pomocí koní. Obilí se stále seká kosou, váže do povřísel, pak se doma mlátí. Dnes je to trochu jednodušší, protože už je elektrika.Pěstovali jsme hlavně pšenici, oves, ječmen, brambory a kukuřici. Obilí lidé pěstují pro sebe i pro zvířata, v zimě se za peníze utržené v lese přikupuje pšenice. V neděli se samozřejmě na pole nechodí. Jde se do kostela, odpoledne na požehnání a po návštěvách. Ale dobytek v neděli nepočká, nakrmit, poklidit, vyhnat na pastvu, to se musí dělat každý den.
Když jsem přijela do České republiky, byla jsem překvapená a dojatá, když jsem viděla, jak si děti hrají v parku. U nás děti po příchodu ze školy pracují. I ty nejmenší musí aspoň trhat trávu pro slepice.

Vařili jste nějaká česká jídla?
Česká asi nebyla, ale samozřejmě jsme vařili. Hodně jsme pracovali a hodně jedli. A všechno pořádně tučné. Ne jako tady. Vařili jsme hlavně „mamaliku“, to byla taková tuhá kukuřičná kaše, kterou jsme jedli s mlékem a sýrem od oveček. Každý měl na dvoře pec, ve které se pekl chleba na celý týden. Ten jsme jedli ke všemu, asi tak jako tady brambory. Sadili jsme hodně kukuřice, kterou jsme krmili prasata. Za peníze za práci v lese jsem si mohla občas koupit nějaké oblečení ve městě. Tam jsme jezdili s koňmi prodávat mléko, vejce a tvaroh. Kvůli tomu se většina z nás musela naučit rumunsky.

Jak jste v horách prožívali například druhou světovou válku?
Moc jsme o ní ani nevěděli. Žili jsme nahoře v kopcích a fronta byla daleko. Vzpomínám si, jak jednou přijeli vojáci, asi Rusové, s municí a tatínek a s ním několik dalších mužů museli vzít koně a vézt je přes kopce dál.

Změnil se nějak v Gerníku život po skončení komunismu?
Za komunistů i po nich byly život a práce pořád stejně tvrdé. Ale dřív jsme museli povinně státu prodávat za hrozně nízké ceny (třeba 20 haléřů) a vozit část úrody s koňmi do města. To už teď není. Také dřív přes dědiny vedla jen ušlapaná cesta plná kamení. Teprve Václav Havel zařídil, že máme přes vesnici asfaltovou silnici.

Kdy vás napadlo, že byste chtěla odejít do České republiky?
Naši příbuzní žili už od roku 1947 v Chebu. Často mě sem zvali, ale vždycky jsem odmítla. V roce 1952 mi umřel tatínek, o jedenáct let později i maminka. Žila jsem pak se starším bratrem a jeho rodinou. Můj bratr-dvojče už byl dávno po smrti. Jedna holka z vesnice, naše sousedka, odešla jako sestra do kláštera. Moc jsem tehdy litovala, že nejsem mladá a nemůžu to tak taky udělat. Pak zemřel i bratr a žila jsem jen se švagrovou, jejími dětmi a vnoučaty. Pořád jsem mluvila o klášteře, ale švagrová mi to vymlouvala: „Víš vůbec, co je to klášter? A co tam budeš dělat?“ Já jsem o to ale přece stála. Nakonec se mi to podařilo a děkuju Pánu Bohu, že jsem se tam dostala.

Kdo vám tehdy při rozhodování a pak i při odchodu nejvíc pomohl?
Pan děkan. Jednou ho navštívila velebná matka ze Švýcarska a říkala, že bych mohla žít jako civilní v klášteře mezi sestřičkami, dokonce bych mohla nosit i svůj kroj. Od té doby mi to pořád vrtalo hlavou a přemýšlela jsem, koho bych se zeptala. Nakonec jsem šla za panem děkanem. Povídám, že je mi hanba říct, co bych chtěla, ale přece mu to povím. Slíbil, že někam napíše a přeptá se. Měla jsem strach, že se mi bude celý Gerník smát, ale pan farář slíbil, že to nikomu neřekne. Jednou pak byla mše svatá a on mi vzkázal, že si s sebou mám vzít buletinku (to je jako vaše občanka), že mu napsala představená z Kroměříže. Přijedou k nám prý tři sestry odtamtud, a když si do té doby stihnu vyřídit pas, můžu s nimi rovnou odjet. Kvůli pasu se muselo jet do města. Tak jsem se hned druhý den vypravila, vyrazila jsem v půl čtvrté ráno a vrátila se až o půlnoci. A tak jsem se dostala do Kroměříže.

Měla jste po příjezdu do České republiky problémy s češtinou?
No jéje! Řeč, kterou jsme mluvili doma, je stará, tady používáte jiná slova, jiná slovní spojení. A i výslovnost se trochu liší. Když jsem přišla do Kroměříže do kláštera, musela jsem mladé sestřičky-kandidátky poprosit, ať mluví trochu pomaleji – ony tak rychle drmolily, že jsem jim vůbec nerozuměla.

Jak dlouho jste v Kroměříži žila a jak trávíte čas v Olomouci?
S kroměřížskými sestřičkami jsem byla od 1. prosince 1995 – to mi bylo 67 let – do Olomouce jsem pak odešla po čtyřech měsících. Tady žiju jako laik v klauzuře se sestřičkami. Uklízím, peru, žehlím, spravuju chlapcům, co žijí v semináři, oblečení a ložní prádlo, šiju závěsy, pracuju na zahrádce – pěstuju rajčata a papriky.
Jsem moc šťastná, že jsem sem přijela. Kdybych zůstala v Gerníku, nevím, jestli bych byla ještě na světě.

Navštívila jste ještě někdy Gerník?
Byla jsem v Banátu před třemi roky. Kdysi tam žilo 500 až 600 lidí, dnes jich pořád ubývá. Spousta mladých se stěhuje do Čech, pro staré, kteří zůstali, je život moc složitý. Už nemůžou pracovat, nemají důchod a mladí nemají možnost si je vzít sem, protože tady nemají takové postavení.

Jaké místo ve vašem životě má víra v Boha?
Víte, my jsme o tom nikdy moc nepřemýšleli, víra byla úplně přirozená součást našeho života i zábavy. Bez ní se neobešlo nic. Já jsem zůstala vinou úrazu taková malá, nikdy jsem se ani nevdala a neměla děti, i když mám děti moc ráda. Přesto nemůžu říct, že bych něčeho litovala. Brala jsem život vždycky tak, jak šel, jak to Pán Bůh dal.

Loučím se s Karolínkou a odcházím. Vyprovází mě ke dveřím a kroutí hlavou: „Vždycky jsem byla ta poslední – a teď se mnou děláte rozhovor…“
Připravila Zita Chalupová



Karolína Stehlík (Češi v Banátu jména nepřechylují) se narodila v roce 1928 ve vesničce Gerník v rumunském Banátu (oblast jihovýchodní Evropy, která zasahuje části Rumunska, Maďarska a Srbska). Již 180 let zde žije česká komunita, jež v současné době čítá přibližně 2000 lidí. V roce 1995 se Karolína Stehlík přestěhovala do České republiky.



Karolínka o tradicích v Banátu:
Držely se hlavně církevní svátky, Velký pátek, Hod Boží velikonoční, taky jsme barvili vajíčka a obdarovávali se jimi, ale na pomlázku se jako tady nechodilo. Zato chodívali řehtači vždycky v neděli ráno sbírat vajíčka a říkali:

O, ty Jidáši nevěrný,
co jsi to učinil,
že jsi svého Mistra
prozradil.
Kopali jámu
Ježíši Pánu,
aby ho jali,
ukřižovali,
na Velký pátek
do hrobu dali,
na Bílou sobotu
zas vykopali.
Z toho my se radujeme,
že Pán Kristus z mrtvých vstane.
Pár vajíček žádáme.

Na Štědrý den jsme chodívali na roráty. Děti brzy ráno vstávaly, ovazovaly slámou stromy a zpívaly:
Ovazujte se, stromkové,
aby vám nemrzly kvítkové.
Zejtra bude mráz,
jestli se neovážete
posekáme vás.

A předháněly se, kdo dřív vstane. Velká sláva byla vždycky svatba. Celý týden se peklo, každý příbuzný a soused něco přinesl. Dělali jsme „sarmy“, to se do kysaného zelí strčily celé hlávky zelí, jen košťál jsme vykrojili, a do těch kvašených listů jsme pak balili maso s rýží, které jsme pekli. Loni jsem si to tady v semináři taky naložila, ale sestřičky mi to vyhodily…


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay