Dobré náboženství je na straně svobody

Vydání: 2012/25 Exkluzivně z afghánského bojiště, 23.6.2012, Autor: Miloš Szabo

Sešli jsme se v jeho rozhlasové ředitelně a vzpomněli si, že jsme se vlastně osobně už jednou potkali: ve slovenských Levicích na začátku roku 1990. Oba jsme byli tenkrát mladí, plní elánu a přesvědčení, že život v nás i kolem nás jde změnit. Kromě mládí nám snad ten zbytek zůstal dodnes. Na druhé straně stolu seděl ředitel Českého rozhlasu 6 DANIEL RAUS.

Jako mladý jste byl kdysi hodně nezávislý, nyní jste zaměstnán ve veřejnoprávní instituci. Jak je to s tou nezávislostí?

Už to není, co bývalo. Ale po pravdě nevím, jestli jsem vůbec byl někdy až tak nezávislý. Spíš bych odpověděl slovy klasika: „Pořád ještě nevím, čím budu, až budu velkej…“ Živím se mnoho let jako novinář, ale moje identita je trochu širší. Kdysi jsem napsal báseň o třech koních, které se snažím držet na jedněch opratích, ačkoliv mě každý tahá jiným směrem. Ty tři koně jsou moje životy: profesionální, osobní a rodinný. Každý znamená jinou cestu – profesionální je hodně o objektivní realitě, osobní o mých pocitech a traumatech, rodinný o vztazích a zodpovědnosti za moje nejbližší. V jistém smyslu mi vyhovuje kontrast novinářského psaní a skládání písniček nebo básniček, i když jsem dávno žádné CD ani knihu poezie nevydal.

Žádný člověk nemá jen jednu roli, je současně otcem, synem, bratrem, něčím se zabývá v práci, něčím mimo ni. A nakonec někde hluboko uvnitř se nachází to, co činí člověka člověkem. Nejvlastnější lidská identita.

Kdy jste objevil své poetické sklony?

Můj otec měl doma psací stroj, který mě odmalička naprosto fascinoval. Tím, jak vypadal, jaký zvuk vydával, když se do něj ťukalo, každé písmeno udělalo jiný cvak. A stejně mě fascinoval výsledek toho cvakání, že se na papíře zjevil text, který něco znamenal. Takže jsem pořád něco psal, nejspíš od okamžiku, kdy jsem udržel v ruce pero a dostal k němu papír. Tajně jsem si také bral ten otcův psací stroj a psal na něm vlastní výtvory.

Pak nechápu, proč takový romantik jako vy začal studovat techniku.

Byla to tak trochu z nouze ctnost. Člověk jako já neměl za komunismu moc velkou šanci studovat žurnalistiku či něco podobného. A tak jsem skončil na technice. Bral jsem to ale pragmaticky – nechtěl jsem na vojnu a kromě toho má technika jednu ohromnou výhodu: věci v ní fungují, nebo nefungují nezávisle na režimu. Jedna a jedna jsou dvě i za komunismu – tohle ani bolševik nikdy nezpochybnil. Mimochodem, sešlo se nás na technice více s podobným profilem.

Dneska to vidím tak, že i když jsem se nakonec začal živit něčím jiným, studium exaktních předmětů mi hodně dalo. Naučil jsem se logicky myslet a vytvořil jsem si jasný vztah ke skutečnosti, která bývá od oblaků lidských představ poněkud vzdálena. A novinář má popisovat a interpretovat realitu. Čím exaktněji se naučí ji vnímat a čím logičtěji se naučí přemýšlet, tím lepší má základ pro její interpretaci.

Proč jste se ale rozhodl pro studium v Bratislavě a nedal přednost české vysoké škole?

V té době to hodně souviselo s mým hledáním a poněkud vratkou vírou. Vnitřně jsem řešil otázku vlastní identity – měl jsem pocit, že tápu, že mám hodně otázek, ale žádnou odpověď. Do Bratislavy jsem přijel vlastně spíš náhodou, na brigádu. V Cukrové ulici se tehdy stavěl nový kostel Církve bratrské a já jsem se tam setkal s lidmi, kteří mi nesmírně konvenovali. Svoji víru žili otevřeně, bez velkých křečí, i za toho všudypřítomného režimu se chovali přirozeně a svobodně. Měl jsem pocit, že je odpověď možná skrytá v tom, co žijí. Zdálo se mi, jako bych se ocitl v nějaké oáze, kde chci zůstat – už proto, abych zjistil, proč na mě tak zvláštně působí. Přihlásil jsem se na studium muzikoterapie, kam mě nevzali, a tak jsem se na rok stal vychovatelem neslyšících dětí. Až potom jsem se přihlásil na tu slavnou techniku.

Když se dnes řekne Československo, jaký pocit se ve vás vynoří: stesk, smutek, nostalgie, hrdost, či radost?

Nejsem čechoslovakista, zato jsem zarytý Čecho-Slovák. Nejsme stejné národy ani dvě tváře jednoho národa. To, že jsme si na poslech a na pohled hodně podobní, vytváří trochu klamný dojem vnitřního sjednocení. Ve skutečnosti máme ale jinou duchovní historii, jinou mentalitu, jiné vnímání světa. Přesto jsem doma tam i tady. Spojení našich národů byla podle mě fantastická myšlenka. Jen se to nemělo jmenovat Československo, ale třeba nějaká Středoevropská republika. Rakouská monarchie působila dojmem, že patří Rakušanům, a Československo zase, že v první řadě náleží Čechům a až potom Slovákům. Jinak moje manželka je Slovenka, takže mám doma malé Československo i po rozpadu státu. Naše dcera Maruška vždycky říkala, že čistokrevný Čechoslovák je jenom ona. Když jsme jeli přes hranice nad řekou Moravou a projížděli tamními opuštěnými lesy, vždycky prohodila: tady jsem doma, tady je Česko-Slovensko.

Na Slovensku jste se dostal také k novinařině. Jak se to stalo?

Za totality jsem byl přesvědčen, že se nikdy nebudu věnovat práci, která souvisí s politikou. Pak přišel listopad 1989 a najednou, doslova přes noc, jsme byli v politice všichni do jednoho. Pracoval jsem tehdy ve výzkumném dřevařském ústavu, kde mě zvolili za předsedu stávkového výboru s úkolem očistit ústav od komunistické ideologie. To jsme rychle udělali a já cítil, že tam dlouho nezůstanu, že přijde nějaká nová kapitola. Začal jsem se věnovat studentům jako spoluzakladatel sdružení D3, které kupodivu dodnes existuje. S několika přáteli jsme založili také týdeník s názvem Slovensko dnes, ale netušili jsme, že takový podnik musí mít i svoji obchodní a finanční stránku, takže po pár číslech to zkrachovalo. Přesto se nám tehdy otevřely dveře do jiného světa a my jsme do něj jednoduše vpluli. Zajímavé je, že kamarádi z toho časopisu to dotáhli docela daleko.

Po čase hledala Svobodná Evropa dopisovatele ze Slovenska a já jsem dostal nabídku. Zpočátku jsem váhal, ale opravdu jen zpočátku. Na Slovensku byl právě na vzestupu mečiarismus, fenomén, který byl – a s odstupem času stále je – nesmírně zajímavý.

Svobodná Evropa dodnes vysílá. Má ale médium tohoto typu ještě svůj význam?

Určitě ano. Původně se předpokládalo, že mise Svobodné Evropy skončí pádem komunismu. Jenomže se na obzoru zjevila nová nebezpečí. Její vysílání je nyní zaměřeno především do islámského světa a Ruska – tedy do zemí, které jsou pro budoucnost světa nesmírně důležité, především z hlediska boje svobody proti ideologiím. Největší škody na lidských životech a osudech vždycky páchaly a stále páchají ideologie. Ve dvacátém století to byl nacismus a komunismus. Studená válka nebyla jen o zbrojení, ale hlavně o boji proti scestné ideologii – což mělo stránku vojenskou, ekonomickou a ideovou, která byla v konečném důsledku podstatná. Našim americkým přátelům jsme tehdy říkali, že vysílání Svobodky stojí tolik, co jedno letadlo, ale odvede práci za několik armád. Ideologie je totiž poražena ve chvíli, kdy jí lidé přestanou věřit – tam někde začíná vítězství svobody. Platí to i dnes. Momentálně ve světě probíhá debata s islamismem nebo džihádismem – ta označení nejsou zrovna šťastná – a je důležité, abychom my v Evropě byli na straně svobody, nikoli opačného extrému.

Někdo však říká, že každé náboženství je nebezpečné.

To samozřejmě není pravda, ale je pravda, že ideologie umí každé náboženství zneužít ke svým cílům. Člověk je z definice duchovní bytost, ať už otevřeně vyznává nějaké náboženství nebo je volnomyšlenkář či ateista. Kdysi jsme říkali „upřímně věřící ateista“. Linie, na které začíná ideologie, je ztráta svobody. Každý člověk má právo se sám rozhodnout a má právo šířit svoji víru nebo přesvědčení. Ovšem ve chvíli, kdy začne brát svobodu sobě nebo jiným, stává se služebníkem ideologie.

Má mít islám své místo v českých médiích?

Určitě ano. Je třeba si uvědomit, že je rozdíl mezi islámem a džihádismem. Nejvíc obětí teroristů je pořád z řad muslimů. Ve Svobodné Evropě jsme měli kolegy-muslimy, kteří nasazovali život v boji proti džihádismu. Kromě toho je třeba debatovat o těžkých otázkách, včetně toho, proč v islámském světě neexistuje skutečná svoboda a demokracie. Nebo zda má cesta islámských zemí ke svobodě začít u zavádění demokratických mechanismů, nebo spíš u náboženské plurality. Zdá se mi, že hlavní roli v porážce džihádismu musí nakonec sehrát samotný islám a muslimové. Upřímně na to čekám.

I váš postoj je ale dán určitou vírou a náboženstvím. Kde je tedy hranice, kdy má a může náboženství ovlivňovat veřejné dění?

To je otázka za milion dolarů, jedna z nejvážnějších v současné době. Kdysi se to bralo tak, že náboženství patří do soukromí a veřejný prostor je vyhrazen politice. Jenže to nemůže fungovat, protože člověk není jen bytost politická, nýbrž i náboženská. Liberálové říkali, že je jedno, čemu kdo věří, jen ať to netahá na veřejnost. Teroristé ukázali, že vůbec není jedno, čemu kdo věří. Nezní to politicky korektně, ale existují dobrá a špatná náboženství. Například Albert Schweitzer píše v některé ze svých knih, jakým šokem pro něj bylo setkání s podivnou animistickou sektou, jejíž přívrženci museli zabít nic netušícího příbuzného, aby byli přijati mezi ostatní. To je příklad špatného náboženství, které vede k nesvobodě. Dobré náboženství je vždycky na straně svobody.

Setkáváte se s představiteli různých církví. Jsou naše církve prostorem náboženské svobody, nebo v nich převládá spíš náboženská rivalita?

Mně se spíš zdá, že u nás je trochu jiný problém – jako by si zdejší křesťanské církve vytvářely svůj svět, kde je jim dobře, protože je tam nikdo neohrožuje. A když se chtějí zviditelnit navenek, nenacházejí vhodný způsob komunikace s okolím, které je tolik jiné. Existuje tady ale i řada jednotlivců, jimž se to skvěle daří. Možná právě o to nakonec jde – svoboda je i v tom, že dokážeme vykročit z našeho bezpečného prostoru.

A co se týče rivality mezi církvemi, nijak ji nevnímám. Když se mě někdo ptá, co vlastně jsem, odpovídám, že moje srdce je katolické, moje mysl protestantská a můj životní pocit pravoslavný. Tradice, současnost a tajemství – to jsou moje klíčová slova.

Čtete i dnes ještě Bibli?

Každý den. Mám svůj ranní rituál: udělám si prvotřídní anglický čaj a druhotřídní českou snídani, otevřu Bibli a nechám to všechno na sebe působit. To je moje chvíle mezi nebem a zemí.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay