Vydání: 2008/31 Olympiáda: nejen sport, i politika, 28.7.2008

Moje dcera a její manžel, i když jsou praktikující katolíci, se nechovají správně k dětem. Mám podezření, že tam dochází k fyzickému i psychickému týrání, že jsou děti zanedbané, pravidelně ponechané bez dozoru, rodiče dávají přednost výnosnému zaměstnání před rodinou. Na moje domluvy dcera neslyší. Trápí mě i to, že mě odbyl známý kněz, kterému jsem si na mladé stěžovala. Poradíte mi, co mám udělat?

Na zmíněný dotaz není snadné a vlastně ani možné dát konkrétní radu. Na základě dostupných informací nelze záležitost objektivně posoudit. Nevíme, nakolik je zmiňované podezření opodstatněné, o jak velké děti se jedná a proč byla v dané věci tazatelka knězem odbyta. Nicméně dotaz poukazuje na dvě podstatné skutečnosti z rodinného života, ke kterým je možné se obecně vyjádřit, a tím na zmíněný dotaz odpovědět nepřímo.
Na prvním místě jde o citlivý a mnohdy i bolestně zakoušený vztah mezi rodiči a prarodiči, tzv. „syndrom tchyně“. Odborná literatura popisuje možnou závislost, mnohdy nevědomou a nepřiznanou, mezi matkou a dcerou, která může mít různé podoby a formy, tak či onak narušující nově vzniklé rodinné vztahy.
Jednou za mnou přišla ubrečená mladá maminka, asi rok po svatbě, že se chce rozvést, protože její manžel je „takový“ a ona má „podezření“. Pak se ukázalo, že manželství není na rozvod, manžel není takový, jak jej manželka vykreslila. Problém byl prozaičtější. Mladá paní a její matka (tchyně) si neuvědomovaly, že jsou vůči sobě v novém postavení, které vyžaduje určitá pravidla. Matka už není v pozici, kdy smí diktovat vdané dceři, potažmo zeťovi, jak jejich věci řešit. Dcera si musí naopak uvědomit, že je za svůj život zodpovědná především ve vztahu se svým manželem, nikoliv svojí matkou. Musí stát při svém manželovi.
Od prarodičů se naopak očekává respekt k rodinnému životu jejich dcery (syna). Na místě je nenucená rada, povzbuzení. Nebo pomoc ve smyslu doporučení, které dal kdysi jeden starý kněz spolubratrovi na dotaz, jak má vycházet s mladšími spolubratry v komunitě: „Vyjadřuj se jen tehdy, když se tě zeptají!“
Zároveň je ale třeba říci, že něco jiného vyžaduje situace, při níž se s jistotou ví, že v rodinném životě se odehrává něco zcela nepatřičného, překračujícího zákon nebo respekt k lidské důstojnosti. V takovém případě je na místě adekvátní postoj ve spolupráci s odborníky.
Druhou oblastí je vztah mezi rodiči a dětmi, resp. starost a péče rodičů o ně. Dnes je známou a denně prožívanou zkušeností mnoha rodičů, že je nesnadné skloubit požadavky zaměstnání a rodiny. V tomto směru je dnešní situace hodně odlišná od té dřívější. Přesto se nedá kvalita péče o rodinu a děti měřit výhradně délkou doby, kterou rodiče doma s dětmi stráví.
Je na zodpovědnosti jednotlivých rodičů, aby dokázali v rámci svých podmínek a možností najít nejoptimálnější status quo. Prarodiče pak mohou být těmi, kteří spíše než výčitkou přispívají svou „trochou do mlýna“.
P. Jindřich Šrajer SDB, vyučující teologické etiky na TF JU v Českých Budějovicích