Do Klenčí za Jindřichem Šimonem Baarem

Vydání: 2015/43 Brno hostilo eucharistický kongres, 20.10.2015, Autor: Alena Scheinostová

90, 140, 3 000. To jsou čísla, která spojuje osobnost „strážného ducha Chodska“ – kněze a spisovatele Jindřicha Šimona Baara (1869–1925).
 
Baar doma v knihovně.Snímek ČTK
 
Devadesát let letos uplyne od jeho předčasného úmrtí, číslo sto čtyřicet má domek v Klenčí pod Čerchovem, kde tento duchovní, básník, prozaik a folklorista dožil, a na tři tisíce se odhaduje počet návštěvníků, který v současnosti ročně do tohoto dnešního Baarova památníku zavítá. Bývalo to i devadesát tisíc – je to dnes málo?
 
„Jde z toho na mě smutek,“ odpovídá Eva Buršíková, která se o malé muzeum i Baarův odkaz dlouhé roky stará. „Ale jsme tu odlehlý kraj a lidé dnes příliš nečtou, a Baara tak ani neznají. Možná je to skutečně už autor minulosti.“ Přesto alespoň tituly knih, jako jsou Hanýžka a Martínek, Jan Cimbura, Pro kravičku nebo Poslední soud, zní stále povědomě a Baarovy Chodské pohádky patří pro svůj humor i svěží jazyk ke stále znovu vydávané četbě.
Odkládáme tedy splín a vstupujeme s Evou Buršíkovou do hloubi Baarova domu.
 
Pro své sbírky chodské lidové kultury si Baar vznik muzea přál ve své závěti a budovu, kde dožíval, za tímto účelem sám koupil. Do Klenčí, kde se narodil a žil jako chlapec, se vrátil do předčasného důchodu roku 1919. Ten si zvolil vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu i ke zklamání, které mu přineslo potlačení reformní Jednoty katolického duchovenstva, již do té doby vedl a v jejímž rámci se marně pokoušel prosadit některé změny, ať už šlo o liturgii v národním jazyce, dobrovolný celibát, lepší postavení nižšího kléru, nebo zvýšení prestiže kněží. „Věděl, že doma bude mít klid a bude se moci věnovat svému velkému koníčku – historii Chodska. Sbírat chodský folklor začal už za studií a nyní na tuto práci navázal. Po poctivé přípravě tu napsal také svou nejdůležitější knihu – Chodskou trilogii. A jeho dochované dopisy prozrazují, že byl zároveň velmi angažovaných klenečským občanem,“ ozřejmuje Eva Buršíková.
 
Kněz, básník a spisovatel
 
Baarovy sbírky dnes zaplňují část přízemí domu, věnovanou klenečské historii: jde hlavně o lidové nádobí či podmalby na skle. Přízemní místnosti, které až do roku 1972 ještě obýval domovník, tak zasazují Baarovo úsilí do kontextu chodské historie i působení dalších klenečských osobností: mezi jinými hudebního skladatele Jindřicha Jindřicha či spisovatele Jana Vrby, blízkých Baarových přátel. „Za Baarova života visely v přízemí portréty všech obrozenských kněží, dnes jsou tu v domě už jen dva, které jsme umístili do jeho ložnice,“ připomíná Eva Buršíková. Návaznosti na práci starších kněží-buditelů a spisovatelů si byl Baar plně vědom a pokládal se za jejich skromného pokračovatele. Jeho knihovna v prvním poschodí, přes kterou spisovatel vcházel do svého bytu, o tom svědčí: nechybí v ní svazky Dobrovského, Puchmajera, a především kompletní spisy velkého Baarova vzoru, kněze a autora románů z české národní historie Václava Beneše Třebízského.
 
„Klobuky – jedno z Baarových kněžských působišť – se nacházejí jen kousek od Třebíze, a proto tam Baar často chodíval a vodil tam i všechny návštěvy. V muzeu je též jeho fotografie, jak řeční před třebízskou farou při Benešově výročí,“ upozorňuje Eva Buršíková.
 
Fotografie z cest po Evropě či snímky přátel jsou skromnou výzdobou Baarova bytu; v místnostech, kde žila hospodyně, si návštěvník prohlédne zvětšené přebaly jeho knih, reprodukce dokumentů, spisovatelovy portréty. Zastavíme se před jímavým Baarovým zápisem do deníku z roku 1892: „Přinesl jsem si tištěné oznámení, že budu 17. 7. vysvěcen u sv. Víta a 19. 7. míti první mši svatou v Putimi. Jest mi divno kolem srdce při pohledu na ten lístek, kterým pečetí se osud můj… Dej Bůh, aby ten osud byl šťastným, aby odříkání mé přineslo mi úroky a náhradu na straně jiné. Kromě tužeb skrytých v hlubinách srdce, kromě své ideální lásky totiž – mám tužby ještě jiné. Svou lásku oželím, opláči a rozloučím se s ní. A ideály druhé? Dej, Bože, abych aspoň s těmi rozloučiti se nemusil, aspoň část abych splniti mohl toho úkolu životního, jenž v slově ‚básník, kněz a spisovatel‘ velký, nedostižný přede mnou stojí.“
 
Ke Kristu a Chodsku blíž
 
Knězem se Baar stal na přání rodičů a vzdal se kvůli němu své známosti. Možná o to větší nasazení věnoval tvůrčí dráze – jako autor veršů, povídek, románů, ale i cestopisů a kázání byl ve své době více než populární. Jeho znalost chodského zvykosloví a folkloru, která se v jeho tvorbě odráží, je dodnes cenná i z hlediska etnografie. „Klenčí prospěl i v jiném ohledu: dokázal velice pečlivě sepisovat a vyúčtovat nejrůznější žádosti a supliky o peníze, takže se takto zasloužil například o obecní vodovod nebo měšťanskou školu. Vahou osobnosti pomohl mnoho věcí prosadit,“ zdůrazňuje Eva Buršíková. S měšťankou, v jejíž budově se děti z okolí vzdělávají dodnes, se však pojí smutná pointa. „Když se chystalo otevření školy a obec uvažovala, zda Baara poprosí, aby pronesl slavnostní řeč, kdosi z přítomných prohlásil, že ‚tam žádný flanďák řečnit nebude‘. Baarovi se to doneslo a tento nevděk ho tak zabolel, že když jej o projev skutečně požádali, odmítl a otevření školy se vůbec nezúčastnil. Celý den strávil o samotě na Výhledech – na svém oblíbeném místě, odkud je vidět do kraje,“ vypráví Eva Buršíková.
 
Krátce poté Baar zemřel – v pokoji, kde prohlídka muzea končí. Jako silného kuřáka trpícího hypertenzí jej skolil infarkt – pomoc lékaře nepřišla včas. Na klenečském hřbitově má skromný hrob, ten dokonce není ani označený jeho jménem. Symbolicky se hlavní upomínka nachází na Výhledech – z vysokého pylonu tam Baarova socha, již ztvárnil Ladislav Šaloun, shlíží na milované Chodsko. O samotě, stranou, a přece nepřehlédnutelná. A ve všech Baarových působištích (Ořechu, Spáleném Poříčí i leckde jinde) jej připomínají alespoň decentní desky. Možná právě tak by si to sám autor přál.
 
A jistě by měl radost, že jméno „Výhledy“ nese také každoroční místní festival chodského folkloru, který se přese všechny těžkosti dosud udržuje. I z toho, že na oslavě 90. výročí jeho odchodu zazní z úst místního faráře P. libora Bučka Baarovo vlastní kázání – jedno z těch, které pro budoucí generace uchoval a vydal Baarův přítel archivář František Teplý. Nesou jednoduchý a pro autora tak výstižný název Ke Kristu blíž.
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články



Aktuální číslo 17 25. dubna – 1. května 2017

Tisíce lidí podpořily nenarozený život

Rodiny, řeholníci, politici i známí umělci podpořili letošní Pochod pro život, který v sobotu prošel Prahou.

celý článek


Polsko připomnělo kořeny Evropy

Poslání polských primasů, jejichž úřad trvá už 600 let, a odkaz svatého Vojtěcha – duchovního svorníku střední Evropy si o svátku tohoto mučedníka připomněli poutníci…

celý článek


Loni bylo kvůli víře zabito na 90 tisíc křesťanů

Křesťanská mezinárodní solidarita (CSI) je nevládní lidskoprávní organizace založená v roce 1977 ve Švýcarsku, která už 25 let monitoruje pronásledování křesťanů…

celý článek


Zkuste práci pro nemocné

Mezi stovkou žen, přihlášených do soutěže Sestra roku, byla letos odbornou porotou mezi tři finalistky vybrána ANGELIKA OSOVSKÁ, vrchní sestra Charitní ošetřovatelské…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay