Do hor s Bohem v patách

Vydání: 2015/11 Františkův "zázrak", 10.3.2015, Autor: Matúš Demko

Když s ním mluvíte, hned zjistíte, že jde o zkušeného a přemýšlivého profesionála – ať v horolezectví, horském vůdcovství nebo v záchranářství. Pro mnoho lidí na Slovensku se stal legendou. PAVEL RAJTAR.
 
Výkony Pavla Rajtara v horách jsou obdivuhodné…
 
Přestože jste horský vůdce a horolezec, nenarodil jste se v horském prostředí, ale naopak v nížině.
 
Narodil jsem se na úpatí Tribečských vrchů v Sľažanech. Od rodičů a prarodičů, kteří byli rolníci, jsem zdědil lásku k přírodě. Bylo mi asi deset let, když jsem jednou v podvečer nesl krmení koním. Upoutal mě úžasný barevný západ slunce nad Jeleneckým hradem. Bylo to tak působivé, že mi doslova vrostly nohy do země. Vtom jsem pocítil na rameni otcovu ruku, až jsem se lekl, že mi bude vyčítat, že nespěchám. Jenže otec, jednoduchý člověk, který za Uherska vychodil jen tři třídy, mi řekl: „Otoč se. Tam za Vtáčnikem jsou mnohem vyšší hory než ty naše. Tatry.“ To byl první impulz.
 
Horským nadšencem byl můj strýc Peter Rajtar, jehož v padesátých letech jako kněze internovali v Podolínci. Tam tehdy převezli pronásledované kněze z českého Želiva. Přemluvil jsem babičku, aby mě na velikonoční svátky vzala za ním. Když jsme jeli vlakem z Liptova přes Štrbu do Popradu, byla jasná noc a zasněžené hory osvěcoval měsíční svit. Skoro jsem nosem vytlačil sklo v okně vagonu, jak mě hory zaujaly.
 
Strýc Peter Rajtar pro vás musel hodně znamenat.
 
Ano, byl to výjimečný člověk, nesmírně činný. Díky němu jsem poznal Alpy dřív, než jsem je navštívil. Překládal mi různé výstřižky z novin. Jednou ještě za hlubokého komunismu jsem s ním jel v zimě na Kriváň. Krumpáčem tam do sněhu napsal: „Bože, chraň slovenskou zemi.“ Na to se nedá zapomenout.
 
Studoval teologii mezi dvěma světovými válkami ve Slovinsku a jako mnozí mladí studenti chodil často do Julských Alp. Pamatuji si, jak před koncem svých studií přišel domů na prázdniny. Přes den šli s mým otcem kosit. Zatímco otec sečení velmi dobře zvládal, strýc byl z té práce řádně zpocený. Otec mu povídá: „Tak vidíš, jak je těžká fyzická práce.“ A strýc odpověděl: „Ale duševní je ještě těžší.“ Později ho zavřeli. Po propuštění z internačního tábora pod Králickým Sněžníkem začal pracovat ve výrobě, dělal skladníka v Mototechně v Banské Bystrici. Když měl volný víkend a mohl zajet do Tater, vždy jsme spolu vyběhli na lehkou horolezeckou túru.
 
Jak jste vy sám prožíval rok 1948, kdy se v Československu dostali k moci komunisté?
 
Znárodnění byla šikana a terorizování lidí. Ještě před rokem 1948 sebrali majetek bohatým statkářům, kteří měli více než sto hektarů půdy, a rozdělili ho drobným hospodářům, aby si získali voliče. A po roce 1948 jim ho zase vzali. Byla to politická taktika komunistů, ale tehdy to mnoho lidí bralo jinak. Kdo by tehdy řekl, že nejprve budou pronásledovat křesťany a potom i Židy? V roce 1952 nám národní výbor sdělil, že se babička musí vystěhovat ze svého jednopokojového bytu a nastěhovat k nám do našeho rodinného domu, neboť do jejího bytu nastěhují rodinu se třemi dětmi. Mamka mě poslala do Zlatých Moravců na okresní výbor, abych to zkusil zařídit, jenže odtud mě vyhodili, a tak jsem se plačící vrátil domů. O několik dní později k nám nastěhovali jednu židovskou rodinu. Byli to výborní lidé, žili jsme jako jedna rodina.
 
Kdy jste se poprvé dostal na lyže?
 
Když mi bylo šestnáct let, uspořádal lyžařský svaz mistrovství našeho okresu pro veřejnost. Měl jsem lyže, které mi matka koupila po válce od vojáků, přirozeně že byly dřevěné, dlouhé 220 centimetrů, a tak můj sjezd nemohl dopadnout jinak než pádem. Odpoledne se konaly závody v běhu na 15 kilometrů, dorostenci závodili na 10 kilometrů. V mé výstroji mě ani nechtěli pustit na start. Nakonec se mi podařilo pořadatele přesvědčit, ačkoliv se mi celá vesnice smála. Nedokázal jsem pochopit, proč všichni závodníci mají úzké lyže – běžky, úplně jiné, než jsem měl já… Dal jsem do běhu na 10 kilometrů všechno a cílem jsem proběhl jako první. Druhý závodník v pořadí za mnou zaostal o tři a půl minuty. Po závodech jsem jako věcnou cenu dostal zánovní běžecké lyže. S těmi jsem pak závodil na Štrbském Plese a s dobrými výsledky.
 
Jedním z kultovních filmů o vysokohorském prostředí je Měděná věž o přátelství tří horolezců. Vychází z reálných událostí?
 
Spisovatel Ivan Bukovčan hledal námět pro svůj film, proto se setkával s chataři, kteří mu vyprávěli své příběhy. Tak se ve filmu objevila sekvence s harmoniem, která vychází ze skutečné události. V roce 1961 se nás několik horolezců setkalo v Chatě pod Rysy; když jsem tam uviděl harmonium, zeptal jsem se, jestli je ještě funkční. Chatař prohodil, ať dáme harmoniu pokoj. Jen co odešel, kolegovi Lacovi Šedivému to nedalo – přitáhl nástroj doprostřed kuchyně a zkoušel na něj hrát. Nešlo to. Nahlas jsme vymýšleli, co s ním. Kdosi jen tak z recese navrhl, že by bylo zajímavé ho namontovat do Galerie Ganku, jednoho z nejznámějších tatranských vysokohorských terénů. Chvíli jsme o tom diskutovali a pak harmonium rozmontovali na dva kusy a vynesli na hřeben Českého štítu. Právě začínal tradiční politicky motivovaný Výstup na Rysy. Kamarád Jožo Koršala napsal na velký plakát slogan: „Kdo na to neumí, ať za to nesedá!“ Ráno, když se táhnul had uvědomělých turistů nahoru na Rysy, se před nimi ve výšce z mlhy vynořilo něco neuvěřitelného: harmonium s tím nápisem. Někteří „dobří vykladači“ to vzali jako politickou provokaci.
 
Prý jste chtěl lyžovat na Mount Everestu? Je to pravda?
 
Když jsem se v zimě v roce 1984 dozvěděl o připravované expedici na nejvyšší horu světa, pochopitelně jsem projevil zájem o účast. Slovenská výprava však byla závislá na rozhodnutí holandské expedice (nepálská vláda tehdy udělovala jen jedno povolení na výstup na každou osmitisícovku). Nizozemci projevili velký zájem o můj „projekt“, ale protože jejich expedici financovala Nizozemská královská společnost, mělo se o mé účasti rozhodnout až po jednání slovenských zástupců v Nizozemí. Ti se vrátili s tím, že můj zájem jít na Everest s lyžemi byl zamítnut. Nemálo mě překvapilo, když jsem se později s těmi Holanďany setkal a oni mi řekli, že od vedení slovenské expedice dostali informaci, že jsem si svůj zájem rozmyslel. Přitom to nebyla pravda.
 
Můžete ve vysokých horách hlouběji prožívat svou víru?
 
Víru nespojuji pouze s návštěvou kostela. Silně ji prožívám často právě vysoko v horách, zvláště když tichou modlitbou vyjadřuji vděčnost, že jsem přežil některé těžké situace – zejména ty krizové, kdy jsem se ocitl se svými partnery na horolezeckém laně nebo jako horský vůdce. Hlubokou vděčnost obvykle chodím vyjádřit do kaple v Sedle svatého Bernarda ve výši téměř 2 500 metrů. Stavím se tam pokaždé, když se vracím z Mont Blancu.
 
Nejde primárně o klášter, sv. Bernard z Aosty založil toto zařízení v polovině 11. století jako útulek pro pocestné, kteří se dostali do potíží, zastihlo je špatné počasí, sněžení, mlha a nepohoda. Dnes slouží zejména sociálně nižším vrstvám a mládeži. Do povědomí veřejnosti se toto místo dostalo po velkém lavinovém neštěstí v osmdesátých letech, kdy v lavině při lyžařské túře zahynulo několik žáků i s učitelem.
 
Jakou roli sehrála ve vašem životě vyšší moc?
 
Duchovno si nenechám vzít – ani dole, když jsem mezi lidmi, ani nahoře v horách. Bez duchovna, bez víry bych neuměl žít. Když si večer lehnu pod peřinu a je mi dobře, přežehnám se a pomodlím za konkrétní lidi a jejich potřeby.
 
Kdo vám předal dar víry?
 
Je to dědictví po mých rodičích a prarodičích, kterého si nesmírně vážím. A samozřejmě od mého vzdělaného, myslícího a nikdy ne povrchního strýce. Prostředí, kde žijete, nás formuje. Často si i nevěřící kolegové řeknou: „Ach, Bože.“ 
 
 
PAVEL RAJTAR (78) je horolezec, horský vůdce, extrémní lyžař a horský záchranář. Na Gerlachovském štítě (2 654 m n. m., nejvyšší vrchol Slovenska) stál víc než tisíckrát. V sedmdesátých letech absolvoval několik extrémních sjezdů v Alpách, na Kavkaze či v Pamíru. V roce 1978 vyhrál mezinárodní dvoudenní závody ve skialpinismu v italském pohoří Bernina. V horách prožil více než šedesát let, ale nejvíc si váží toho, že se mu jako horskému vůdci nikdy žádný klient nezranil. Za pár týdnů s ním na Slovensku vyjde kniha rozhovorů.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay