Znárodnění byla šikana a terorizování lidí. Ještě před rokem 1948 sebrali majetek bohatým statkářům, kteří měli více než sto hektarů půdy, a rozdělili ho drobným hospodářům, aby si získali voliče. A po roce 1948 jim ho zase vzali. Byla to politická taktika komunistů, ale tehdy to mnoho lidí bralo jinak. Kdo by tehdy řekl, že nejprve budou pronásledovat křesťany a potom i Židy? V roce 1952 nám národní výbor sdělil, že se babička musí vystěhovat ze svého jednopokojového bytu a nastěhovat k nám do našeho rodinného domu, neboť do jejího bytu nastěhují rodinu se třemi dětmi. Mamka mě poslala do Zlatých Moravců na okresní výbor, abych to zkusil zařídit, jenže odtud mě vyhodili, a tak jsem se plačící vrátil domů. O několik dní později k nám nastěhovali jednu židovskou rodinu. Byli to výborní lidé, žili jsme jako jedna rodina.

Když mi bylo šestnáct let, uspořádal lyžařský svaz mistrovství našeho okresu pro veřejnost. Měl jsem lyže, které mi matka koupila po válce od vojáků, přirozeně že byly dřevěné, dlouhé 220 centimetrů, a tak můj sjezd nemohl dopadnout jinak než pádem. Odpoledne se konaly závody v běhu na 15 kilometrů, dorostenci závodili na 10 kilometrů. V mé výstroji mě ani nechtěli pustit na start. Nakonec se mi podařilo pořadatele přesvědčit, ačkoliv se mi celá vesnice smála. Nedokázal jsem pochopit, proč všichni závodníci mají úzké lyže – běžky, úplně jiné, než jsem měl já… Dal jsem do běhu na 10 kilometrů všechno a cílem jsem proběhl jako první. Druhý závodník v pořadí za mnou zaostal o tři a půl minuty. Po závodech jsem jako věcnou cenu dostal zánovní běžecké lyže. S těmi jsem pak závodil na Štrbském Plese a s dobrými výsledky.

Spisovatel Ivan Bukovčan hledal námět pro svůj film, proto se setkával s chataři, kteří mu vyprávěli své příběhy. Tak se ve filmu objevila sekvence s harmoniem, která vychází ze skutečné události. V roce 1961 se nás několik horolezců setkalo v Chatě pod Rysy; když jsem tam uviděl harmonium, zeptal jsem se, jestli je ještě funkční. Chatař prohodil, ať dáme harmoniu pokoj. Jen co odešel, kolegovi Lacovi Šedivému to nedalo – přitáhl nástroj doprostřed kuchyně a zkoušel na něj hrát. Nešlo to. Nahlas jsme vymýšleli, co s ním. Kdosi jen tak z recese navrhl, že by bylo zajímavé ho namontovat do Galerie Ganku, jednoho z nejznámějších tatranských vysokohorských terénů. Chvíli jsme o tom diskutovali a pak harmonium rozmontovali na dva kusy a vynesli na hřeben Českého štítu. Právě začínal tradiční politicky motivovaný Výstup na Rysy. Kamarád Jožo Koršala napsal na velký plakát slogan: „Kdo na to neumí, ať za to nesedá!“ Ráno, když se táhnul had uvědomělých turistů nahoru na Rysy, se před nimi ve výšce z mlhy vynořilo něco neuvěřitelného: harmonium s tím nápisem. Někteří „dobří vykladači“ to vzali jako politickou provokaci.

Když jsem se v zimě v roce 1984 dozvěděl o připravované expedici na nejvyšší horu světa, pochopitelně jsem projevil zájem o účast. Slovenská výprava však byla závislá na rozhodnutí holandské expedice (nepálská vláda tehdy udělovala jen jedno povolení na výstup na každou osmitisícovku). Nizozemci projevili velký zájem o můj „projekt“, ale protože jejich expedici financovala Nizozemská královská společnost, mělo se o mé účasti rozhodnout až po jednání slovenských zástupců v Nizozemí. Ti se vrátili s tím, že můj zájem jít na Everest s lyžemi byl zamítnut. Nemálo mě překvapilo, když jsem se později s těmi Holanďany setkal a oni mi řekli, že od vedení slovenské expedice dostali informaci, že jsem si svůj zájem rozmyslel. Přitom to nebyla pravda.

Víru nespojuji pouze s návštěvou kostela. Silně ji prožívám často právě vysoko v horách, zvláště když tichou modlitbou vyjadřuji vděčnost, že jsem přežil některé těžké situace – zejména ty krizové, kdy jsem se ocitl se svými partnery na horolezeckém laně nebo jako horský vůdce. Hlubokou vděčnost obvykle chodím vyjádřit do kaple v Sedle svatého Bernarda ve výši téměř 2 500 metrů. Stavím se tam pokaždé, když se vracím z Mont Blancu.

Nejde primárně o klášter, sv. Bernard z Aosty založil toto zařízení v polovině 11. století jako útulek pro pocestné, kteří se dostali do potíží, zastihlo je špatné počasí, sněžení, mlha a nepohoda. Dnes slouží zejména sociálně nižším vrstvám a mládeži. Do povědomí veřejnosti se toto místo dostalo po velkém lavinovém neštěstí v osmdesátých letech, kdy v lavině při lyžařské túře zahynulo několik žáků i s učitelem.

Duchovno si nenechám vzít – ani dole, když jsem mezi lidmi, ani nahoře v horách. Bez duchovna, bez víry bych neuměl žít. Když si večer lehnu pod peřinu a je mi dobře, přežehnám se a pomodlím za konkrétní lidi a jejich potřeby.

Je to dědictví po mých rodičích a prarodičích, kterého si nesmírně vážím. A samozřejmě od mého vzdělaného, myslícího a nikdy ne povrchního strýce. Prostředí, kde žijete, nás formuje. Často si i nevěřící kolegové řeknou: „Ach, Bože.“