Dnešní církev je zvána k prostotě

Vydání: 2014/47 Kardinál Parolin oslavil s Čechy svobodu, 18.11.2014, Autor: Prokop Brož

S pozdravy od Svatého otce Františka přicestoval do České republiky vatikánský státní sekretář kardinál Pietro Parolin, aby společně s Čechy oslavil pětadvacet let svobody po pádu komunistického režimu. Po slavnostní bohoslužbě ve zcela zaplněné svatovítské katedrále si našel chvíli k rozhovoru.
 
 
Zachránit se můžeme jen tehdy, když dokážeme spolupracovat, připomněl v homilii kardinál Pietro Parolin. Snímek Člověk a víra/Roman Albrecht
 
V těchto dnech slavíme pád komunistického režimu a železné opony. Jak vzpomínáte na onu vzrušenou dobu?
 
Pětadvacáté výročí svatořečení Anežky České a vzápětí pád komunistického režimu jsou významná data a doufám, že se z nich všichni mohou radovat. Já sám jsem byl před oním čtvrtstoletím ještě mladý, studoval jsem v semináři. Ty události byly tehdy i na Západě sledovány s velkým zájmem, a to především proto, že jsme si ani nedovedli představit ony změny, jež vzápětí nastaly – bylo to opravdu značné překvapení. Tehdy jsem ani přesně nevěděl, co všechno se za železnou oponou odehrávalo. A vůbec jsem nečekal, že v tak krátké době a poměrně pokojně – neboť díky Bohu nedošlo k velkému krveprolití – proběhne opravdová revoluce. A že padne režim, který se zdál tak pevný a neměnný, a nahradí jej svobodný demokratický systém. Tato stránka evropských dějin se obrátila opravdu radikálně a začala zcela nová etapa ve znamení svobody a demokracie. Právě to bych zde rád zdůraznil – skutečnost, že se odehrálo něco tak neočekávaného a překvapivého.
 
S tak radikální proměnou se křesťané ocitli před výzvami, jimž museli nově porozumět a čelit. Které z nich považujete dodnes pro život církve za aktuální?
 
Život církve v zemích, jimž říkáme postkomunistické, stojí dnes před výzvou týkající se celého světa. V současnosti jsme svědky globalizace, kdy se svět v jistém smyslu zestejňuje a sbližuje, a tak se i výzvy stávají společnými pro všechny. Zmiňme velká očekávání a naděje, které se otevíraly zemím do té doby žijícím pod komunistickou nadvládou. Opakovaně je zmínil i svatý papež Jan Pavel II. Především při svých návštěvách Polska vícekrát zdůraznil, že tato očekávání nebyla naplněna. Proč? Protože na místo „hodnot“ komunismu a ideologického materialismu nastoupil materialismus praktický. Nastoupilo to, čemu říkáme sekularismus.
 
Jak byste tento praktický materialismus charakterizoval? A čím je člověku tak nebezpečný?
 
Je to vlastně pojetí života a světa neodvislé od vztahu k Bohu. Člověk organizuje veškerou svou aktivitu, jako by Bůh neexistoval. Je to úsilí o dosahování hmotných cílů – ty jsou jistě důležité, ale nemohou se stát jedinou prioritou našeho osobního života.
 
Pokud tedy chceme pojmenovat výzvu pro církev dnešní doby, řekl bych, že je to evangelizace, jak nám ji připomíná papež František. Musíme přinášet živou vodu evangelia, protože dovede uhasit každou žízeň lidských srdcí. Musíme tedy umět předávat evangelium ženám a mužům naší doby, kteří dnes prožívají i velmi těžké situace – tím mám na mysli současné krize naší společnosti. Žijeme v době, která je už velmi odlišná od prvních postkomunistických let: potýkáme se se ztrátou naděje, se všemi problémy spojenými s prací a nezaměstnaností, s problémy mladých lidí a tak dále.
 
Musíme tedy slovem – a především svědectvím svého života – říkat, že evangelium je odpovědí na všechna tato očekávání i těžkosti. To je naše hlavní výzva.
 
Během čtvrtstoletí se společnost skutečně proměnila – takříkajíc jsme procitli ze snu do zklamání. Po září 2011 se vytratila i víra v demokratický systém a začal se hledat systém nový. Vyvstala perspektiva Islámského státu. Jak se lze orientovat v dnešním světě?
 
Po pádu komunistických režimů nastalo jisté nepochopení – tím byla představa, že demokracie je něčím jasným, automatickým a samozřejmým. Demokracie je koneckonců pouze formální systém, v němž existují volby s vícero kandidáty a občané mohou zvolit ty „své“. Představa, že tento systém funguje sám od sebe, že stačí jít k volebním urnám, vhodit svůj volební lístek – a pak bude vše v pořádku, je iluze.
 
Platí, co řekl papež Jan Pavel II. a po něm i papež Benedikt XVI.: k tomu, aby byla demokracie autentickou, ji musí oživovat hodnoty. Jinak bude jako stroj, který se zablokuje a nemůže dál fungovat. Opěrným bodem, který musíme mít před očima, jsou tudíž hodnoty – lidské a duchovní, které dokážou dát smysl naší činnosti a úsilí o budování spravedlivější, vyrovnané společnosti. A takovou hodnotou, kterou je v současné době potřeba zvlášť zdůraznit, je především solidarita.
 
Zdá se vám, že přestáváme být solidární?
 
Tváří v tvář krizi máme všichni sklon uzavřít se sami do sebe. Uzavírají se jednotlivci, rodiny, sociální skupiny, uzavírají se státy. Chybí nám otevřenost vůči druhým. Papež František to označuje za kulturu lhostejnosti, ale také kulturu odpadu – ano, papež často používá tyto zvlášť expresivní výrazy. Je opravdu třeba vyjít ze sebe a tváří v tvář problémům, které jste zmiňoval (jako je právě rostoucí vliv Islámského státu), vědět, že zachránit se můžeme jen tehdy, když budeme jednotní a schopní spolupracovat. Myslím, že tento základní rozměr spolupráce a solidarity je nezbytným opěrným bodem vůči krizím a těžkostem, které prožíváme.
 
Jste blízkým spolupracovníkem papeže Františka, který působí jako velmi dynamický a nekonvenční muž. Stává se vám, že se v papežově blízkosti ocitáte v nečekaných situacích?
 
Možná teď řeknu něco příliš osobního, ale s papežem Františkem je třeba si na překvapení zvyknout. On je zcela svobodným člověkem, který se nechává vést svobodou Božích dětí a Duchem Svatým, takže nejedná striktně a otrocky podle pravidel. A tudíž i my, kdo jsme tak trochu zvyklí na styl římské kurie, se musíme jeho přístupu přizpůsobovat.
 
Nicméně je to styl, jenž se lidem líbí. Vždyť vidíme, že papežova popularita a úspěch souvisejí právě se snadností jeho přístupu, bezprostředností a překvapivostí ve srovnání s určitými stereotypy, existujícími zde dříve. Vidím to opravdu jako vliv Božího Ducha, jenž působí v církvi – a skrze papeže nás všechny zve, abychom se vrátili k podstatnému a zanechali mnohé nedůležité věci. Abychom si osvojili větší vstřícnost vůči lidem.
 
Překvapení, která v papežově blízkosti přicházejí, jsou právě tohoto druhu. Ale touto cestou jsme pozvaní kráčet i my všichni, kdo s papežem úžeji spolupracujeme, jakož i celá církev: je zvána k prostotě, jednoduchosti a větší blízkosti lidem.

P. PROKOP BROŽ ve spolupráci s redakcí KT (překlad sr. Anna Mátiková)

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay