Dnes chceme bezpečnost i na úkor svobody

Vydání: 2011/37 11. září 2001, 7.9.2011, Autor: Aleš Palán

Současný místopředseda Senátu Petr Pithart (KDU-ČSL) stál i před deseti lety v čele této instituce. V rozhovoru pro KT vzpomíná nejen na události 11. zá- ří a na to, jak je tehdy vnímal, ale hledá též souvislosti v mezinárodně politické rovině. 11. září 2001 je pro něj velmi aktuální datum.

Jakým způsobem jste se jako tehdejší předseda Senátu, tedy druhý nejvyšší ústavní činitel v zemi, dozvěděl o událostech 11. září?

Vracel jsem se tehdy ze Starého Hrozenkova z celostátní konference KDU-ČSL, po cestě jsem se stavil u přítele vinaře v Hluku, byl krásný den babího léta, dopíjel jsem ještě burčák… Už jsem viděl paneláky na západním okraji Prahy, když mi do auta telefonoval můj spolupracovník Jaroslav Veis. Byli jsme pak všichni ten den dlouho jaksi „ustrnutí“, zamlklí – věděli jsme, že byl – řečeno s Nerudou – „změněn svět“, ale nevěděli jsme, jak změněn. Jistě ne k lepšímu.

Jaké byly vaše první reakce – organizační, diplomatické…? Obával jste se, že je možné čekat ohrožení bezpečnosti i na našem území?

Nebylo těžké uhodnout, že to bude nějak souviset s napětím mezi USA a arabským světem. Do rozhlasu jsem vzápětí řekl, že my v ČR k tomu možná budeme mít co říci, protože se vědělo, že za minulého režimu se lidé z této části světa také u nás cvičili k nejrůznějším špatnostem. Pak se také jednu dobu intenzivně vyšetřovaly pobyty pilota prvního letadla – řízené střely – Aty u nás. Takže ne za minulého režimu, ale docela nedávno… Žádná podstatná souvislost se nepotvrdila: teroristé vystudovali v SRN a pilotní kurzy absolvovali v USA. Moje obavy, že v tom budeme zapleteni, se naštěstí ukázaly zbytečné.

Jak byste oponoval Noamu Chomskému, když říká, že USA jsou „předním teroristickým státem?“

USA bojují proti terorismu s nasazením značných lidských sil, nejen bojové techniky. Vzpomeňme, že v bývalé Jugoslávii Američané zasahovali jen ze vzduchu (z výše 5 km), protože pro ně bylo nemyslitelné, aby utrpěli ztráty na životech. Když bylo jednou sestřeleno jejich letadlo, nasadili do záchrany pilota obrovské prostředky a značné lidské síly. Dnes v jednom sestřeleném vrtulníku v Afghánistánu zahyne na třicet elitních amerických vojáků a není to zcela výjimečná událost. Tisíce Američanů zahynuly na zemi. Ale zabitých místních lidí-civilistů bylo o dva řády více… Nicméně Američané bojují tentokráte „za vlastní“, a myslí to tedy doopravdy. Výsledky tomu ovšem neodpovídají. Možná chce Chomsky říci, že takovýto boj terorismus nejen nevymýtí, a má zřejmě pravdu, ale že další teror může dokonce vyvolávat. Nikdo však neví, ani Chomsky, jak proti terorismu účinně bojovat – proti těm, pro něž život nemá žádnou cenu. Pro které má naopak vysokou hodnotu smrt. Co nám dnes pomůže dodatečné politování, jak nesmyslně kdysi Francie a Británie jako koloniální velmoci narýsovaly hranice Iráku, ale zdaleka nejen Iráku – v celé Africe. Tím nepochybně zadělali na dnešní konflikty. Ale co s tím dnes?

Bylo 11. září činem z nenávisti, nebo spíš ze zoufalství?

Ti, kteří podnikli toho dne útok na „dvojčata“, žili delší čas na Západě, získali tam vysokoškolské vzdělání. Většinou pocházeli z bohatých (saúdsko)arabských rodin. Pochybuji, že si zoufali nad svými vlastními životy. Wahábistická varianta islámu, kterou jako víru sdíleli, je ideologie schopná vybudit ve svých intelektuálních stoupencích nesmiřitelnou nenávist. A zase ti úplně nejchudší se dají snadno naverbovat, aby se opásali výbušninami… Víme o tom všem pořád málo. Přesto nevěřím, že totéž platí o islámu a muslimech vůbec. Co naopak vím určitě, je to, že každé zevšeobecňování (všichni muslimové… islám jako takový...) je od ďábla. Vede k nespravedlivým soudům, a vyvolává tak nenávist. Ptát se, kdo si začal, je také k ničemu. Je to ta nejhorší možná otázka. Vždycky se pak začne mluvit o křižáckých výpravách (začali jsme my…), které údajně teprve sjednotily západní křesťanstvo a byly, jak se opakovaně tvrdí, prvním „celoevropským podnikem“. Právě tak se ale tvrdí, že prvním vystoupením nějaké „evropské“ armády bylo vítězství franckého majordoma Karla Martela u Poitiers roku 732 nad Araby, kteří se jako invazní vojska z Iberského poloostrova drali na sever, do jádra Evropy (začali tedy oni…). Z čeho ovšem mohli být teroristé upřímně zoufalí, je to, jak mnozí mladí lidé v jejich vlastním islámském světě podléhají svodům západní kultury, z jejich (ale asi nejen z jejich) pokleslé perspektivy: bezbožné, permisivní, konzumní, sexistické, machistické, hlavně na zábavu a rozptýlení zaměřené… Když nemohou zasáhnout tuto nenáviděnou kulturu (a nechtějí jako Breivik zabíjet vlastní lidi), myslí si patrně, že musí zasáhnout srozumitelné symboly toho, co nenávidí. A oni přesně zacílili právě na symboly Západu – na Světové obchodní centrum. To určitou zvrácenou logiku má: obchod je přece zdrojem bohatství, které původně zbožný lid kazí. Tomu věří nejen teroristé, ale na druhé straně se to zase nesrovnává s pohádkovým bohatstvím právě těch saúdskoarabských rodin, z nichž pocházel například Usáma bin Ládin. Myslím si, že v optice teroristů musí k bohatství, aby lidi „kazilo“, přistoupit ještě naše „západní“ demokracie. Té šejkové ze Saúdské Arábie a z Emirátů svým poddaným nedopřejí věru ani špetičku.

Do toho nyní přichází „jaro arabských národů“…

Uvidíme, co teď udělají se světem islámu dominové revolty na severu Afriky a Blízkém východě. Bohatství se nejspíše poněkud rozptýlí, a rozdíly mezi našimi světy se tak patrně zmenší. Tím lépe. Jen aby se ale nerozšířil chaos. Nejsilnější, nejvěrohodnější slovo by při budoucím „stýkání a potýkání“ s muslimy měli mít v našem světě ti, jejichž vyvážené, tolerantní postoje k muslimům nebudou ve skutečnosti lhostejností. Pořád mi vychází, že by to měli být křesťané.

O tom, jak se za deset let po útoku na WTC změnilo pojetí vnitřní i mezinárodní bezpečnosti, se mluví hodně. Změnila se ale nějak – v souvislosti s tímto činem – i samotná politika, tedy její principy a způsob, jakým politici o věcech přemýšlejí?

Změnilo se skoro všechno. Dobrovolně jsme se postupně vzdávali (řekne se „museli vzdát“) mnoha svobod, zejména práva na soukromí – Američané pod sugestivním názvem „Patriotic Act“. V tomto smyslu teroristé dosáhli svého cíle: toho, čeho nás chtěli zbavit, jsme se zbavili do značné míry sami. Totiž svobody. Dnes chceme bezpečnost i na úkor svobody. Právě o to byl vždycky základní politický spor, ale dnes už lidé jasně volí bezpečnost proti svobodám a právům. Volba bezpečnosti na úkor svobody není už jen otázka obrany proti terorismu: podražila i sociální bezpečnost, bezpečnost před riziky finančních a ekonomických krizí… Jen burzám a investičním bankám ponecháváme nadále jejich jistoty vůči rizikům a možná na to naše západní civilizace dojede. Už vůbec nechápu, proč se tomu dnes říká „morální hazard“. Vždyť je to právě naopak! Hazard bez rizika (zisky patří vždycky bankéřům a o ztráty se postará stát a daňoví poplatníci) je přece „nemorální hazard“ – pokud vůbec může být hazard jiný než nemorální. Svědčí to o všeobecné zmatenosti.

Svět (nebo alespoň Norsko) si oddechl, když se ukázalo, že masový vrah Breivik není muslim. I tahle obava je svým způsobem dědictvím 11. září. Ale jednou možná přijde i útok, za kterým bude zase stát muslim… Vlády se na něj snaží připravit z pohledu bezpečnostního. Co sama evropská společnost, jak se může připravit na další případnou konfrontaci se „svými“ muslimy?

Možná byl Breivik motivován vlastně podobně jako teroristé z 11. září, když si zoufali nad svým vlastním lidem. Nor však zasadil ránu rovnou svému lidu, prý příliš tolerantnímu, myslí tím lhostejnému. Ata a jeho druhové obrátili svůj hněv k semeništi kulturní zkázy mladých městských Arabů – k Americe, na střed a symbol jejího bohatství a její kultury. Stoprocentně se ubránit útokům z té či oné strany by znamenalo společnost zcela umrtvit. Obrátit tok globalizace už asi nejde: všechno se týká všech. Bezpečnější bude snad vždycky venkov, to je jediná jistota. Čeká nás návrat k regionům, k decentralizaci, k „lokalizaci“, k menším lidským společenstvím, určitě také ke společenstvím věřících, k farníkům. Většina chudších a méně přemýšlivých lidí se však bude i nadále hrnout do velkých měst. Bude to tedy jen dílčí korektura, přibrzdění globalizace, nikoli obrácení jejího směru ani zastavení toho, co „se“ nám děje. A co nikdo neřídí, nikdo neovládá. Právě to neosobní „se“ je totiž podstatou globalizace.

Kdo tedy zaútočí příště?

Ti, kteří ze všeho nejvíce nenávidí toleranci, jsou na obou stranách. Breivik je toho důkazem. Nenávist k toleranci může být silnější než nenávist k jinověrcům či bezvěrcům. Neboť ti tolerantní našinci otevírají jinověrcům či bezvěrcům dveře do našeho domu, to oni jsou „zrádci“ – tak tito lidé uvažují. Jistěže ty dveře musíme hlídat. Můžeme dovnitř pustit jen tolik cizích hostů, kolik jich dokážeme vstřebat za předpokladu, že oni přistoupí na naše neponižující podmínky. Přitom všem ale nezapomeňme, že prvotním motivem pozvání „gastarbeitrů“ byla nechuť bohatých evropských společností k určitým zaměstnáním, k fyzické práci. Kdybychom výkopy na ulicích (dnes už i kdejakou méně náročnou práci) obstarávali my Evropané, bylo by tu muslimů o hodně méně. Byli by tu nejspíše jen ti bohatci ověšení zlatem, kteří už odedávna oblibují naše světově proslulé lázně. To my jsme je desítky let zvali. Chtěli jsme být bohatší a přitom se méně nadřít – a máme to. Máme je tu.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay