Dlouhé fronty, děda Mráz a zavřené dveře od kostela

Vydání: 2006/51 Vánoční dvojčíslo, 19.12.2006, Autor: Jaroslav Someš

Mladá kolegyně se zeptala, jak že jsme Vánoce prožívali dříve, v době panování režimu, který církevním svátkům nepřál ani v nejmenším. Zřejmě ode mne očekávala odpověď, jak složité a obtížné to tehdy bylo, co za překážky bylo nutno překonávat a jak nerad na to všecko dnes člověk vzpomíná.

Asi jsem svou kolegyni zaskočil – vzpomínám na to velice rád. Jistě, je to tím, že v dětství a mládí leccos problematické buď nevnímáme, anebo nechápeme. Že vzpomínky na mladá léta jsou nakonec vždycky hezké. Navíc jsem žil v Praze a tam se jedinec přece jen ztrácel v davu víc než někde v menším městě nebo na vesnici, kde mohla být „politická uvědomělost“ jeho chování sledována mnohem snadněji. Takže třeba má leckterý z mých vrstevníků opačné zkušenosti – ty moje mají s odstupem let téměř idylickou příchuť, lehoučce kořeněnou pousmáním nad marným úsilím vládnoucí ideologie sekularizovat nejkrásnější církevní svátky v roce.

Nekonečné fronty
Pochopitelně, že nikdo soudný nemůže tvrdit, že by tehdy mohlo být něco lepší než dnes. Jen jako by lidé prožívali Vánoce intenzivněji. Asi právě proto, že se je režim snažil potlačovat, případně jim podsouvat jinou náplň. Pokud jde o hmotné požitky, to, co se tehdy zdálo být bohaté, by dnes působilo jako holá bída. Svátky znamenaly vystát nekonečné fronty na kus masa a limitované množství jablek. Pokud existoval ještě přídělový systém, s potravinovými lístky na prosinec vyfasovalo každé dítě poukaz na vánoční balíček – tuším, že tam byla nějaká konzerva, pomeranč, což byla vzácnost, a čokoládové figurky ve staniolu. Na vyzdobení stromečku oněch pár bonbonů nestačilo, a tak se doma po večerech balily fondány do nastříhaných barevných papírků. Protože Štědrý den býval dnem pracovním, muselo se všechno připravit předem. A protože v poloprázdných obchodech nebylo moc co nakupovat, nemohla vzniknout nákupní hysterie, jakou známe dnes.

Děduška Moroz jolku nam priňos Panujícímu režimu se to jistě do krámu nehodilo, ale přejinačit Vánoce se mu zkrátka nepodařilo. Štědrý den zůstal Štědrým dnem (i když se ještě chodilo do práce). Boží hod a svátek sv. Štěpána sice v kalendáři dostaly nový, strohý název 1. a 2. svátek vánoční, ale stejně jim nikdo jinak neřekl než postaru. Také snaha vytlačit z nadílky Ježíška a nahradit ho dědou Mrázem vyšla v praxi naplano.
Celá situace tak dokonale odrážela schizofrenii doby. Vánoce měly jinou tvář oficiálně a jinou v soukromí. Pionýři na novoročních besídkách zpívali „děduška Moroz jolku nam priňos, lučše jolky nět, što priňos nam Děd“, ale všichni věděli, že lepší než jolka je stromeček, který jim o Vánocích přinesl Ježíšek. Možná, že existovalo pár rodin skalních komunistů, kam chodit přestal, ale osobně o žádném takovém případu nevím. I tam, kde byli rodiče ve straně, naděloval Ježíšek vesele dál, zpívaly se koledy a stavěl se betlém.

K Jiljímu a Uršulinkám nechoďte!
Ani koledy se nepodařilo odsunout do pozadí. Rozhlas prý měl stanovený jejich určitý počet, který směl být odvysílán, a to ještě mohly být jen ty, v nichž se zpívalo „Štěstí, zdraví tomu domu“, a ne „Ježíšku, panáčku“, natož „Narodil se Kristus Pán“. Na gramofonových deskách, těch starých, křehkých, na 78 otáček, však vycházely dál. A pokud jde o bohoslužby, docházelo někdy až ke komických situacím. V Praze byla půlnoční povolena jen v několika málo chrámech. Kde bude, se řadový věřící dovídal jen stěží. A tak se kolem desáté večer vydávaly do ulic hloučky lidí a putovaly od jedněch zavřených kostelních dveří ke druhým. Potkávaly se a navzájem si sdělovaly výsledky svého detektivního pátrání: „K Jiljímu a Uršulinkám nechoďte, tam už jsme byli a není to tam, zkusíme to u Vojtěcha!“
Dnes žijeme v době, kdy se Vánoce staly obětí reklamy, která je proměnila v bombastickou kampaň. Vánoční výzdoba zaplaví výkladní skříně ještě před Dušičkami a ze všech stran se na vás šklebí Santa Claus, rodný bratr dědy Mráze. Po celý advent je v kostelích prázdno, a v super– a hypermarketech narváno. Jen chodit na půlnoční je móda. Jako by se to pravé kouzlo Vánoc prodíralo ke světu vším tím balastem mnohem nesnadněji než v dobách, kdy se je režim snažil vší mocí sfouknout.


Sdílet článek na: 

Sekce: Domácí, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay