Díky papeži mohou přijít i nové investice

Vydání: 2013/39 Toufar trpí v opeře, 24.9.2013, Autor: Josef Nerušil

V Latinské Americe nejprve působil jako vědecký pracovník, po revoluci se tam vrátil jako diplomat. Své zkušenosti má i s vedením diplomatického protokolu v sekretariátu kardinála Duky. Emeritní velvyslanec Jan Kopecký.

Jan Kopecký (vpravo) s mexickým velvyslancem Josém Luisem Bernalem Rodríguezem a jeho manželkou na III. Bienále latinskoamerického umění v Praze. Snímek archiv Jana Kopeckého

Jak vysoko je v diplomatickém protokolu kardinál?

To záleží na tom, jaký protokol budete používat. V ČR je kardinál zpravidla až za ministrem. V církvi je to ale jinak – tam musíte pečlivě zvažovat podle funkcí, kdo je diecézní, světící nebo pomocný biskup a kdo je laik. Musíte umět tyto lidi také rozsazovat, aby se nikdo necítil ukřivděně, že sedí někde, kde by neměl. V každém případě je kardinál ve všech protokolech poměrně vysoko. Pokud je mi známo, nejvýše je kardinál v Paraguayi, a to na čtvrtém místě.

Má protokol u kardinála Duky nějaká specifika, na která by si měl dát pozor (nejen) každý diplomat?

Mísí se zde protokol církevní s civilním a je jasné, že celkový ceremoniál pak může být trochu jiný než například na Hradě. Přesto se i protokol v Arcibiskupství pražském řídí zásadami státního protokolu, který by měl platit jako jediný na celém území republiky, což ale u nás ne zcela platí.

Proč je protokol pro diplomacii tak důležitý?

Ve své podstatě není diplomacie nic jiného než dohoda mezi dvěma subjekty, které spolu potřebují vycházet. A k tomu je potřeba i protokol, tedy jakási norma slušného chování, jakýsi úzus, v němž byste se měl pohybovat a který je dán třeba vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích. Tam je přesně nadefinováno, co smíte, co nesmíte, jak jsou lidé kategorizováni atd.

Je zapotřebí, aby měli diplomaté předepsána pravidla slušného chování mezinárodní úmluvou?

Vezměte si to takhle: Když letí někam pan prezident, protokolárně se návštěva dohaduje. Pan prezident svůj úmysl oznámí a velvyslanec to v dané zemi zařídí. Řeší se, kolik lidí přijede, jací lidé dorazí s ním a kdo se návštěvy zúčastní na hostitelské straně. Jakmile prezident přiletí, nastupuje ceremoniál, tedy vykonávání diplomatického protokolu. Ten je v každé zemi jiný, protože v každé zemi jsou jiné kulturní zvyklosti. A to je nutné respektovat. Úroveň vzájemného jednání totiž svědčí o úrovni lidské společnosti. Jak vám má někdo důvěřovat, že budete dodržovat náročné dohody, když nedokážete dodržovat ani pravidla slušného chování daná protokolem?

Při formálních stycích se také velmi dbá na patřičné oblečení. Proč?

Věta Voskovce a Wericha, že šaty dělají člověka, má v sobě hlubokou pravdu. Když jste společensky oblečený, chováte se jinak – toho si schválně někdy všimněte. Když přijdete do paláce nebo budovy jakékoliv instituce, měl byste tam vstupovat, jak se dřív říkalo, „střízliv a oholen“. Naprosto pak nedokážu pochopit, že se někteří státní činitelé s klidem objeví na veřejnosti třeba v tričku. Některé z nich jsem dokonce nikdy v obleku s kravatou ani neviděl!

Dnes by se takové chování ocenilo jako lidový přístup.

To není lidový přístup. Takový politik se neumí chovat a je to jenom odrazem toho, že se pohybuje mezi lidmi, kteří se sami neumějí chovat a snaží se být populární, nebo dokonce populističtí.

Co ještě – kromě dobrého vychování a znalosti etikety – musí správný diplomat ovládat?

Diplomat je úředník. V nadsázce řečeno je také každý diplomat tak trochu špionem, protože podle mezinárodní úmluvy „podává informace o přijímacím státě v mezích povolených mezinárodních norem“. Proto se musí snažit proniknout do místní společnosti, tedy do té, co má na něco vliv, a tam naslouchat. Třeba v Peru, kde jsem působil, to nebylo úplně jednoduché.

O Latinské Americe se říká, že je tam velmi silný vliv katolictví.

Nechci mluvit za celou Latinskou Ameriku, protože dobře znám jen čtyři země – Peru, Bolívii, Argentinu a Paraguay – a některé další pak trochu povrchněji. Latinoameričané ale celkově vycházejí z katolicismu, který tam přinesli Španělé v 16. století. K nějakému náboženství se tam dnes hlásí až devadesát procent lidí, což ale není počet lidí, kteří chodí do kostela. Těch je tak polovina.

Liší se nějak jihoamerická víra od té naší?

Kněží v Jižní Americe byli vždycky spíše levicoví než pravicoví. Ta levicovost ale nemá nic společného s komunismem. Tamní kněží byli vždy sociálně zaměřeni a snažili se řešit sociální rozdíly mezi lidmi.

Jak se zmíněná levicovost projevuje v práci kněží?

Vypadá to, jako kdyby misionářské působení přetrvalo dodnes. Kněží se angažují tam, kde je toho nejvíc potřeba. Velmi často při kostelech a řeholních komunitách působí laické skupiny dobrovolníků, zpravidla z lepší společnosti, kteří odloží zlato z krku a jdou vařit pro chudé třeba do dominikánského kláštera. Znal jsem jednoho kněze, kterému je dnes už přes devadesát. Nechal se vysvětit až poté, co odešel do penze po velké kariéře u německé společnosti. Tenhle muž se stará o více než tři tisíce lidí, kteří nemají co do úst. Komunity se ale starají také o to, aby se ta chudá část obyvatel pozvedla i po lidské stránce, aby měli kde bydlet, aby děti chodily do školy, aby měly dost oblečení…

Napadlo by vás tehdy, že se brzy dočkáme prvního jihoamerického papeže?

Při mém pobytu v Argentině mě to samozřejmě nikdy nenapadlo. Ale ke konci svého pobytu v Limě jsem někdy uvažoval, jaké by bylo mít papeže právě z těchto zemí. To, že jsou více katolické, je na jedné straně pravda, ale v poslední době je vidět u mladší generace odklon od návštěv kostela. Chození na mši každou neděli je tak záležitostí spíše střední a starší generace a malých dětí. Dnešní náctiletí jsou trochu revoltující. Ale blízkost k víře u nich stále přetrvává, i když možná v nové formě.

Co může Latinské Americe nový papež přinést? Může přitáhnout více pozornosti ke zdejším problémům, jako je nevzdělanost a chudoba?

Osobně se domnívám, že osobnost papeže Františka byla zejména v Latinské Americe, ale dokonce v Americe jako takové, velice známá, a politici si tudíž budou více všímat společenských rozdílů v této oblasti. Navíc i oči průmyslníků se obrátí ještě více ke zdrojům těchto zemí, případně – vzhledem k určitému ekonomicky stabilnímu prostředí – i k investování.

Jak je to v Latinské Americe s chudobou a bídou?

V Peru považují za hranici bídy situaci, kdy má člověk méně než dolar na den. Když má víc, je jenom chudý. Je ale otázkou, jak se na tato měřítka dívat, pokud se do toho započítají indiánské kmeny, kde je to velmi relativní.

Proč?

Tam nejsou peníze to nejdůležitější. Indiáni mají všechno společné – co je moje, je i tvoje. Nevědí, co je to soukromé vlastnictví, a proto si také nic nezavírají a ani neschovávají, ale hlavně se tam nekrade. Něco ukrást je pro ně jeden z nejtěžších hříchů. Jejich filozofie je totiž postavená úplně jinak: na co jim budou peníze, když si stejně nemají kde koupit tužky, sešity a další banální věci. Pokud tam tedy někdo jede pomáhat, měl by jim vzít spíše bednu tužek nebo balík sešitů.

Zajímalo by je to?

Ani si neumíme představit, co jsou domorodí obyvatelé schopni udělat pro vzdělání. Viděl jsem sedmiletého kluka, který se každý den přeplavoval do školy přes asi kilometr širokou Amazonku. Vydlabal si kmen, který si každý den vytáhl tři kilometry proti proudu, a přeplavil se. A odpoledne znova, jen z druhé strany. Tihle lidé z džungle mají hlad po vědomostech. Španělsky se naučí velmi hbitě.

Církvi se často přisuzuje podíl na zničení původních domorodých kultur.

Já bych to takhle neřekl. Třeba Pizarro nebo Almagro se chovali skutečně děsivě, ale to nebyli kněží, nýbrž žoldáci a zkrachovalí šlechtici, kteří si sem přišli nahrabat – a když to nešlo po dobrém, zkusili to po zlém. Naopak, co tam udělali řádoví bratři, je neskutečná věc.

V čem?

Za těch pět set let odvedli obrovský kus práce. Ne vždycky to ale bylo pochopeno, nicméně násilní skutečně nebyli. Ano, občas tam nastaly třenice a z některých misionářů se stali mučedníci. Jejich přístup k domorodému obyvatelstvu byl ovšem podstatně jiný než u vojáků, kteří do stejných oblastí také přicházeli. Kněží nehledali obohacení, snažili se obyvatelstvo vzdělávat a evangelizovat.

Ve kterých zemích váš otec – prvorepublikový diplomat Jaromír Kopecký – působil?

Narodil jsem se v Ženevě, kde byl otec delegátem u Společnosti národů. V roce 1939 odmítl předat svůj úřad Němcům. V roce 1945 přebíral od Němců naše vyslanectví v Bernu, kde zůstal do roku 1946, kdy si jej Jan Masaryk povolal k sobě na ministerstvo. V roce 1946 byl otec delegátem na pařížské mírové konferenci. Po únoru 1948 nás všechny zavřeli – já ve vězení strávil týden, můj otec jedenáct let. Sověti tehdy potřebovali dokumentaci týkající se roku 1940, kdy byli vyloučeni ze Společnosti národů, takže můj otec byl pro ně velmi důležitý. Šest let vězení si odseděl v Ruzyni ve zvukově izolované cele, ve které byl sám. Zbytek strávil ve Valdicích, kde se alespoň mohl dohadovat s Husákem o Slovenském národním povstání. A hádali se i potom: když Husák napsal o povstání knihu, otec ji celou oglosoval a poslal zpět s tím, že tak to není.

Nevyčítal by vám tak trochu, že jste si po revoluci v roce 1989 začal s diplomacií, kvůli které se ocitl ve vězení?

Můj otec byl příkladem vlastence. On Československo budoval od roku 1925 pod Benešem, a když se pak po propuštění otřepal, říkal, že kdyby to náš stát potřeboval, klidně se nechá zavřít znova. Byl zkrátka osobnost. A musím vám říci, že čím jsem starší, tím více mi chybí.

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay