Díky kriminálu jsem poznal, co je to život

Vydání: 2012/22 Papež přijal českého premiéra, 30.5.2012, Autor: Jiří Prinz

Dva totalitní režimy, které ve 20. století ničily naši zemi, hluboce zasáhly i do života církve. Mnoho statečných kněží i laiků, mužů i žen zaplatilo za svou víru, když ne rovnou životem, tak alespoň ztracenými roky strávenými v nacistických či komunistických žalářích. Jedním z těch, kterým bylo souzeno zažít na vlastní kůži hrůzy komunistického vězení, je dnes již sedmaosmdesátiletý P. JAN ZEMÁNEK. Tento bývalý provinciál redemptoristů je také jedním z posledních pamětníků Akce K, během níž komunistická moc zlikvidovala řeholní život v tehdejším Československu a od níž uplynulo letos dvaašedesát let.

Když se dnes ohlédnete za svým kněžským životem, kde vidíte kořeny svého povolání?

Pocházím ze Slovácka, asi 20 kilometrů od Velehradu, a oba moje rodiče velmi zaujala osobnost arcibiskupa Stojana, který okolí Velehradu nesmírně rád navštěvoval. Tatínek se stal takovým Stojanovým osobním ctitelem, takže když se například narodil můj nejstarší bratr, dal mu po Stojanovi jméno Antonín, druhému bratrovi zase Cyril. Takže někde v tom Stojanově vlivu vidím kořeny svého povolání, i když jsem k němu dospíval postupně, hlavně pak během válečných let na gymnáziu.

Počátek vaší kněžské dráhy poznamenal nástup komunistů k moci. Bylo hned zjevné, že pro církev nastávají těžké časy?

Tušili jsme, že nás nic dobrého nečeká, ale zpočátku nikdo přesně nevěděl, jak budou naši komunisté postupovat. Měli jsme to však poznat velmi brzy: začali rušit časopisy, likvidovat knihy, zavírali různé spolky a nakonec i lidi, mezi nimi vynikající kněze. Měsíc po měsíci se to stále zhoršovalo…

Až přišel památný duben 1950 a Akce K, tedy násilná likvidace klášterů. Jak jste to tehdy prožíval?

My jsme byli vysvěceni na kněze 20. listopadu 1949, ale ještě jsme zůstali v semináři a dokončovali pátý ročník. Právě kvůli onomu dubnu 1950 se naše svěcení ukázalo nakonec jako takřka řízené Prozřetelností, protože Akce K postihla i náš seminář.

Komunistická bezpečnost měla paklíče, takže o půlnoci seminář otevřeli, pažbami bouchali na dveře a křičeli: „Všichni vzhůru, oblečte se, vezměte si nejnutnější věci a do jídelny.“ Věděli jsme, že je zle. Oblékli jsme se, vzali si nějaké tašky s nejnutnějšími věcmi a šli do jídelny. Když jsme už byli všichni, oznámili nám, že vláda rozhodla o zrušení našeho semináře. Zjistilo se prý, že jsme protistátní živly, že máme zbraně a vysílačky. Takhle falešně se tehdy obviňovalo běžně. Zkrátka to tak měli naplánované.

Ve dvě hodiny ráno nás naložili do aut a začali odvážet. Věděli jsme, že jedeme někam na východ, a samozřejmě jsme měli strach. V každém autě hlídal bachař se samopalem, nesměli jsme se bavit, museli jsme mlčet. Nikdo z nás nevěděl, co bude. Nakonec jsme skončili v Králíkách, což je tradiční poutní místo v královéhradecké diecézi, z něhož tehdy udělali internační středisko.

Jako třídní nepřítel jste na vojnu putoval k legendárním pétépákům (Pomocné technické prapory, PTP). Ty má dnes veřejnost nejčastěji spojené se Švandrlíkovými Černými barony. Ve skutečnosti to asi taková legrace nebyla, že?

Udělala se z toho fraška. Ve skutečnosti šlo o pracovně trestní tábory, kam člověka odvedli, a ani mu neřekli, jak dlouho tam bude. Já jsem tam nakonec skončil na tři roky a čtyři měsíce. Chtěli nás převychovat, domnívali se, že tou úmornou prací z nás udělají dělnickou třídu.

Můžete trochu přiblížit režim, jaký tam panoval?

Po celodenní dřině, dřív než byla večeře, jsme museli vydrhnout podlahy, vyčistit si boty a oblečení, teprve pak nás pustili na večeři. Každý večer bylo ještě školení, takže jsme absolutně neměli žádný čas pro sebe. Šlo zkrátka o to, člověka duchovně umořit. Pokud jde o vycházky, ty bývaly za odměnu, takže jsem se dostal na vycházku třeba jednou za měsíc. Protože se báli, abychom nekazili civily, dali nás bohoslovce a kněze dohromady. Bydleli jsme v takových dřevěných ratejnách asi 20–25 chlapů na jednom pokoji, takže i když to prostředí bylo hrozné, mohli jsme se naštěstí aspoň trochu povzbuzovat.

Začátkem šedesátých let jste skončil ve vězení. Čím jste byl režimu nepohodlný?

Obvinili nás, že jsme chtěli obnovit řádovou činnost, a k tomu ještě přidali špionáž. Nevím sice, kde k tomu přišli, ale z naší skupiny dostali tato obvinění skoro všichni. Byl to přitom naprostý nesmysl, každému bylo jasné, že v té době obnovovat řádovou činnost nešlo. Jako vedoucí skupiny jsem tehdy u soudu dostal dvanáct roků.

Lze pobyt ve vězení srovnat s pobytem u PTP?

Nedá se to srovnat, mezi pracovním táborem a vězením je veliký rozdíl. Nejhorší bylo vyšetřování, to bylo neskutečné ždímání, nepředstavitelný psychický teror. Nutili nás nejrůznějšími způsoby k přiznání: křikem, hladem, samotkou. Byl to obrovský nápor na nervy. Vyšetřovatelé si zkrátka s dotyčným mohli dělat, co chtěli, takže z něj nakonec udělali téměř plastelínu. Aby se člověk totiž zbavil toho jejich teroru, nakonec přikývl na všechno, jen aby měl pokoj. Tak nás donutili k výpovědím, které byly neúplné nebo přímo nepravdivé. Neustále tvrdili, že takhle to říkat nemůžeme, a hned si přidali vlastní formulaci, samozřejmě zkreslenou. K tomu přistupovalo špatné jídlo, špatný spánek, noční výslechy. Zažil jsem celou řadu případů, kdy se z toho lidé zhroutili. Jeden spolubratr měl dokonce pokušení spáchat sebevraždu, ale na pokoji jsme nesměli mít nic, čím bychom si mohli ublížit, a navíc nás v noci pořád hlídali, takže k tomu naštěstí nedošlo.

Díky téhle zkušenosti jsem ale pochopil, jak se mohli lidé jako Slánský nechat donutit k výpovědím, které nakonec učinili. Pokud jde o vlastní výkon trestu, tam už to bylo snesitelnější, protože nás kněze dávali dohromady, abychom prý nekazili kriminální živly.

Byl jste zavřený s Oto Mádrem a Josefem Zvěřinou. Jací to byli parťáci?

S Mádrem jsem byl na cele, spal hned vedle mě. Byli jsme spolu i v jedné pracovní jednotce. Zvěřina měl vlastní pracovní partu, které jsme říkali Zvěřinec, protože tam měl polovinu kněží a polovinu chuligánů. Ti chuligáni byli jinak výborní kluci, nikdy nikoho nezradili a navíc měli velice šikovné ruce, takže splnili normu mnohem dřív než my. A protože Otík Mádr dělal účetního, dbal na to, abychom jako skupina plnili plán, takže to potom přerozdělil tak, aby každý splnil plán mírně přes sto procent. Navíc si vedl naprosto přesnou evidenci o tom, kdy měl kdo svátek nebo narozeniny, a oslavenci pak vykázal, že splnil na 105 procent, a ten mohl dostat malý balíček potravin. To byla velká vzácnost, protože jinak jsme takový balík mohli dostat jednou za půl roku.

Kriminál vám vzal mnoho let života. Lze říci, že vám i něco dal?

Díky zkušenostem z kriminálu jsem lépe poznal, co je to život. Setkání s takovými osobnostmi, jako byli Mádr nebo Zvěřina, bylo velice povzbudivé. Vytvořila se tam komunita lidí, s jakou bych se za normálních okolností nikdy nesetkal. To mi hrozně moc dalo.

Sdílet článek na: 

Sekce: Ostatní, Bůh v mém životě, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay