26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Dialog oněmělých

23. 5. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/21 Pravidla manželského soužití, 23.5.2006

Příloha: Perspektivy

Samomluva je zvláště praktická už proto, že při ní nikdo neodporuje. Odtud obliba monologů. Především monology o dialogu se těší široké oblibě. Dialog je zřetelně obtížnější, zejména s těmi, kdo mají odlišný názor. Protože lidé mají sklon dospívat k odlišným názorům, vynalezlo osvícenství relativismus a nazvalo ho – tolerancí. Zapomnělo totiž na původní křesťanský smysl tohoto pojmu.
Pro křesťany tolerance znamenala, že svou vlastní víru pokládají za pravou, ale toho druhého respektují kvůli jeho člověčenství, a proto trpí a snášejí i jeho nesprávná mínění. Naproti tomu osvícenci rozumějí tolerancí buď to, že pravdu nemůžeme poznat, anebo že nemůžeme poznat, zda ji poznat můžeme. Proto je vše pouhým míněním. A všechna mínění jsou rovnocenná. Pokud se o osvícenských tabu nepochybuje, mohou se všichni navzájem tolerovat a být na sebe milí.
S tímto relativismem se křesťané na Západě, zejména v sekularizované Evropě, naučili nějak žít. Jedni tak, že zrelativizovali pravdy své vlastní víry a sestavili si obraz světa jako mozaiku náboženského i sekulárního, věřeného i tušeného, vědění i předsudků. Druzí tak, že poklad své víry uložili do privátního prostoru, kde je v bezpečí před zloději a vandaly. Stažením se do ghetta tak přenechali dějiště utváření světa bez boje duchu sekularismu. Důsledek? Věřící křesťané i běžní evropští pohané dnes užívají týž jazyk a pojmy, ale občas míní něco úplně jiného. Příklady: život, láska, manželství, rodina, lidská důstojnost, lidská práva, svoboda, seberealizace, smrt. Se snadností, s níž se obě strany shodnou na výrazech, pak bolestně kontrastuje odlišnost jejich obsahů. Spor o to, zda například Rocco Buttiglione měl být pověřen funkcí evropského komisaře, není zdaleka jedinou ilustrací vzájemného míjení. Z toho důvodu dávají mnozí křesťané přednost rétorickému mlžení, které obsahovou neshodu se sekularizovanou společností zastírá.
A nyní přichází islám a účast v této hře prostě odmítá. Muslimové trvají na tom, že jejich víra a vše, co je jim svaté, musí být respektováno. Nepřijímají platnost běžné evropské rovnice, dle níž sekularizace rovná se pokrok. Zatímco křesťané si už zvykli na pošlapávání své víry a hodnot, muslimové si na to zvyknout nehodlají. Renesance islámu na Blízkém východě, politicky nanejvýš výbušná, s tím souvisí. Od dobytí Egypta Napoleonem Západ (nejprve Britové a Francouzi, nyní Američané) ovládal islámský svět politicky, hospodářsky, ideologicky i kulturně. Islamistická hnutí se tomu dnes brání. Budoucnost nespatřují v evropských ideologiích (socialismu, nacionalismu, sekularismu) ani v amerikanizaci či komercializaci, nýbrž – v islámu. Pro Západ, který si v uplynulých desetiletích, ba staletích, bohužel zvykl nepokládat víru za relevantní veličinu, toto bylo prvním překvapením. Tím druhým je skutečnost, že renesance politického islámu není dílem potentátů od Alžíru po Bagdád, ale že si ji prosazují masy lidu na ulicích. Demokratizace v těchto končinách často nevede k sekularizaci, ale naopak k reislamizaci. A tak jsme svědky volebního vítězství Ahmadínedžáda v Íránu a Hamásu v Palestině. Demokratizace vede k vítězství šíitů v Iráku, Muslimského bratrstva v Egyptě a k ústupu Atatürkova laicismu v Turecku.
Jinými slovy: přejímání pravidel hry západního původu nevede v těchto končinách k výsledkům západního typu. Mezi více než miliardou muslimů celého světa jsou zajisté tací, kteří chtějí žít jako pohané v Evropě či Americe. Je však zřejmé, že nepoměrně víc je těch, kteří nepokládají západní způsob života za žádoucí cíl. Směrnicí života i politiky je jim Korán.
To všechno činí dialog velmi obtížným, ale též naléhavým. Říká-li Benedikt XVI., že „mezináboženský a mezikulturní dialog mezi křesťany a muslimy je vitální nezbytnost, na níž závisí značnou měrou naše budoucnost,“ není to projev zbožného přání, ale střízlivého realismu. Oboustranné zděšení věřících muslimů a západních pohanů jedněch druhými přivodilo onu zmíněnou oněmělost. Právě teď by se měli odvážně chopit slova křesťané a promluvit o své víře a o svých hodnotách, které jsou pro utváření světa velice relevantní.

Stephan Baier
Převzato z Die Tagespost, 18. 2. 2006. Autor je pracovníkem zahraniční redakce tohoto časopisu. Přeložil pp.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou