Vydání: 2009/44 Všichni svatí, 28.10.2009

Příloha: Perspektivy

V polovině letošního června vyhlásil papež Benedikt XVI. při příležitosti 150. výročí úmrtí svatého faráře arského „Rok kněží“. V tomto roce bychom si měli především hlouběji uvědomit jejich význam a poslání a také si ujasnit (a pomáhat i jim, aby si ujasili) podstatu identity kněze v dněsní době.

Úplně na začátku tě prosím o jedno: pokus si bez jakékoliv předpojatosti přečíst to, co jsem napsal.

Mrzelo by mne, kdybys mě vnímal jen jako někoho, kdo strká nos do věcí, po nichž mu nic není. Snažil jsem se psát tyto řádky tak, aby můj hlas nezněl jako hlas toho, kdo „všechno ví lépe“. Nechci tady hlubokomyslně řečnit, jenom bych se s tebou rád podělil o několik svých postřehů a myšlenek. Vím, že tě v semináři naučili řadu věcí. Časem uvidíš, které ti k něčemu byly a které nikoliv. Podobně přijmi i tyto mé rady. Doufám, že alespoň některé z nich ti pomohou na tvé cestě.

Rada první: žij blízko lidí

Uvědom si toto: když jsi přijal svátost kněžství, nepřešel jsi do jiného světa, ale zůstáváš v tom, do něhož tě Pán povolal. Buď pozorný: naslouchej lidem, ptej se na jejich názory, zajímej se o to, jak žijí, jaké mají problémy. Mluv s nimi o jejich touhách. Usiluj o to, aby se v tvé přítomnosti nebáli svobodně vyjadřovat. Vzdej se paternalismu. Na své věřící se nedívej jako na ovce a berany, ale jako na bratry a sestry. Zachovávej pouze takový odstup, jaký je nezbytný, abys nevyhořel a měl odpovídající čas pro Boha. Buď mnohojazyčný. To není v rozporu s tím, co řekl Ježíš: „Vaše řeč ať je ano, ano – ne, ne…“ Nejde o to, abys každému říkal něco jiného, ale aby ses pokusil najít jazyk, jemuž ten druhý člověk bude rozumět. Bůh má zalíbení v různorodosti, na žádném z jeho stromů není jeden list jako druhý. Cti rozmanitost lidských jazyků a zkušeností. Neposuzuj zbrkle, netřiď lidi do škatulek. Ber na sebe lidská trápení, a to i tehdy, když se změní v agresi vůči tobě.

Rada druhá: naslouchej dětem

Od nich se okamžitě dovíš, budeš-li dělat něco špatně. Respektuj názor všech, ale dětí zvlášť. Zejména těch nejmenších, které se ještě nenaučily kalkulovat, co se jim vyplatí říkat nahlas a co ne. Uč se od nich upřímnosti. Hovoříš-li s dítětem, skloň se k němu nebo i přiklekni. Navštívíš-li rodinu, věnuj dětem stejně pozornosti jako jejich rodičům. Dovol dětem přicházet co nejblíže k oltáři.

Rada třetí: buď pilný

Při slavení liturgie, při přípravě homilií a katechezí, při každém svém konání, do něhož se pustíš – buď pilný. Budeš-li své povinnosti plnit ledabyle, pak se ta ledabylost přenese i na druhé. Shromažďuj argumenty, studuj Písmo svaté a dokumenty církve. Mnoho lidí (včetně mne) v hloubi duše touží po rozhovoru o Bibli a Ježíši. Nikoliv po přednášce, ale po dialogu. To je velká šance pro tebe. Neboj se diskutovat, zvláště s mladými. Může se stát, že vzdělání, jehož se ti dostalo, se ukáže jako nedostačující. Najdi si čas, abys ho prohloubil. Alespoň trochu se zajímej o filozofii, psychologii, historii a umění. Čti krásnou literaturu. Nezapomínej: povrchní katecheze a uhlazená kázání uspávají víru. I tu tvou.

Rada čtvrtá: zapomeň na kariéru

Soustředíš-li se jen na to, abys ve strukturách církve pro sebe našel pohodlné místo, případně takové, které by odpovídalo tvým aspiracím, mnoho na své cestě nezískáš. Uvědom si, že v Božích očích neexistují lepší nebo horší farnosti. Nikým nepohrdej. Nepřepočítávej svůj čas na peníze. Nenásleduj ty (duchovní i laiky), kteří přemýšlejí jen o tom, jak by druhým zaimponovali. Spokoj se s málem. Nestyď se žít prostě. Nezapomínej: chudému knězi nikdo nic nezávidí. Nevyhledávej moc, ale bude-li ti dána, přijmi ji s pokorou. „Stát se prachem v rukou Božích – to je skutečná kariéra,“ řekl kdysi jeden mnich. Přemýšlej o tom.

Rada pátá: pečuj o chudé

Vypráví se, že Karol Wojtyła se v dobách svého kaplanování dělil s lidmi v jejich nouzi o všechno, co měl. „Když navštěvoval v době Vánoc rodiny, pak to, co dostal darem od bohatých, nechával u těch nejchudších, a na faru se vracel s prázdnýma rukama“ (Kvítky Jana Pavla II.). Říká se, že chudí mají místo v srdci církve. Dbej na to, aby ho měli i v tvém srdci. Vybízej k tomu i ostatní. Nemocní, postižení, chudí, sirotci, vdovy, lidé osamocení, vězňové, lidé bojující s různými závislostmi, osoby trpící násilím v rodině, kolegové kněží, kteří prožívají krizi povolání… Neboj se, že nebudeš mít nic na práci. Měl jsem strýčka, kněze – už nežije. Strýček měl dobré auto, na faře byl málokdy k zastižení, pořád někam vyjížděl. Později jsem se dozvěděl, že navštěvoval hlavně lidi staré a opuštěné, takové, o které už nikdo neměl zájem. Neboj se setkávat s lidským utrpením. Nezapomínej, že život mnoha lidí je nesmírně těžký. Přinášej jim útěchu.

Rada šestá: buď odvážný

Varuj se pokrytectví, dvojího myšlení. Neříkej nadřízeným to, co chtějí slyšet, ale to, co si myslíš, že je pravda. Nenech se vydírat ohledem na dobro církve, říká-li ti svědomí, že v nějaké věci je třeba zaujmout odlišný postoj. Věrně zachovávej přátelské vztahy a neboj se svým přátelům říkat pravdu. Nepřerušuj kontakty s kolegy, kteří opustili kněžský stav. Neměj strach z žen. Uděláš-li něco hloupého, nesetrvávej v tom. Snaž se napravit způsobené křivdy. Nestyď se požádat o odpuštění – to ještě nikomu žádnou újmu nezpůsobilo. Jeden rektor semináře kdysi žertem prohlásil: „Není možné člověka jen tak podezřívat, že má dobré úmysly.“ Není snadné přistupovat ke všem se stejnou důvěrou. Nebuď však podezíravý.

Rada sedmá: měj kultivované vystupování

Snaž se dodržovat zavedené mravy, i když ostatní je ignorují. Když se s někým vítáš a on se ti představuje, nebruč si něco pod nosem ani se rozpačitě neusmívej (podle mých pozorování: šest z deseti kněží nerado sděluje své jméno a příjmení). Pokud potkáš svého známého v doprovodu ženy, přivítej se nejprve s ní (sedm z deseti kněží se nejprve – nebo výlučně – vítá s mužem). Projevuj úctu starším. Navštívíš-li manžele, jimž je přes sedmdesát, neptej se paní domu: „A jak se má Ládík?“ (zaslechl jsem na vlastní uši). Když podáváš svaté přijímání, nenapomínej lidi, i když se při tom chovají bezmyšlenkovitě. Buď trpělivý. V kanceláři jim srozumitelně vysvětli, jaký je postoj církve k tomu či onomu problému. Na kazatelně nebo ve zpovědnici se kousni do jazyka, než proneseš nějaký sarkasmus nebo zlomyslnost. Kultivované vystupování ti nejednou umožní najít východisko z náročných situací.

Rada osmá: buď sám sebou

Nehraj si na někoho jiného, než ve skutečnosti jsi. Pokud nejsi speciálně zbožný, pracuj na tom, ale nehraj si před lidmi na svatouška, protože oni rychle poznají, že to jen předstíráš. Nezáviď svým kolegům. Smiř se sám se sebou a snaž se zbavit svých komplexů. Nestyď se poprosit někoho o pomoc, když cítíš, že máš problém (například s celibátem, alkoholem nebo s manipulací financemi). Moje babička říkávala: „Kdo se stydí, špatně činí.“ Nestyď se přijít pro radu k psychologovi. Pokorně přijímej různé názory v církvi. Během diskusí braň svůj postoj, ale nebuď agresivní. Pokud tě Bůh obdařil smyslem pro humor, užívej ho, pokud ne, snaž se alespoň nebýt nesympatický.

Rada devátá: přilni k Ježíši

Nelituj času, který mu věnuješ. Modlitba breviáře nemůže být jedinou rozmluvou, kterou s ním vedeš. Usiluj o to, aby se ti všemožné aktivity nestaly překážkou v pohledu na Ježíšovu osobnost. Stále se vracej k evangeliu. Nezapomínej na jeho slova: „Buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět…“ Nedívej se na svět nepřátelsky, neměj z něj strach a neděs své věřící. Hledej Ježíše v nejbližším okolí: v eucharistii, v jiných lidech, ve svém nitru. Pokud zrovna necítíš jeho přítomnost, poděkuj alespoň za touhu po něm.

Jak vidíš, moje rady se týkají mnoha různých věcí – jak těch úplně obyčejných, tak i těch nejpodstatnějších. Nestihl jsem napsat všechno… Nejtěžší výzvou pro tebe budou zcela protichůdná očekávání, s nimiž za tebou budou lidé přicházet. Něco jiného bude očekávat člověk, který se naplno angažuje v životě církve, něco jiného ten, kdo se církvi odcizuje nebo ji jen kritizuje, a úplně něco jiného někdo, komu je církev zcela lhostejná. Jedni si budou chtít v kanceláři také normálně popovídat a druhé nebude zajímat nic jiného, než abys „nedělal problémy“ a vydal jim patřičné dokumenty. Přijdou za tebou i lidé, kteří mají s duchovními dobré zkušenosti, ale i takoví, jež někdo z tvých kolegů zranil. Něco jiného bude očekávat člověk, jenž vyrůstal v spořádané rodině, a něco jiného dítě z rodiny nestabilní, rozhádané, z rodiny, kde panovalo násilí nebo chladná lhostejnost. Někteří za tebou nepřijdou vůbec, a tehdy ty musíš jít a hledat je… Nerad bych, abys nabyl dojmu, že snad chci zpytovat tvé svědomí. Mnohé z těch rad se týkají i mne samotného. Věř mi, že často – zejména když se kolem rozhostí večerní ticho – na tebe myslím. Přemýšlím, kým se staneš, jaký životní styl si zvolíš. Přemýšlím o tom, co se stane, až se potkáme. Co si o mně budeš myslet? Co si já budu myslet o tobě? Staneme se jeden druhému oporou, anebo překážkou v prožívání našeho křesťanství – i našeho lidství? Jedno měj ale stále na mysli: jsem ti vděčný, že sis zvolil právě tuto cestu.

Wojciech Bonowicz
Autor (nar. 1967) je polský básník, prozaik, literární kritik, publicista a redaktor nakladatelství Znak. Článek převzat s vědomím autora z časopisu Tygodnik Powszechny 25/2009. Přeložil jš.