Děti Páně nejsou dětinové

Vydání: 2011/1 Církevní nemocnice, 29.12.2010, Autor: Miloslav Petrusek

Příloha: Perspektivy

Žijeme v době, kdy se nám ve srovnání s minulostí i s většinou jiných zemí daří dobře. To neznamená, že nevíme o svých chudých, o těch, kdo se nikoli svou vinou ocitli na ulici a vytvořili zvláštní skupinu „bezdomovců“. Ba i ti, kteří si bezdomovectví zvolili za svůj životní způsob, zaslouží naši pozornost, snad i soucit, o nějž ale většinou nestojí. Neznamená to ani, že nevíme o důchodcích, kteří žijí na hranici přežití a bídy, že nemyslíme na možné důsledky necitlivých sociálních reforem, že sdílíme sobecký názor, že každý je odpovědný jen sám za sebe a sám sobě. Nevěříme ani tomu, že prý to tak v „individualizované společnosti“ musí být. Žijeme nicméně obklopeni zbožím a rozmanitými hmotnými statky, jež byly ještě před dvaceti lety nedostupným snem.

Říká se tomu, že žijeme ve společnosti spotřební, konzumní, či dokonce ve „společnosti blahobytu“. Hodně se o tom napsalo a nemá smysl opakovat věci známé. Podle Zygmunta Baumana má tato společnost ale některé rysy, které ji zásadně odlišují od toho, v čem žila starší generace a naši předkové: 1. uspokojuje nejen přirozené potřeby, ale vytváří si (poprvé v dějinách) spotřebitele, člověka, jemuž určité potřeby prostřednictvím médií „vnucuje“ (Guy Debord v 60. letech konstatoval, že „nová ekonomika vědomě neuspokojuje přednostně přirozené potřeby, ale vytváří pseudopotřeby“); 2. nahradila „étos práce“ „étosem spotřeby“: tvé postavení ve společnosti se již neměří tím, co jsi a co děláš, ale co a kolik toho máš, kolik můžeš „spotřebovat“ (koupit, vyměnit, zahodit atd.); 3. vede lidi nejen k tomu, aby shromažďovali věci, ale také aby kumulovali zážitky a dojmy, aby stupňovali rozkoše, jimž se v podstatě nekladou meze; 4. člověk stále chtivý věcí a zážitků je ovšem stále nespokojen s tím, čeho dosáhl, všeho je mu málo. Již T. G. Masaryk věděl (1901), že člověk moderní doby je neurastenický, neklidný a v podstatě nešťastný; Bauman říká, že „postmoderní doba je nejen pramenem rozkoší, ale také zdrojem utrpení“. – Takže ani s tou spotřební společností to zřejmě není tak prosté, jak by nám chtěli namluvit ti, kteří nás přesvědčují, že se naše štěstí měří dosaženým HDP a stabilitou naší měny.

Ďáblův prst

Nepatřím k těm, kteří si neváží toho, co máme, ani k zavilým kritikům této společnosti, kteří v ní vidí ruku ďáblovu. Inu, ruka ďáblova v ní zatím ještě není, ale prst dozajista ano. Na jeden z nich chci upozornit, týká se téměř nás všech, a jak známo, nejvíce jsou ohroženi ti, kteří si ohrožení neuvědomují. Říká se, že na Titaniku se ještě dlouho poté, co do lodi již proudily masy vody, vesele tančilo… Obraz, že jsme „dítky Božími“, se mi vždycky líbil, je hlubší, než se na první pohled zdá. Mít dobrého otce, který je moudrý a dokáže poradit, který je přísný a dokáže včas napomenout, který je laskavý a dokáže pochválit – to je přece obrovský dar. Vždycky mě dojímal závěr Karafiátových Broučků, kde autor dětem naznačuje, že broučci vlastně umrzli – neříká to přímo a doslova, říká jen, že byla zima, zlá zima, ach ti broučci, jestli to pod jalovcem vydrží. Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou… Ti broučci byli vlastně prototypem oněch Božích dětí, poslušných a věrných, plnících své povinnosti a vědomých si svých drobných, nepatrných pochybení. My jsme ale vstoupili do doby, kdy se smysl onoho „býti dítětem“ nejen proměnil, ale nebezpečně zvrátil. O společnosti konzumu se totiž právem říká, že nás infantilizuje. Benjamin Barber napsal knihu Zkonzumovaní aneb jak trh kazí děti, infantilizuje dospělé a požírá občana… V podstatě jde o to, že místo abychom přirozeně dospívali a přejímali na sebe odpovědnost, která přísluší určitému věku, snažíme se odpovědnost odložit, setrvat na úrovni „dětinského věku“, jak tomu říkal Mácha, snažíme se zůstat „věčně mladými“. Celé generace dětí si hrály na vojáky, ale dnešní děti a adolescenti si hrají na vojáky na konzolách svých počítačů – není to většinou zábava nijak povznášející, viděl jsem několik takových her a začal jsem se trochu bát o duševní zdraví těch osamocených hráčů-rváčů, kteří odstřelují „nepřátele“ („cizozemce“, „mimozemšťany“ či „mutanty“), a když se věc nezdaří, tak si to zopakují. Jde o hru vlastně velice nebezpečnou, protože banalizuje, bagatelizuje, zlehčuje smrt. Ve válce se při dobře mířené ráně nevstává a nezačíná znovu. Smrt se neopakuje. Postmoderní doba ale vytěsňuje smrt – dítě přece o ní taky nic neví. Bylo popsáno hodně papíru o fenoménu, jemuž se říká „mama hotel“: dospělí mladí mužové nechtějí odejít z původní rodiny, osamostatnit se a vzít odpovědnost za sebe a za vlastní rodinu. U maminky je přece tak dobře! Důsledky růstu nesezdaných párů pociťuje dnešní společnost už i finančně, pramálo je však vnímavá k tomu, že rozchody nesezdaných vedou nejen k růstu nákladů, ale také k lidskému neštěstí z pocitu ztroskotání – a o dětech ani nemluvě.

Soukromí je přežitek

Apoštol Pavel v listu Timoteovi píše, že „přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím…“ (2 Tm 4,3-4). Ten čas ale již nastal a spisovatel Chesterton jej popsal dokonce na sklonku 30. let minulého století slovy: „Od chvíle, kdy lidé přestali věřit v Boha, začali věřit všemu.“ Porozhlédněte se v knihkupectvích po tzv. bestsellerech, pohleďte na ty hromady potištěného papíru, z něhož se „dozvíte“ spousty historických blábolů, nepodložených hypotéz, a v literatuře, jíž se kdysi dříve říkalo „krásná“, tedy v beletrii, musí být řečeno všechno pokud možno „otevřeně“. Otevřenost je ovšem většinou synonymum pro obscénnost a není dnes téměř knihy, která by se bez této údajně nutné kulisy obešla. Řeknete-li, že klasická literatura toto erotické harampádí nepotřebovala, ba že dokonce starší filmy dokázaly naznačit to, co patří jen lidskému soukromí a jen mezi dva milující se lidi (třeba to byli lidé „hříšní“ jako paní Emma Bovaryová nebo Anna Karenina), označí vás za prudérního moralistu nebo pokrytce. Tak ať. Mimochodem, to, čemu se říká bestseller, je podle rozkošné definice Jonathana Boorstina „kniha, která se dobře prodává, protože se dobře prodává“. V této zdánlivě nesmyslné definici je krásně zachycena iracionální povaha jedné z významných stránek soudobé kultury: bestsellery se prodávají na principu nápodoby, což je ostatně také jeden z projevů infantilizace. Proměnil se tedy vztah k intimitě a soukromí. Dítě ještě nezná stud, je po křtu v ráji před prvotním hříchem. Ale dnes tvůrci tzv. facebooku prohlašují, že soukromí je přežitek, že všechno smí být veřejné. Tím ale mění také povahu jednoho podstatného rozměru demokratické společnosti, totiž veřejného prostoru. Veřejný prostor, agora, forum – to byla přece vždycky sféra, kde se řešily věci důležité a pro obec podstatné. Proměníte-li veřejný prostor v šuškárnu, kde se vykládají drby o celebritách či o politicích, pak jste učinili nepřípustnou záměnu: intimita celebrit neřeší žádný vážný problém a žádný veřejný problém není převoditelný na intimitu kohokoli druhého. To je to, čemu Barber říká, že nás spotřební společnost „zkonzumovala“, že „sežrala občana“.

Pomíjivost mód

Málo si uvědomujeme, jak i my sami vystavujeme své soukromí na odiv tím, že se ani chvíli neobejdeme bez mobilního telefonu a musíme sdělit – ve vlaku, v tramvaji, v autě, kdekoliv – něco, co se týká jenom nás a snad někoho druhého. Vyslechl jsem jednou zcela nedobrovolně „mobilní“ rozchod partnerské dvojice. Bylo mně líto obou, ale proč o tom mám vědět zrovna já? Jenom dítě se vypovídá ze všeho, co ví i neví před kýmkoli a komukoli. Mladí lidé si propichují kovovými kroužky obočí, rty, uši, pupky, ba přirození a tetují se na místech všemožných. Býval to znak nedospělosti; tetovaní byli většinou lidé s nižším inteligenčním kvocientem, nezřídka si „tetuáž“ přinášeli z vězení… a dnes je v každém větším městě „tattoo salon“. Připusťme, že leccos tak trochu patří k mládí, ostatně v nejstarším (a nejlepším) českém muzikálu se kdysi zpívalo – odpusťte dívce provinilé, bude-li vám o to stát. A konečně slovo o hudbě, jež bude znít zvlášť staromilecky. Je jen zdánlivě věcí individuální volby, jakou hudbu poslouchá dnes nejmladší a střední generace, protože obě byly „vygenerovány“ tzv. kulturním průmyslem: neposlouchají to, co chtějí, ale to, co právě letí – odtud pomíjivost mód, přelétavost v žánrech a stereotypnost v rytmech a textech. Ponechme znalcům, nakolik je rock, heavy metal, pop a zejména tzv. „rapová subkultura“ (a zejména gangsta rap, jehož původ je v deviantních skupinách černošské mládeže v Bronxu či kde) hudba ducha povznášející. V každém případě je monotónně hlučná a mnohdy obyčejně vulgární. Víme také, kolik hvězd showbyznysu skončilo ve spárech drogových závislostí. Ostatně přílišný hluk vede nejen ke ztrátě sluchu, ale také ke ztrátě vkusu: lidé závislí na jednom typu hudby se nikdy nepotěší Dvořákem či Mahlerem, zkrátka zůstanou dětmi. Co budou poslouchat v šedesáti, netuším. A bojíme se ticha, jako se dítě bojí tmy. Ticho je ale vzácný dar a předpoklad soustředění.

Buďme tedy dospělí

Jsem již dost stár na to, abych vlídně, ale důrazně říkal svým mladým studentům: Třem věcem zatím nechcete věřit, totiž že jste smrtelní, že ve třiceti budete skoro hluší a že mladá generace v době, kdy vy budete staří, se k vám bude chovat hůř, než vy se chováte k dnešním seniorům. Ne, nedodávám tam, v posluchárně, to, co chci dodat zde – jsme dítky Boží, ale to znamená, ba zavazuje nás k tomu, abychom nebyli dětinští a nepodlehli étosu infantilizace. Buďme dospělí.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay