Denně čtyři hodiny rozhovoru s Bohem

Vydání: 2004/37 Úloha biskupa v církvi, 8.9.2004, Autor: Jiří Macháně

Posvěcení nového kostela není cílem, ale začátkem
„Být zakladatelem kláštera je velká milost. Ti z nás, kteří zůstanou věrní, si zachovají tento titul a bude vytesán na jejich hrobech. Nyní je třeba zachovat rytmus modlitby a četby - zatím stále v podmínkách stavby,“ říká představený novodvorské komunity bratr Samuel. Právě s ním jsme hovořili o klášteře, kostele i mniších z Nového Dvora.


Vybudovat za pět let z ruin klášter a začít zde život komunity, to je neuvěřitelný výkon. Jak se cítíte teď při svěcení kostela, když už jste vlastně „v cílové rovince“?
V posledních měsících, když práce na kostele bratry obzvlášť unavovala, jsem se sám sebe ptal, zda jsem se dostatečně řídil pravidlem svatého Benedikta - „postupovat jako praotec Jákob, tempem ovcí a jehňat“. Hodnota klášterní komunity se neměří podle velikosti jejích budov, ani podle její ekonomické úspěšnosti nebo podle vlivu. Pravou komunitou je jen tehdy, když každý z bratrů nalezne – vždy velmi křehkou - rovnováhu svého života v modlitbě. Proto jsme postavili kostel tak rychle. Trávíme tři a půl hodiny denně na bohoslužbách, půlhodinu i více v soukromé modlitbě. V naší malé kapli to začínalo být obtížné. Podobně jako každý jsme i my museli překonat řadu těžkostí. Pokud je nyní jedna velká obtíž překonána – ovšem nikdy ne dokonale – mohu jen trpělivě čekat, kde se objeví druhá! Posvěcení kostela není ani tak cílem, ale prahem, počátkem.

Na slavnost posvěcení kostela přijela spousta lidí, kteří komunitě přejí a mají ji rádi. To je jistě povzbudivé...
To je naše veliká radost. Klášter v Novém Dvoře byl postaven s podporou, modlitbou a dary téměř dvaceti tisíc křesťanů z České republiky, Francie i jiných evropských zemí a Spojených států.

Proč trapisté svěřili návrh kláštera architektovi-minimalistovi Johnu Pawsonovi?
Otec opat ze Sept–Fons kdysi náhodou listoval knihou o práci architekta Pawsona a líbila se mu... Náš klášter však nemá být žádným muzeem ani prototypem sakrální architektury. Abychom dostáli tomu, co od nás Bůh žádá – tedy být mnichy – musíme žárlivě střežit naši samotu a izolaci. Ruina Nového Dvora, kterou jsme nalezli a přijali jako dar Boží, měla již svou (barokní) architekturu, svého ducha. Nebyl to však klášter, ale statek. Proměnit jej v klášter, aniž by se vytratil jeho duch, vyžaduje talent...

V čem je odlišný význam kostela pro mnichy a pro lidi žijící ve světě?
Křesťan tráví v kostele jednu, maximálně několik hodin týdně. Je to místo důležitých událostí jeho života: křtu, svatby, pohřbu. Mnich v kostele tráví několik hodin denně, je pro něj středem a srdcem kláštera. Náš život není tak poklidný, jak se obecně soudí. Je bohužel naplněn stejnou mírou starostí a shonem jako u každého jiného. Když však má mnich pět, deset či třicet minut volných, tak pokud je skutečným mnichem, spěchá do kostela a tam spočine, zastaví se. Ba co víc: mnich organizuje svůj čas a život tak, aby si vždy zachoval volný čas a mohl jej věnovat Bohu. Někdy jsou ty hodiny v kostele těžké. Věříme však, že právě tam potkáváme Krista, Boha a člověka. Krista živého. Věříme, že i přes naši chudobu a ubohost jej právě tam můžeme přijímat a pak účinně a podivuhodně předávat svým současníkům.

Čím je váš kostel výjimečný, jiný?
Nemyslím si, že by náš kostel byl výjimečný. A pokud je, co na tom? Důležité je, že je to chrám Páně, do kterého se smíme vždy vracet, kde můžeme zpívat žalmy, modlit se. Náš kostel má velmi pěknou akustiku. Takovou, která nesnese průměrnost, i nejmenší chyba je tam slyšet. Budeme muset skutečně dobře zpívat!

Komunita žije v kraji, kde lidé na Boha zapomněli. Pomůžete jim rozpomenout se?
Mnich většinou neví nic o plodech své modlitby. Naštěstí! Přesto věřím, že jsou skutečné a četné. Nepředstavuji si však, že za námi a kolem nás budou zázraky. Jen Bůh ví, jakou křesťanskou budoucnost chystá této zemi a Evropě. Každý na svém místě se však skrze pokornou a každodenní věrnost snažíme přispět. Víte, na venkově také žijí stařenky nebo prostí lidé, kteří podivuhodně podpírají tento svět. Na to nezapomínejme ani tehdy, když je život těžký.

Čím je pro vás osobně tento kout Česka? Jste Francouz, jak se tu cítíte?
Byl jsem mnichem v Sept-Fons. Země, které pro nás byly „za železnou oponou“, měly vždy své místo v našich modlitbách a čteních. Pak přišli čeští bratři. To pro naši komunitu znamenalo otevření do světa, který jsme absolutně neznali. Trochu náhodou jsem dostal na starosti formaci českých bratrů. Proto jsem dnes v tomto společenství. Cítím se však víc mnichem než Francouzem. Mám tuto zemi velmi rád, podobá se – víc než krajina kolem kláštera v Sept-Fons – mému rodnému kraji.

Slavnostní vysvěcení klášterního kostela.

Sdílet článek na: 

Sekce: Domácí, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay