Dělil nás od sebe metr a půl hlíny

Vydání: 2010/43 Antonín Koniáš, 21.10.2010, Autor: Miloš Szabo

První natáčení neskončilo dobře, diktafon se vypnul v nestřežené chvíli a já zaujatě poslouchal Rudolfovo vyprávění, aniž jsem si toho všiml. Napodruhé vše klaplo. Dostat se trochu pod kůži RUDOLFU PREKOPOVI však bylo někdy ještě mnohem těžší, než objevit něco nového o světoznámém pojmu Andy Warhol.

Jak jste se dostal k fotografování?

V dětství jsem rád kreslil, a když jsem se rozhodoval, jakou střední školu půjdu studovat, volba padla na grafiku na střední uměleckoprůmyslové škole v Košicích. Do přihlášky bylo třeba napsat dva volitelné obory a kdosi mi poradil, ať si jako druhý napíšu fotografii, o kterou nebyl zájem. Talentovky jsem udělal, grafické oddělení bylo beznadějně plné, a tak mě šoupli na fotografii, čímž se ze mě stal celoživotní fotograf. Vlastně z donucení.

Profesně jste se za ta léta vyprofiloval. Dá se vaše tvorba někam zařadit?

Kunsthistorici se o to snaží, což ne pokaždé dopadne šťastně. Když v druhé polovině 80. let nastal jakýsi tvůrčí přetlak, tito odborníci zpětně nazvali tehdejší studenty FAMU tzv. Novou slovenskou vlnou, což bylo vlastně pojmenování inscenované figurální fotografie. A dnešní teoretikové již mnohdy pouze přebírají to, co už bylo řečeno. Takže tato nálepka člověku, který dnes dělá něco úplně jiného, často přischne na celý život. Paradoxní je, že to, co jsem fotil v polovině 80. let, už dvacet let nefotím. Přestal jsem s figurálními kompozicemi a začal s předměty a zátiším – to je jedna poloha. Protipoloha jsou reálovky, čili snímky z exteriérů, přírodních i městských, při kterých funguji jen jako určitý mobilní skener.

Chcete svými fotografiemi něco sdělit?

Fotografie je a priori vizuální médium. Takže hrozí, že když se vizuální stránka přetíží a přefabuluje, přestane to fungovat, anebo naopak, funguje to inverzně, proti věci samotné. Takže je dobré si dát pozor, aby se z fotky nestala literatura. Aby zůstala obrazem.

Učíte fotografii. Dnes, když má většina lidí vlastní digitál, je ještě vůbec potřeba učit se fotografovat?

Pokud někdo z fotografů chtěl být před revolucí na volné noze, potřeboval glejt, kterým byl diplom z FAMU. Pak nemusel každé ráno chodit do fabriky, do aranžérského nebo reklamního podniku na píchačky, ale mohl být „sám sobě pánem“. Hodně lidí tu školu primárně dělalo i z tohoto důvodu. Dnes ten důvod pominul, mnozí mohou být na volné noze po absolvování jakékoli střední školy, mohou vydělávat peníze v reklamních agenturách, mohou vystavovat. Divím se, že se na naši školu hlásí stále tolik zájemců. Ten důvod bude asi někde zasutý, třeba v předávání zkušeností a vlastního know-how.

Jako pedagog tedy také předáváte myšlenky, nápady…

K tomu patrně dochází, ať už je to vědomě nebo podvědomě. Přesto nechci své žáky vychovávat a přizpůsobovat k obrazu svému. Což na uměleckých školách, kde tvůrčí proces je velmi intimní záležitostí, mnohdy hrozí: silná osobnost pedagoga může strhnout lidi na sebe samotného, čímž vlastně uškodí jednak studentům, protože je připravuje o jejich neopakovatelnost a originalitu, a jednak sám sobě, protože si vychovává jakési epigony a devalvuje svoji vlastní originální hodnotu.

Ovlivnila vaši tvorbu víra v Boha?

Bránil bych se, aby působení víry bylo něco jakkoli prvoplánového. Světonázor člověka by určitě měl mít vliv na jeho jednání, myšlení, chování. Ale hlavně nic jakkoli proklamativního.

Patříte k málu znalcům Andyho Warhola u nás…

Koncem 80. let jsem měl ateliér ve Vršovicích kousek od Michala Cihláře, který skončil knižní grafiku na Umprum a ve své volné tvorbě byl přímo ovlivněn pop-artem, tedy fenoménem Warholovým. Ten zemřel v roce 1986 a už následujícího roku přijel do Prahy jeho starší bratr John, jenž učinil panu Michalu Byckovi, učiteli na Lidové škole umění v Medzilaborcích, velmi smělou nabídku: v případě zřízení galerie nebo muzea, které by neslo jméno jeho mrtvého bratra, by se jako čerstvý viceprezident Fundation of Andy Warhol zasadil o to, aby nadace zapůjčila nebo darovala několik bratrových originálů do Československa. A tím to začalo. Vypravil jsem se do Medzilaborců s otázkou, jak můžeme pomoct, a už jsme v tom byli až po uši. Po neuvěřitelných peripetiích se partě nadšenců, mezi něž jsem patřil, povedlo v roce 1991 toto muzeum uvést do života. Bylo to úplně první Warholovo muzeum na světě.

Proč jste daroval Warholovi vlastně půlku svého tvůrčího života?

Svá nejlepší léta… Když jsme se začali s kolegou Cihlářem pohybovat na východním Slovensku, nacházeli jsme v Mikové, v rodišti Warholových rodičů, naprosto unikátní rodinný do- kumentární materiál a řekli jsme si, že by bylo hříchem ho nechat ležet ladem. Takto začal sběr materiálů pro naši knihu. Vymysleli jsme si její základní kostru a koncepci, dali jí název Andy Warhol a Československo a pustili jsme se do práce. Do dnešního dne to trvalo přibližně 22 let.

Co vás osobně spojuje s Warholem?

Když jsem byl v roce 1994 v Americe, uvědomil jsem si, že jeho „background“ a příběh jeho rodičů je analogický s příběhem mých prarodičů jakožto emigrantů a vystěhovalců z východního Slovenska do Ameriky. A pocit jakéhosi souznění vyvrcholil, když jsem na Zdi emigrantů kousek od Sochy Svobody našel vygravírovaná jména Andyho táty a mámy Júlie a kousek od nich jména mých prarodičů. To byl pro mě jeden z nejsilnějších momentů. Posléze jsem si uvědomil, že máme stejná východiska, akorát Warhol je zpracovával v New Yorku a já je zpracovávám v Praze.

Andy se narodil už v Americe. Hlásil se ke svým slovanským kořenům?

Všichni tři bratři mluvili a ti dva žijící, Paul i John, dodnes mluví rusínsky; stejně jako jejich manželky. O Warholovi vycházejí ročně tuny knížek a v podstatě jsou všechny víceméně stejné, jenom reprodukují vše notoricky známé s nějakým bonusem. To, co jsme sesbírali my, není ani monografie, ani životopis, je to jakási encyklopedie mapující odvrácenou tvář jeho osoby, která byla opřená o dva pilíře: jedním byl východoslovenský genetický původ a druhým bylo jeho řeckokatolické vyznání, které celý život praktikoval. To byla ona privátní, intimní sféra, velice dobře utajená před veřejností a před médii.

Když se Andyho ptali, odkud pochází, odpovídal, že odjinud…

Existuje několik vysvětlení. Jedno z nejzajímavějších je, že ho máma porodila doma, protože neměli peníze na lékaře, a jeho narození oznámila teprve zpětně s několikaletým skluzem. Další z interpretací je, že Warhol se samozřejmě uměl velice dobře pohybovat v amerických sdělovacích prostředcích a velice rád mystifikoval a mlžil. Myslím, že i to byla jedna z jeho mystifikací, když v každém interview uváděl jiné datum, resp. místo svého narození.

Jako dítě churavěl a měl chatrné zdraví. Byl to talent od Pána Boha, anebo jeho píle, že se nakonec z něho vyklubal světový umělec?

Nesporně obojí dohromady. Velkým géniem byla jeho máma Júlia Warhola, po které nadání podědil a s kterou až do smrti žil v jedné domácnosti. Byli si nejbližšími lidmi. A z té symbiózy jejího a jeho talentu, pramenícího z východoslovenské podkarpatské vesničky Miková, v amerických reáliích a podmínkách dokázal svojí pílí a mediální chytrostí vytvořit to, z čeho se postupně stala ikona amerického moderního umění.

Mluvil jste o dobře utajované řeckokatolické víře…

Všichni jeho příbuzní i nejbližší spolupracovníci tvrdili, že jeho katolicismus byl úplně jiný než katolicismus, který je běžný v Americe. Byl to ryze evropský, respektive typicky východoevropský typ katolicismu, který je v Americe exotickou záležitostí.

Projevovalo se to nějak konkrétně?

Podle pamětníků si každé ráno, než šel do práce, společně s mámou klekli doma v kuchyni před jejím vlastnoručně vyrobeným oltáříkem a spolu se pomodlili. Nikdy bez tohoto rituálu prý do Factory, své umělecké „továrny“, neodešel.

Při svém dlouholetém bádání jste určitě narazil na nějakou zajímavost…

Velice zajímavý byl kupříkladu dokument z roku 1966, kdy Andyho matka Júlia pozvala svoji nejmladší sestru Evu Bezekovou z Mikové na návštěvu do Ameriky. Andy musel tehdy vystavit vlastnoručně vypsané a podepsané místopřísežné prohlášení, v němž se zaručuje půlroční starostlivostí a péčí o svou tetu. V tomto dokumentu, který psal v době, kdy už byl poměrně známým umělcem, uvádí i svůj roční příjem. Nepamatuji si přesnou částku, ale nebyly to žádné velké peníze.

Cítil se Andy v životě sám?

To nedokážu odhadnout. Nezažil jsem ho, jen podle výpovědí jeho současníků a spolupracovníků… Myslím, že moc skutečných přátel neměl.

Navštívil jste i jeho hrob?

Na Saint John’s Cemetery za Pittsburghem leží Andy vedle svých rodičů. Je to velice prostinký hrob. Stále dokola jsem si říkal, že už mu blíž ani nemohu být, že nás dělí jen metr a půl hlíny.

Když vás dva pojí tolik věcí, uvažujete někdy o tom, co po sobě zanecháte vy?

Takhle o tom neuvažuji. Nemám na to asi čas. Ale když už se mám vyjadřovat k tak intimním věcem, vnímám to tak, že když se člověk narodí, je do něj jakoby vsunut harddisk, který se začne točit, a na něj se nahrává celý život. A jde o to, aby jednou, až ten hlavní Dýdžej tam nahoře opět vysune kolečko a pustí si ho, to bylo alespoň trošku k poslouchání.

Máte i vy, stejně jako Andy Warhol, svůj rituál?

Rituálů mám mnoho, ale jsou neveřejné. Mám však hodně drobných a silných zážitků všedního dne. Asi bych nemohl být narkomanem, protože jsem doopravdy závislý na realitě. Nepotřebuji žádné barbituráty a substance, aby mě něco povzneslo. Jsem fascinovaný obyčejnou realitou, jenom tím, že se člověk může dívat na světlo, že každý den je jiný, že kolem sebe mohu vnímat krásu lidí i věcí, krásu mládí i stáří, žen, dětí… Je tolik nádhery kolem nás. Umělecké fotografování je naprosto nepraktická, nelogická činnost a jediné, co vím, je, že to musím dělat. Je to jako s lososem, který plave proti proudu řeky a ví, že tam musí doplavat, i když tam umře…

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay