Dcera je důležitější než kariéra

Vydání: 2015/4 František strhl miliony Filipínců, 20.1.2015, Autor: Eva Procházková

Marcela Pěrušková žije obklopena svou rodinou a hudbou. Vystudovala hru na violoncello, sedm let byla členkou Pražských madrigalistů, vystupovala doma i v zahraničí. Když ale musela volit, s kariérou se rozloučila.
 
 
Hudební kariéru vyměnila Marcela Pěrušková za péči o postiženou dceru. A nelituje. Snímek autorka
 
Bylo to těžké rozhodování?
 
Na to, že budu muset obětovat své hudební ambice, jsem původně vůbec nemyslela. Když se narodil první syn a brzy po něm druhý, mysleli jsme s manželem, že všechno zvládneme. Půl roku po narození mladšího syna jsem už zase hrála. S kluky mi pomáhala maminka, byla už tenkrát v důchodu. Děti byly zdravé a já si říkala – kdyby mě potřebovaly, zůstanu doma. Po čtyřech letech se nám narodila vytoužená dcera Anna. Když jsme se po půlroce dozvěděli, že má vrozenou vývojovou vadu mozku a je těžce mentálně retardovaná, bylo jasné, že mě potřebovat bude – stále, trvale, asi navždy. Kdo své dítě miluje, bere ho se vším všudy, pečuje o ně a nepovažuje to za oběť.
 
Šest let po dceři se narodil ještě váš nejmladší syn David. Asi není jednoduché tak početnou domácnost zvládnout.
 
Je to opravdu zvláštní, ale uvědomuji si, že nejvíc pochybností, a dokonce depresí jsem měla ještě před narozením dětí, kdy jsem měla na starosti jen sama sebe a řešila svou hudební kariéru. Jejich narozením dostal život úplně jiný směr. Nejtěžší období bylo, když se mi po čtyřicítce narodil David. Skloubit péči o dvě mimina – a Anička ve svých šesti letech miminkem byla – a zájmy dorůstajících kluků nebylo jednoduché. Najednou jsem v sobě objevila netušený zdroj síly. Je to snad ta Boží pomoc, o kterou jsem denně prosila?
 
Provází vás víra v Boha celým životem?
 
K víře mě přivedla babička, u ní na venkově jsem trávila celé prázdniny. V Písku, odkud pocházím, jsme chodili každou neděli do kostela, náboženství se učilo na faře a mezi lety 1968 a 1970 i ve škole. To byl na malém městě skoro zázrak. Byla jsem součástí výjimečného farního společenství. Jezdili jsme na poutě na Svatou Horu, s družičkami jsem chodila o Božím Těle procesím, byla jsem už tehdy biřmovaná. Když jsem odešla studovat do Prahy na konzervatoř, mí noví přátelé a spolužáci byli vesměs nevěřící. Věnovala jsem se jen hudbě, soustředila se na své úspěchy a pomalu jsem se Bohu vzdalovala. Pak se na koleji objevila spolužačka z Brna, klavíristka. Nastavila mi zrcadlo, vrátila mě k tomu, co je pro život důležité. Začala jsem s ní chodit do Týnského chrámu, kde mi učaroval P. Reinsberg. K víře jsem se tehdy natrvalo vrátila.
 
Hrajete na violoncello. Jak jste se k němu dostala?
 
Vlastně náhodou. Klavír jsme doma neměli a zvuk houslí se mi tenkrát nelíbil. Na violoncello v té době hrála málokterá dívka, snad i proto jsem si ho vybrala. Začala jsem poměrně pozdě, až v devíti letech, ale byla jsem pilná. Snažila jsem se hlavně kvůli mamince, chtěla jsem jí dělat radost. Měla velmi těžký život a na mé hudební úspěchy byla pyšná.
 
Když jste přišla do Prahy, měla jste svou budoucnost promyšlenou? Věděla jste, čeho chcete dosáhnout?
 
Chtěla jsem se stát slavnou umělkyní a cestovat po světě. Musela jsem tvrdě pracovat, cvičila jsem osm hodin denně a doháněla své spolužáky, kteří měli přede mnou v technice hry zpočátku náskok. Později jsem se zúčastnila různých národních a mezinárodních soutěží. V roce 1983 jsem v německém Markneukirchenu získala v soutěži třetí místo a titul laureátky. Vlastně až do třiceti let jsem hrála velmi intenzivně.
 
Vaši synové se také věnují hudbě?
 
Nenutili jsme je, nechali jsme je vybrat. Starší dva, Jan a Matouš, hrají na housle, ale dlouho váhali mezi hudbou a fotbalem. Nakonec hudba zvítězila. Jan po maturitě na Arcibiskupském gymnáziu nastoupil na konzervatoř a zároveň studuje žurnalistiku na UK. Nyní byl vybrán na roční angažmá do orchestru mladých EU, obdivuji, jak vše s přehledem zvládá. Matouš šel po konzervatoři na HAMU a v současné době studuje ve Vídni v programu Erasmus. Nejmladší David je v sekundě Arcibiskupského gymnázia, zatím zvládá fotbal i hudbu, hraje velmi dobře na violoncello. Manžel je členem Stamicova kvarteta a profesorem hry na violu na HAMU v Praze. Takže hudbu mám kolem sebe stále. A když všichni začnou doma cvičit, tak i nechtěně.
 
Váš manžel pochází z Opavy, vy z Písku. Jak jste se našli?
 
Znali jsme se dlouho, ale léta se míjeli – prvořadá pro mne byla hudba. Občas jsme se sešli na koncertech nebo u společných přátel. Pak jednou zavolal. Uvědomili jsme si, že chceme být spolu, a do půlroku byla svatba. Jan mě naučil přímosti. Já jsem nerozhodná, nikomu nechci ublížit, beru na každého ohledy, nad vším dlouze hloubám. On mě učí nic neobcházet – přímé ano, přímé ne. 
Vždy jsem snila o svatbě v kostele. Manželství jako křesťanskou svátost jsem začala opravdu vnímat až ve chvíli manželského slibu. Slib před Bohem je silný, zavazující, neopakovatelný. Je mi líto mladých lidí, kteří to neprožijí a jsou o to ochuzeni.
 
Jak vypadá váš všední den?
 
Dopoledne tráví Anička ve speciální škole Saratovská a odpoledne v dětském centru Paprsek. Já se zatím snažím zvládnout domácnost, uvařit, vyprat, vyžehlit. Jakmile je doma, musím se jí stoprocentně věnovat a nemám na nic jiného čas. Jednou týdně se scházíme s několika kamarádkami ke společné modlitbě a popovídání pokaždé u jedné z nás. Ohromně mě to povznáší a uklidňuje. A když Anička není moc unavená, odvezu Davida na fotbal a jdeme spolu v šest večer do kostela – jen my dvě. Zvykla si, farníci si na ni také zvykli a mají ji rádi. Dříve jsme chodívali pravidelně do kostela všichni společně, kluci ministrovali; teď už mají spousty různých zálib a povinností. Když se v kostele sejde celá rodina, je to pro mne vždy svátek.
 
A jak je to s vašimi rodinnými benefičními koncerty?
 
Začínali jsme před patnácti lety u nás na chalupě v Nevězicích. Starosta obnovil poutní mše ke sv. Prokopu, my s Janem hráli, kluci ministrovali. Další rok jsme zkusili malý rodinný koncert u nás v chalupě, přišlo přes padesát lidí. O rok později jsme se přesunuli do sálu místní hospody, protože posluchači se k nám už nevešli. Když kluci začali lépe hrát, zapojovali se i oni. Letos v červenci jsme hráli benefiční koncert pro potřeby obce podvanácté. Jsem ráda, že mohu vzít nástroj do ruky a zahrát si.
 
A v Praze?
 
Když nás před šesti lety oslovilo občanské sdružení Cesta slunce, zda bychom finančně nepomohli při organizování odlehčovacích pobytů pro postižené děti, rozhodli jsme se, že to zkusíme. Z vlastní zkušenosti víme, jak je pro pohodu v rodině s postiženým dítětem důležité, aby rodiče měli někdy čas i sami na sebe, jeden na druhého, což právě odlehčovací pobyty umožňují. Uspořádali jsme první benefiční koncert v kostele sv. Anežky v Praze na Spořilově. P. Řehoř Mareček byl velkým milovníkem hudby a poezie a naše snažení podpořil. Od té doby hrajeme většinou dvakrát do roka i pro další občanská sdružení v jiných farnostech. Vybrané peníze pomáhají rodinám s postiženými dětmi. Přispívá se na školy v přírodě, na odlehčovací víkendové pobyty, na cesty k moři a na osobní asistenty. Už dvakrát se nám podařilo spojit se s nadací Divoké husy, která podporuje projekty v sociální a zdravotní oblasti a získané peníze zdvojnásobuje. Pro mě je to vždy motivace, musím začít cvičit, a na to nemám běžně čas. Když doma vytáhnu nástroj a začnu hrát, kluci se smějí: Mamka ladí, koncert se blíží. Po koncertě vždy ještě s přáteli z farnosti posedíme, povyprávíme. Je tam tolik nádherných lidí, vyslechneme mnoho krásných příběhů.
 
Jste opravdu stále tak pozitivně naladěna?
 
Snažím se, ale ne vždy se to daří, kluci by mohli vyprávět. Ale jsem ráda na světě a celý život mám štěstí na dobré lidi. Díky Aničce jsme poznali skvělé lékaře, psychology, učitele, terapeuty, kněze i řeholnice. Nemyslím, že je náhoda, že se o Aničku v Paprsku starala sestra Pavla z Malých sester Ježíšových, která se přátelila s našimi spořilovskými sestrami cyrilkami. Ty mi byly léta oporou, ale zdaleka nebyly jediné, kdo mi dodával sílu a povzbuzoval mě. Další mé velké opory byli spořilovští sousedé pater Mareček a pater Fiala a spořilovská farnost s františkánskými bratry Regalátem a Jakubem. Doma máme veselé kluky a čistou bezelstnou Aničku, která se na nás stále usmívá a zpětně nás nabíjí energií.
 
Měla byste radu pro lidi, kteří mají pocit beznaděje, kteří jsou sklíčení a smutní?
 
Nemohu rozdávat rady, to bych si nedovolila. Ale mohu ukázat svou zkušenost. Nikdy nepochybuji o Bohu, věřím mu. Žiju klidný život, obklopena rodinou, kterou miluji. Anička dělá pokroky, radujeme se z jejích sebemenších úspěchů, všichni tři kluci nám dělají radost. Večer se modlíváme s Davidem, když už Anička spí a ostatní ještě většinou nejsou doma. Modlitba mi opravdu pomáhá. Vzpomeneme na všechny trpící ve válkách, na staré, nemocné a opuštěné, na lidi bez domova. Doma mám stále na očích vzkaz vlastnoručně napsaný P. Řehořem: „Jsi smutný, modli se, jsi veselý, zpívej.“ Tak se tiše modlím a hlasitě zpívám.
 
MARCELA PĚRUŠKOVÁ (*1960 v Písku) vystudovala konzervatoř a HAMU v Praze. Působila v souboru Pražští madrigalisté, nyní je v domácnosti a pečuje o mentálně postiženou osmnáctiletou dceru Annu. S manželem Janem Pěruškou, profesorem hry na violu na HAMU, mají ještě tři syny – Jana, Matouše a Davida (23, 22, 12). Rodina pravidelně pořádá benefiční koncerty pro různá občanská sdružení.
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay