David Švehlík: Nemůžu před Bohem utéct

Vydání: 2012/35 Sociální demokraté znovu zaútočili na církve, 29.8.2012, Autor: Miloš Szabo

Kdysi chtěl Bohu zasvětit celý svůj život a stát se knězem. Stal se z něj populární herec. David Švehlík.

Téměř jste se stal knězem. Zahrál jste si už nějakého faráře ve filmu?

Měl jsem hrát faráře v jednom klipu skupiny Wohnout, ale nakonec jsem nikde roli kněze nehrál. Možná by v tom moje studium teologie bylo ku prospěchu: interní vhled do duše kněze by mi asi pomohl tu postavu lépe ztvárnit.

Nejste kvůli svému pobytu v semináři brán tak trochu jako exot?

Asi částečně ano, možná je ten fakt pro někoho něčím exotický a nevšední. Už samo prostředí církve vyvolává spoustu otazníků, hledají se různé pikantnosti… Nevybavuji si rozhovor, ve kterém by nepadla otázka na mé období v kněžském semináři. Pro mě to však není ani exotické, ani pikantní, je to součást mého života, za kterou jsem rád.

Prý vás teologie a zejména filozofie hodně bavily.

Bavilo mě to moc. Hodně mě fascinovala například řecká filozofie, kdy jsem si uvědomoval, že filozofie není nic jiného než reflexe vlastních i cizích skutečností a zážitků, které člověku umožňují orientovat se ve světě a ve svém životě.

Jak vlastně vzniklo vaše povolání?

Uvěřil jsem v Boha někdy v sedmnácti letech a přirozeně jsem toužil po křtu. Byl to natolik silný impulz, že nic jiného než život pro Boha a víru pro mě tenkrát nemělo význam. Jako jedinou možnou životní cestu jsem v té době vnímal kněžskou dráhu. Dnes nemůžu nevidět, že v tom byl také velký kus naivity, romantiky, 
ale i lidské nezralosti a neznalosti sebe sama.

Ovlivnilo vás něco konkrétního?

Jednoznačně evangelia. Jejich čtením se vlastně vše spustilo, byla prvním a nejsilnějším impulzem. Pak setkání s mladými křesťany na gymnáziu a následně pater Verner – kněz, který mě křtil. Byl to křižovník, postarší pán s neuvěřitelně svěžím duchem a krásným smyslem pro humor. Úplně zásadní vliv pak mělo setkání s farářem od Svatého Ducha, paterem Václavem Veselým. Kdybych měl tímto rozhovorem poděkovat jenom jednomu člověku, byl by to on. Jednak mě právě on připravoval do semináře a jednak mě zároveň velmi rozumně od tohoto úmyslu zrazoval. Už tenkrát viděl, že jsem velmi mladý a nezkušený, chtěl, abych nejdřív studoval vysokou školu. Jenže já na to nechtěl slyšet.

Byl jste synem známého herce. Necítil jste se výjimečně?

To ne, nikdy. Žádnou výlučnost jsem nikdy nepocítil. Spíš si myslím, že to měli tenkrát hodně těžké moji rodiče. V hereckých kruzích se určitě propíralo, že Lojzův syn jde do semináře.

Když jste odcházel do semináře, maminka plakala a táta se k tomu nevyjadřoval. Jak reagovali, když jste se vracel zpět „do světa“?

Maminka opět plakala, tentokrát štěstím. Ale ne, zcela vážně: mám dvě sestry, jsem jediný syn svých rodičů, a dnes rozumím, že si máma neuměla představit, že bych neměl rodinu. Táta to vše nechával na mně, respektoval, když jsem z domova odcházel, i když jsem se tam vracel. Vnímal jsem, jak je pro něj důležité, abych se uměl nejen rozhodnout, ale také nést za to zodpovědnost.

Dnes je vám o dvacet let víc. Myslíte si, že je správné, aby čerstvě pokřtěný člověk s tak vážným rozhodnutím, jako je kněžství, počkal?

Určitě a jednoznačně. Už jenom z toho důvodu, že v tak krátké době od zahájení katechumenátu do křtu člověk vůbec nemůže posoudit, do jakého prostředí se dostává – má o církvi a o dění v ní zkreslené a naivní představy. A už vůbec není připraven na konfrontaci života a ideálů. Uvěřit je něco jako zamilovat se: najednou člověka zavalí tak obrovská vlna adrenalinu, že ho celého pohltí. Je velmi potřebné, aby se to moře emocí uklidnilo, aby člověk stál pevně nohama na zemi a pak se rozhlédl po sobě samotném i kolem sebe a zvážil důsledky, které s sebou takovéto rozhodnutí nese. Když jsem jaksi vystřízlivěl, uvědomil jsem si, že moje životní cesta tudy nevede.

I když jste mluvil o nadšení pro Boha, kdysi jste se vyjádřil, že to bylo zároveň velmi smutné období. Proč?

Myslím, že ten smutek zčásti pramenil z určitého vykořenění: byli jsme početnou rodinou a já jsem se z ní vyčlenil. Navíc se u mě téměř od prvního okamžiku, co jsem vstoupil do semináře, začaly objevovat pochybnosti, zda jsem se správně rozhodl. Nikdy předtím jsem nebyl zvyklý na styl života, který po mně byl požadován. Pochopitelně mě to trápilo, nechtěl jsem být pokrytec ani slaboch, najednou jsem nevěděl, zda to, co dělám, je pro mě správné. Množství pochybností mě pak spíš tížilo, než aby mi dodávalo radost ze života a z mého rozhodnutí.

Týkaly se ty pochybnosti kněžství, nebo i víry jako takové?

Byl to celý komplex otázek, takových, které by si po křtu měl vyjasnit každý dospělý člověk. Křest znamená obrat, změnu, nového člověka – a to je docela hukot… Člověk potřebuje čas, aby nenastal druhý extrém a od víry se neodvrátil úplně. Kromě pochybností o víře totiž mohou přijít pochybnosti o sobě samotném, o svých schopnostech. A to se týkalo i mne.

Navštívil jste tenkrát Řím… Byl to silný zážitek?

Byl jsem na svatořečení Anežky České, takže v tom byla velká dávka euforie i určité vnější demonstrace. Mnohem silnější však pro mě byla návštěva Assisi. Pokud jsem někde zažil duchovní pohlazení, tak právě tam. Svatý František mi vždy byl i zůstal velmi blízký.

V Římě jste pak strávil celý jeden rok studiem na Lateránské univerzitě…

Vždy jsem toužil studovat venku, takže když přišla nabídka studovat v Římě, bylo to splnění jednoho velkého snu. Kromě toho jsem vždy chtěl umět cizí jazyky, takže studovat v italštině byla nejsnazší cesta, jak se italsky naučit. V Římě jsme žili v krásné koleji Nepomucenum, uprostřed města, a přesto za hradbami. Ten kontrast mám v paměti dodnes. Kousek od nás, kluků určených pro život v meditaci a modlitbě, živelná vitalita velkoměsta. Jen pár metrů za hradbami byl svět pro mě tolik přitažlivý: cukrárna, která byla otevřená do půlnoci, kolem ní lítaly děti, a já jsem se kolikrát díval z okna, poslouchal ten zvuk města a toužil žít tam venku. Mám krásné vzpomínky na všechny výlety do přírody, na silné rozhovory, které jsem tenkrát vedl o životě s některými blízkými lidmi, s nimiž jsem zůstal v kontaktu i poté, co jsem našel odvahu a z nastoupené cesty jsem vystoupil.

Jste jeden z mála lidí, kteří odešli z církevní dráhy a nemluví o církvi ani jízlivě, ani jinak špatně.

To, že jsem odešel ze semináře, nebylo přece vůbec ovlivněno zklamáním z církve. Teď nechci, aby to vyznělo „rytířsky“, ale pokud jsem byl z něčeho a z někoho zklamán, v mnoha ohledech ze sebe samotného. Že jsem měl a mám své vlastní názory, přece není důvod, abych pochyboval o významu církve nebo o ní jako celku. Mnoha otázkám a postojům nerozumím, jsou věci, které mě bolí, ale církev vnímám jako organizaci a společenství, které je velmi tradiční a jakýkoli pohyb v ní je dlouho zvažovaný, promýšlený a pomalý. Já ale nejsem tady od toho, abych kritizoval či napadal něco, co už sám neovlivňuji.

Stále se cítíte v kostele dobře?

Jak v kterém. Barokní kostel, ač uznávám jeho estetickou i uměleckou krásu, není zrovna místo, kde je mi příjemně. Stejně tak dvě stě let staré varhanní skladby, ne že bych pochyboval o hudbě a umění, ale sám pro sebe potřebuji spíše jiné prostředky, které umocňují nejen můj zážitek z Boha, ale především z víry jako takové. Možná by mi víc vyhovoval prázdný prostor, víc ticha, minimum hudby… Ale to jsou jen vnější věci. Podstatné je pro mě stále evangelium, které bylo na počátku mé konverze. Je to cesta, které se nezříkám a která je pro mě stále inspirativní. Tak to je a zůstane. Sílu evangelia vnímám především v jeho šíři: Kristova cesta není nepřístupná nikomu, ze společenství lidí milovaných Bohem a oslovených evangeliem není vyloučený nikdo. Tato skutečnost je pro mě velmi silná.

Znamená to tedy, že jste stále věřící?

I když kněžství mou cestou nebylo, evangelium je i nadále cestou, které věřím. I když ze správné cesty někdy scházím, musím se na ni zase vracet. Asi také proto, že před Bohem nelze utéct.

Knězem jste se tedy nestal, uchytil jste se jako herec…

Myslím si, že jsem měl v životě velké štěstí. Hned po skončení školy jsem mohl jít do 
Divadla Na zábradlí, tehdejší scény číslo jedna. A hned od začátku jsem mohl začít točit. Už první role, kterou jsem dostal, byla ve francouzském televizním filmu Jean Moulin, une affaire française. První natáčení, a hned jsem měl svůj vlastní karavan (smích). Hrál jsem přítele nádherné francouzské herečky Melanie Laurent, byl to pro mě zkrátka velký zážitek a úžasný start.

Když hrajete určitou roli, vkládáte do ní i vlastní prožitky?

Asi není náhoda, že člověk dostává role, pro které se typově hodí. Občas se stane, že si do postavy promítnu vlastní zkušenost, určitě do toho bezděčně vložím, jak jsem podobné situace prožíval nebo jak bych je prožíval, kdyby se staly. Já na náhody nevěřím. Cokoli, co se nějakým způsobem opírá o životní zkušenost, a nemusí to být jen ve filmu, může být pro člověka přínosem. Záleží jen na tom, jak to do sebe vpustí a jak intenzivně nastíněnou problematiku vnímá.

Stal jste se oblíbenou tváří seriálu Kriminálka Anděl. Proč myslíte, že má ten seriál takový úspěch a sledovanost?

Zřejmě to bude tím, že kriminální příběhy mají u nás jistou tradici. Dále je to bezesporu režií, a co se týče klipovosti, svižnosti vyprávění, částečně se zde kopíruje zahraniční a už osvědčený trend pro tento žánr. Ale zároveň je pro diváky určitě příjemné, že se děj seriálu neodehrává někde v Miami nebo Los Angeles, nýbrž v Praze. A příběhy jsou velmi často až příliš zakomponované do obyčejného života, který se týká nebo může týkat kohokoli z nás.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay