Dát novou šanci člověku

Vydání: 2015/50 Svatý rok milosrdenství začíná!, 8.12.2015

Křesťanství už od prvních dob vážně ohrožovaly různé nepravé nauky. Jedna z nich se vyznačovala tím, že proti sobě kladla falešnou představu hrůzu budícího boha Starého zákona a milosrdného Boha Nového zákona, jak nám jej zjevil Ježíš. V různých podobách se tato myšlenka, ač byla církví oficiálně odsouzená, stále vrací.
 
Po celý rok budou do Říma proudit zástupy poutníků z celého světa. Ilustrační snímek Anilah/Shutterstock
 
Věříme v milosrdného a odpouštějícího Boha a opíráme se tu hlavně o evangelia. Tato víra však bývá často zastřena některými texty Starého zákona. Přitom i on je Božím slovem, jež má „být naplněno“, nikoli zrušeno (srv. Mt 5,17), tedy dobrým „k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti“ (2 Tim 3,16). Přesto Starý zákon často opomíjíme a považujeme za překonaný či „nahrazený“ Novým zákonem, neboť právě to, co je typické pro Nový zákon a co nás tak oslovuje – Boží láska, milosrdenství a odpuštění, v něm nevidíme. A přesto je svědectví Starého zákona přesně opačné.
 
Hřích nemá poslední slovo
 
Starý zákon obsahuje značný počet vyprávění, která zasazuje do jednoho velkého příběhu, jemuž říkáme „dějiny spásy“ a který vrcholí v novozákonní dobré zprávě o Ježíši. V těchto vyprávěních se často zrcadlí i Boží charakter projevující se jak v tom, co Bůh dělá, tak v jeho slovech. Autoři však uvádějí i shrnutí a obecná tvrzení, která poskytují něco jako interpretační klíč. V otázce Božího milosrdenství mohou být příkladem následující věty: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích; avšak viníka nenechává bez trestu, stíhá vinu otců na synech i na vnucích do třetího a čtvrtého pokolení“ (Ex 34,6–7).
 
Autor ve výše uvedeném úryvku popisuje, co považuje za hlavní a nosné charakteristiky Boha, s nímž Izrael uzavírá smlouvu. Sedmi termíny vyjadřuje Boží shovívavost a otevřenost člověku, připravenost mu vyjít láskyplně vstříc; dvěma termíny tuto skutečnost vyvažuje a upozorňuje, že tato blahosklonnost a vstřícnost má hranice. Milosrdenství a odpuštění má hlavní slovo a je dominantním tématem. „Vina“ je zmíněna v obou částech – může být prominuta, ale současně nutně nese následky. Právě tato dvojznačnost je charakteristickým rysem Boží povahy. Boží láska není samozřejmá a automatická, předvídatelná. Tento text nám připomíná, že společenství věřících by nemělo žít příliš blízko hranic Boží trpělivosti a opovážlivě na ni spoléhat. Snad není nutné připomínat, že podobnou vyváženost najdeme i v Novém zákoně.
 
Tentýž či obdobný text se s různými obměnami a důrazy jako stálice objevuje na mnoha místech Starého zákona, bez ohledu na žánr či druh biblického textu. Najdeme jej například u prvního přikázání Desatera (Ex 20,5–6; Dt 5,9–10) a na dalších místech v Pentateuchu (Nu 14,18–19; Dt 7,9–10), dále u proroků (Jr 32,18; Na 1,2–3; Jon 4,2) a jinde (Neh 9,17). Autoři Starého zákona nám tím říkají, že ať jde o příběhy, zákony, prorocké výroky, či jiné texty, vždy se zde hovoří o milosrdném, odpouštějícím Bohu, jehož hlavní a jedinou starostí je dobro člověka, pro něž je ochoten udělat cokoli. Zkrátka že hřích nemá poslední slovo.
 
Láska až do krajnosti
 
Dosvědčují to ostatně i samy události: Bůh stvořil pro člověka dobrý svět; Bůh si vyvolil Abraháma, aby byl prostředníkem Božího požehnání pro všechny národy; když byl jeho lid ohrožen na životě, zachránil jej, daroval mu svobodu, zemi, požehnání; když člověk či Boží národ zhřešili, snažil se situaci napravit a dát novou šanci. Netřeba dodávat, že je to tentýž Bůh, který nakonec zajde ve své lásce k člověku až do krajnosti – sníží se k nám, stane se člověkem a poníží se až k potupné smrti na kříži. Ovšem tento jeho sestup začíná už na prvních stránkách Starého zákona.
 
Je tedy spíš na nás, abychom se nepohoršovali nad „tvrdostí“ Boha, o němž Starý zákon tak tvrdošíjně říká, že je „plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný“, nýbrž abychom se od něj učili, co znamená být opravdu milosrdný, neboť jeho cesty nejsou cesty naše (srv. Iz 55,8–9). Ale to už je otázka pozorné četby konkrétních textů. 
 
ADAM MACKERLE
Autor působí jako odborný asistent na Katedře biblických věd Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články



Aktuální číslo 25 20. – 26. června 2017

Chléb života, jenž uzdravuje paměť

„Ať nás tento ‚Chléb jednoty‘ uzdraví z ambice ovládat druhé, z chtivosti hrabat pro sebe, z rozněcování nesouhlasu a ze šíření kritik; ať v nás vzbudí radost...,“…

celý článek


Lidová zbožnost do muzea nepatří

O tradičních podobách zbožnosti ve světě zvýšené mobility, prudce se rozvíjejících informačních technologií a všudypřítomné masové kultury hovoříme s pastorálním…

celý článek


Čínský kardinál proti kompromisům

Kardinál Joseph Zen Ze-kiun SDB, emeritní hongkongský biskup (85), navštívil v uplynulých dnech Prahu. Někdejší člen papežské komise pro otázky čínské církve je na…

celý článek


Milujeme, protože jsme milováni

Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova ustanovil v roce 1856 papež Pius IX. na pátek po druhé neděli po Seslání Ducha Svatého. Úctu k božskému Srdci Páně šířila…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay