Cyrilometodějská tematika s byzantskou barevností

Vydání: 2012/27 První záběry nového filmu o Cyrilu a Metodějovi!, 4.7.2012, Autor: Václav Štaud

„Jsem malíř, který v poslední době stále častěji odkládá štětec ve prospěch práce s prostorem a hmotou kamene,“ představuje své zaměření MILIVOJ HUSÁK. Tichý, mnohostranný výtvarník, který už tři desetiletí originálním způsobem poukazuje na duchovní svět a principy, jež nás přesahují.

Patříte k netradičním uživatelům písma. Jak vás inspiruje?

Písmo mě lákalo od dětství a postupně jsem stále více oceňoval výtvarnou krásu staroslověnštiny. Snad v tom hraje roli i jihoslovanský původ mojí maminky a rodinné vztahy k Chorvatsku. Konfrontace jazyků a výtvarného projevu přináší nečekané možnosti. Například začátek evangelia sv. Jana se zdařilo namalovat v kapli kláštera Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě. Řecké a staroslověnské písmo tam netradičním způsobem ozdobilo svatostánek. A byzantská barevnost, v níž dominují barvy zlatá a modrá, převažuje na celé čelní obrazové stěně kaple.

To byla vaše první práce na Velehradě?

Ano, s radostí jsem se jí věnoval v roce 2000. Přiznávám, že tak výjimečnou možnost dostane umělec málokdy, snažil jsem se proto jít v cyrilometodějské tematice do maximální hloubky. Práce trvala déle než obvykle – několik měsíců jsem hledal harmonickou formu a prostudoval hodně literatury. A výsledkem jsou mimo jiné Cyril a Metoděj jako mladí muži plní ohně Ducha Svatého. Tedy žádní zasmušilí starci, jimiž nás obklopuje umění hlavně z 19. a počátku 20. století. Tehdy se moudrost a váženost opravdu měřila metrem věku.

Na Velehrad vás později přivedla i růžencová poutní cesta.

Také tento dlouho zamýšlený a pečlivě připravovaný projekt mě obohatil silnými pocity. Dříve jsem tam přicházel jako krátkodobý poutník, ale při realizaci poutní cesty bylo třeba pobývat na Velehradě během autorského dozoru často a tím si k tomuto místu vytvářet hlubší vztahy. Velehrad působí na každého člověka, tím víc na umělce. Fascinující je hlavně kombinace vědomí historických událostí, které se v blízkosti Velehradu odehrály, tajuplné přírody pod kopci Chřibů i kamenné krásy z počátku druhého tisíciletí, kdy už zdejší cisterciáci naplno žili cyrilometodějským odkazem.

Poutní cesta vede věřící na Velehrad ze Starého Města, ovlivňuje jejich modlitby, pocity. Co přinesla vám?

Velehradská díla jsem spoluvytvářel s architekty Klementem a Todorovem. Kromě zmíněných duchovních zážitků jsem při tom získal zajímavou zkušenost s tradičními sakrálními prvky v krajině – že i ve 21. století je možné evokovat historii místa a naplňovat jeho duchovní dědictví, posilovat víru putujících a být i při zachování archetypů současným a původním. Mariánská cesta mě také zdokonalila v práci se světlem. Vizuální zážitek je u každé plastické práce v exteriéru přímo závislý na dostatku a směru příznivého světla. Reliéfy i písmo jsou viditelné vždy, dokonale vyniknout však mohou pouze za slunečného počasí.

Mělo na tvorbu velehradských zastavení vliv také zmíněné byzantské umění z dob cyrilometodějských?

Určitě! Asi nejpatrnější je to na čtvrtém zastavení růžence světla – Kristus na Hoře Proměnění. Ale je zde ještě řada dalších symbolik. Dvoumetrový dřík všech zastavení, hrubě vylomený kvádr, představuje nevzdělané a hrubé slovanské předky. Zato pečlivě vypracovaný krychlový blok s reliéfem růžencového tajemství na vrcholu každého zastavení už má naznačovat, jak tuto zemi křesťanství povzneslo.

Najdeme cyrilometodějskou tematiku i ve vašem dalším díle?

Ano, pro jednoho řezbáře jsem vytvořil návrh dřevěného sousoší obou světců. A byzantská nefigurativní inspirace, vyjádřená modro-zlatou barevností, ovlivňovala moji práci po větší část devadesátých let minulého století.

A jaké bylo období předchozí?

V osmdesátých letech jsem pracoval na volné sérii figurálních kreseb a obrazů s eschatologickým zaměřením a kritickým pohledem na současnou společnost. Proto jsem měl dlouho problém získat registraci v organizaci výtvarných umělců, mít tak možnost veřejně vystavovat a prodávat svá díla. Rodinu jsem tedy živil jako topič a údržbář nafukovací haly. Přiznám se, že mně to nevadilo – vždyť jsem i přesto maloval a vystavoval, byť jen v rámci neoficiálních aktivit. První veřejná výstava přišla až v roce 1989 v brněnském Vysokoškolském klubu. Poté naši skupinu Otevřený dialog pozvali do Německa, kde moje obrazy viděli lidé v Bonnu a Wiesbadenu, pak ve francouzské Remeši a řadě dalších evropských měst.

Jednu práci jste si prý za totality s chutí užíval…

Ano, pro památkový ústav. Nebylo to restaurování, ale doplňování chybějících detailů v interiérech hradů a zámků. Moje návrhy realizovaly šikovné ruce řemeslníků hlavně v řezbářských dílnách. A já jsem tím získával vztah a cit k historickému uměleckému prostředí od gotiky až po empír, vztah, z něhož dodnes čerpám při práci pro církev.

Kdy vlastně začala vaše práce v sakrálních objektech?

Návrhem úpravy presbytáře a přístavby kostela ve Šlapanicích v roce 1985. O dva roky později přichází moje první chrámová nástěnná malba v Dolních Loučkách na Tišnovsku. Jednalo se o velký triptych se svatým Martinem. A v památném roce 1989 přišel Kristus Pantokrator v Kunštátě. Realizoval jsem tam skvělou vizi faráře P. Františka Baťky přes celou čelní stěnu chrámového presbytáře. Nejednu ze svých maleb bych dnes možná udělal jinak, ale na tuhle práci jsem dodnes hrdý a vytvořil bych ji úplně stejně.

V čem tkví originalita kunštátského díla?

Naplnit rozsáhlý barokní prostor současným symbolistním obsahem, to byla mimořádná výzva, práce ve své době naprosto ojedinělá. Vítězný Kristus, Pán dějin, uprostřed živlů stvořeného světa. A přestože jsem se zřejmě tímto úkolem dostal nejvíc do povědomí veřejnosti, nechtěl a nemohl jsem jej opakovat. Uzavřela se mi s ním jedna z etap života.

Jaká etapa ji nahradila?

Ta, která spočívá v malbě nefigurativní. Příkladem může být ucelený interiér kaple Biskupského gymnázia v Brně včetně čtrnácti obrazů křížové cesty. Další autorský interiér se mi podařilo vytvořit v kapli novostavby rezidence jezuitů v Brně. Také tu pokládám za zdařilé dílo. Po něm následovalo komplexní vybavení kaple exercičního domu Tovaryšstva Ježíšova v Českém Těšíně. Je zasvěcena svatému Melicharu Grodeckému. Záměrně skromná, byť materiálově ušlechtilá výbava má za úkol podporovat soustředění účastníků.

Jezuitský řád asi patří k vašim oblíbeným.

Ano, vážím si Tovaryšstva pro jeho hlubokou spiritualitu i mimořádný rozhled. Jezuité bývají hybateli velkých a hlavně dobrých věcí. Kromě toho mě ovlivnila osobnost kardinála Tomáše Špidlíka a jeho radostná teologie. Měl jsem štěstí být povzbuzen přátelskými slovy i Špidlíkovou šťastnou povahou. Mimořádně mě oslovilo též dílo svérázného jezuitského evangelizátora Anthonyho de Mella. Je mi ctí, že jsem mohl ilustrovat několik jeho knih.

Výzdobou nového kostela salesiánů v Brně-Žabovřeskách jste se vrátil k figurativnímu umění. Byla to náhoda?

Odpověď je prostá: Krásné práce neodmítám. O nástěnné malbě Panny Marie Pomocnice panovalo mezi rozhodujícími osobnostmi několik odlišných představ a byl jsem šťastný, že P. Petr Baran tehdy dokázal prosadit mou koncepci. Později jsem pro tento kostel namaloval i křížovou cestu a celé moje dílo zde v roce 1998 uzavřela Via lucis.

V poslední době se vaše rozměrné portréty svatých objevily dokonce na veřejnosti, v samém centru Brna.

To je zase pokračování životní výhybky, o které jsem hovořil v úvodu rozhovoru. Stále víc mě těší práce s hmotou – nikoliv prostorové sochařství, ale ztvárnění reliéfů a písmen v ploše kamene. Tentokrát jsem dostal možnost navrhnout výzdobu kamenného vstupního objektu nově otevřené kostnice. Jedná se o zapuštěné reliéfy v životní velikosti u pětice mučedníků ze čtvrtého století, kteří měli ke svatojakubské farnosti historický vztah.

Tesání reliéfů je také vaše práce?

Ne, jsem vždy jen autorem výtvarného návrhu, práci s kamenem svěřuji specialistům. V Brně vytesali mé světce do božanovského pískovce kamenosochaři z Ostroměře. Nadaný kamenický mistr dokončil obdobným způsobem, podle mých pauz a modelů, i celou mariánskou cestu na Velehrad.

A jak jste vytvořil obětní stůl ve žďárské bazilice?

Na každém místě se snažím vycházet z konkrétních specifik a citlivě vytvářet symbiózu nových artefaktů se starým prostředím. Žďárský obětní stůl je vyzděný z původních cihel, které kdysi vznikly v klášterní cihelně. Je omítnutý a opatřený barokní technologií nápodoby kamene barvou. Podobně nabarvený je dřevěný ambon.

Většinou mluvíme o štěstí. Může výtvarníka jeho práce i bolet?

Častěji, než si myslíte. Fyzicky i duševně. Umělec musí do terénu, pracovat na letní výhni stejně jako v citelném chladu. Vzpomínám, jak jsem v zimě prochladl při malování varhanní skříně. V rukavicích to nebylo možné a bez nich už práce opravdu citelně bolela. A bolest du-
ševní? Ta přichází, když se člověk dlouho trápí nad tématem a nemůže najít odpovídající formu. Nebo je tu ještě horší případ: Když jdu s chutí do díla, práce se daří, návrhy se kupí jeden za druhým – a pak po řadě týdnů najednou řekne investor „stop!“. Zůstává bolestné zklamání. A sám pocit marnosti bývá horší než finanční důsledek takové události.

Podílel jste se také na výzdobě expozice Muzea J. A. Komenského v Naardenu. Je ještě nějaké dílo, které by vás potěšilo?

Už dlouho v sobě nosím zvláštní představu sakrálního prostoru. Může to být úplně prosté, betonové místo, prostor, který ale hladí duši a nikdo se tam nebojí vstoupit. Prostor, jenž pocity přítomných směřuje do jejich nitra, k reflexi. Takové meditační kaple jsou ve světě například u dálnic. Kromě toho mě nedávno napadlo, že u hrobu sv. Cyrila v bazilice 
sv. Klimenta v Římě stále chybí připomínka vděku českého národa. Stačila by úplně malá, s prvními slovy Proglasu…

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay