Čtvrtstoletí církevního školství

Vydání: 2016/36 Sto milionů pro církevní školství, 30.8.2016, Autor: Štěpán Bekárek

Příloha: Perspektivy 36

Brzy po listopadu 1989 se objevily myšlenky na obnovu církevních škol v České republice. Pravomoc ke zřizování škol získaly jednotlivá biskupství a řády. Očekávání byla ovšem různorodá a někdy až rozporuplná. Více než stovka katolických škol však už dnes ukazuje, že jsou ve školském systému respektovanou menšinou.


Církevním školám se v uplynulých pětadvaceti letech podařilo uspět a prokázat, že jsou v systému školství respektovanou menšinou. Důležité je, aby toto dokázala celá křesťanská menšina v naší společnosti.Ilustrační snímek archiv AG Kroměříž

V první fázi šlo o myšlenku na obnovení škol zrušených komunistickým režimem po roce 1948. V letech 1990 – 1995 je obnovena nebo nově založena většina ze současných 18 církevních gymnázií. Po nich poměrně rychle následovaly střední odborné školy, školy základní, mateřské a střediska volného času.

Katolické církevní školy vznikají na základě Kodexu kanonického práva (kánony 796 až 806). Státní orgány se po roce 1989 stavějí k obnově či vzniku nových církevních škol většinou pozitivně, objevuje se ale řada právních i administrativních potíží – při definování postavení církevních škol v rámci českého právního systému a při výkladu tehdy platných právních norem, upravujících způsoby financování církevních škol. Za zmínku stojí anabáze kolem určení právního postavení církevní školy, která byla vyřešena teprve tehdy, když se podařilo do školského zákona prosadit větu: Církevní škola je právnická osoba. Nebylo však dále specifikováno jaká, což způsobovalo nemalé problémy. Situaci vyřešila kompletní novela školského zákona z roku 2004, v níž byla podle návrhu lidovecké poslankyně Michaely Šojdrové definována tzv. školská právnická osoba, která vyhovovala v rámci možností potřebám církevních škol.

Financování v rukou školských úředníků

Samostatný boj se pak sváděl na poli financování církevních škol ze strany státu. Podle školského zákona až do jeho novelizace v roce 2004 platilo, že církevní školy měly být v neinvestiční oblasti financovány stejně jako školy veřejné. Školské úřady na úrovni okresů, které toto zákonné opatření realizovaly, však k jeho naplnění přistupovaly rozdílně – mnohdy záleželo na libovůli úředníka, jak velkou dotaci škole přiznal. (Nejmenovaný školský úřad přiznal v roce 1999 školní jídelně jedné církevní školy na mzdy a provoz částku 34,- Kč na rok a stravovaného žáka, zatímco částky, které dostávaly jídelny veřejných škol, byly až dvacetinásobně vyšší.)

Se zrušením školských úřadů v roce 2000 a přechodem jejich práv na regionální státní správu začaly být církevní školy financovány normativně přímo ministerstvem školství. Tento systém byl objektivnější a mnohým školám přinesl větší objem peněz. Normativní systém funguje u nás stále, jeho slabinou je ale určitá nespravedlnost při odměňování zaměstnanců církevních škol. Výše normativu, tedy částky, kterou škola dostane na rok na jednoho žáka, se totiž určuje na základě průměrné výše prostředků potřebných na financování jednoho žáka daného oboru na veřejných školách v předchozím roce. V praxi tak dochází například k tomu, že v případě navýšení mezd zaměstnancům veřejných škol v listopadu roku 2015, se toto navýšení projeví v normativech a mzdách zaměstnanců církevních škol až v lednu 2017, tedy s více než ročním zpožděním.

V období po roce 1989 byla do nově vznikajícího systému církevního školství vkládána velmi různorodá a někdy až rozporuplná očekávání. Za obnovou či vznikem církevních škol stály tehdy nehomogenní skupiny s rozdílnými názory a představami. Tyto skupiny spojovala idea, že ve společné křesťanské lásce a nově nabyté svobodě půjde vše snadno a že láska, naděje a víra překonají praktické problémy, rozdíly a nedostatky. Nutno dodat, že druhým spojujícím článkem bylo velké nadšení, entuziasmus a většinou i kvalitní pedagogické a manažerské dovednosti zúčastněných.

Různá očekávání vycházela z podstaty skupin, které do obnovy církevních škol vstupovaly. Střetávaly se zde dvě koncepce, které bychom mohli v jejich extrémní podobě popsat jako koncepce nábožensko-historické a sekulárně-elitářské. Ani jedna z nich nebyla ve své krajní podobě pro nově vznikající školy vhodná a ani jedna se také nikde zcela neuplatnila. Školy spíše oscilovaly mezi těmito dvěma extrémy a hledaly zlatý střed.

Vstup jen pro věřící

Nábožensko-historická koncepce vycházela často ze vzpomínek pamětníků a z dnešního pohledu naivních představ o tom, že velká část absolventů získá povolání ke kněžství či zasvěcenému životu. Koncepce kladla velký důraz na to, aby učili pouze praktikující katolíci. Při přijímacím řízení pak žáci získávali body navíc za doporučení od svého duchovního správce. Důraz byl dále kladen na duchovní a náboženský program, který často probíhal na úkor výuky a přípravy k výuce. Ve školách, kde převládla tato koncepce, měl významnou roli kněz pověřený péčí o danou školu, případně řeholní sestry, které zde pracovaly.

Problémy pramenící z této koncepce se projevily rychle. Nedostatek kvalitních „věřících“ pedagogů vedl k tomu, že byli občas přijímáni na místa učitelů praktikující katolíci, jejichž pedagogické i odborné kvality byly problematické. Stávaly se i takové extrémy, že v květnu bylo odmítnuto místo učitele dobrému věřícímu pedagogovi, protože nebyl oddán v kostele, aby následně v září byl na toto místo přijat nekvalitní učitel s velmi chladným vztahem k víře. Někdo to totiž odučit musel… Náctiletým studentům byly zase odpouštěny studijní i kázeňské prohřešky, pokud se o daném studentovi říkalo, že u něj bylo rozpoznáno „povolání“.

Zbožná přání tiché evangelizace

Sekulárně elitářská koncepce vycházela naopak z představ, že na církevní škole nemusí být věřící žáci a v podstatě to není nutné ani u pedagogů. Důležité je, aby církevní škola byla v širokém okolí ta nejlepší, tedy elitní, a tím nenápadně „evangelizovala“.

Problémem tohoto pojetí byla skutečnost, že se často pohybovalo za hranicí definice církevní školy podle kanonického práva. Evangelizace tímto způsobem byla spíše zbožným přáním než realitou. Tento přístup byl navíc problematický v prostředí českého školství, kde se za elitní považuje každé gymnázium v okresním městě a polovina středních odborných škol. Elita každého městečka totiž na těchto školách studovala, a tudíž musí jít nutně o školy elitní.

Jaký mít vztah se zřizovatelem?

Z koncepce církevní školy vyplýval i vztah školy ke zřizovateli, většinou biskupství či řádu. Po opadnutí prvotního nadšení, že se školu podařilo založit, se začaly projevovat krize, nedorozumění a konflikty. Tyto krize byly logickým důsledkem obrovského vzepětí a nadšení, po kterém následovalo vystřízlivění. Na mnoha školách došlo během prvních dvou až šesti let k nucené výměně ředitelů, provázené často velmi silnými negativními emocemi ze strany rodičů, pedagogů, vedení škol i církevních představených. Prakticky všechny církevní školy ale toto období nezralosti obstojně přečkaly a v následujících letech se stabilizovaly.

Vztah zřizovatele ke školám byl různorodý. Některá biskupství zřídila samostatná oddělení pro školy, což se ukázalo jako krok správným směrem. Jinde školy spadaly do pravomoci jednoho kuriálního pracovníka, který rozhodoval zcela samostatně. Vztah ke školské problematice byl u mnoha zřizovatelů charakterizován dobrou vůlí a snahou, někdy však i nekompetentností. Výrazným pozitivem vývoje je pak skutečnost, že se postupně podařilo téměř vymýtit zásadní vzájemné rozpory a nedůvěru ve vztahu zřizovatelů a škol v důležitých koncepčních otázkách. To během prvních patnácti let existence škol nebylo samozřejmé.

Školní kaplan

Významným prvkem obnoveného církevního školství byla přítomnost spirituála či školního kaplana. Touto funkcí byl na většině škol pověřen kněz, který byl zaměstnancem zřizovatele. Často zde učil náboženské předměty a jeho úkolem bylo dbát na duchovní život školy. V mnoha případech šlo o kněze, který dostal tuto starost navíc, tedy ke svému stávajícímu úvazku, a podle toho často k úkolům spojeným s touto funkcí přistupoval. Několik osvícených zřizovatelů však hned na počátku odhadlo správně potřebu duchovního na celý nebo alespoň poloviční úvazek a vyčlenilo pro školu kněze dostatečně disponovaného.

Ani v těchto případech však nebyla situace, hlavně v počátcích, ideální. Bylo několik případů, kdy školní kaplan hledal s ředitelem školy jen obtížně společnou řeč. Poměrně dlouho se vyjasňoval pracovně právní vztah kaplana a školy a jeho pracovní náplň, respektive jeho povinnosti a pravomoci vzhledem ke škole, řediteli, pedagogům a žákům. V této oblasti už naštěstí došlo ve většině církevních škol k nalezení vhodné cesty. Školní kaplan by měl být pomocníkem a svědomím ředitele, pedagogů a žáků v tom nejlepším a nejširším slova smyslu.

Dva rozdíly ve výuce

Otázkou, která bývá pokládána, je rozdílnost církevních a veřejných škol z pohledu výuky. Co a proč se na církevních školách učí jinak. Odpověď se v uplynulých dvaceti pěti letech vyvíjela a podle typu školy i měnila.

Nejviditelnějším rozdílem byla povinná nebo alespoň výrazně doporučovaná výuka nějaké formy náboženství. Název předmětu a jeho osnovy byly a dodnes jsou velmi variabilní – záleží na typu a umístění školy. V oblastech, kde církevní školy navštěvuje přes padesát procent věřících žáků, je náboženství obvykle povinným předmětem se standardními osnovami. V místech, kde jsou v církevní škole věřící žáci menšinou, bývá klasické náboženství nahrazeno nějakým typem pre-
evangelizačního předmětu. Do kategorie těchto předmětů je občas zahrnuta i etická výchova. V této souvislosti je nutno připomenout, že takto označovaný předmět je výchovou prosociální, ne etickou. Prosociální výchova by tudíž neměla být v rámci církevních škol alternativou náboženské výchovy, byť v minulosti byla takto často stavěna.

Druhým, možná ještě důležitějším rozdílem je přítomnost křesťanských kořenů ve výuce všech předmětů. Na katolických školách neučí pouze věřící pedagogové, ale z podstaty věci vyplývá, že všichni pedagogové církevních škol musí křesťanství respektovat. To je zásadní rozdíl oproti školám veřejným. Skutečnost, že se to na většině církevních škol daří, je významný úspěch, jehož církevní školy dosáhly.

Obecně lze říci, že se církevním školám v uplynulých pětadvaceti letech podařilo uspět a prokázat, že jsou v systému školství respektovanou menšinou. Důležité je, aby toto dokázala celá křesťanská menšina v naší společnosti. Pokud se jako křesťané smíříme s tím, že nás společnost toleruje, což je v mnoha ohledech současný stav, je to málo. Společnost, která se dnes tak ráda odkazuje na křesťanské kořeny, jež nezná, by měla křesťany opět začít respektovat.

Štěpán Bekárek

Autor je pedagogem na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay