26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Čtvrt století na mateřské

13. 5. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/20 Mateřská dovolená - odpočinek, nebo zátěž?, 13.5.2008, Autor: Michaela Straková

O dětských radostech i starostech hovoříme s Jaroslavou Kvapilovou – šestinásobnou maminkou, která na mateřské dovolené strávila dvacet pět let.

Vzpomínáte si ještě na čas, kdy jste na mateřskou nastoupila poprvé?

Náš první syn se narodil, když mi bylo 22 let. Na mateřství jsem se těšila, i když to nebylo zrovna lehké – muž tehdy studoval střední školu, a tak jsem se synkem musela jezdit venku po procházkách, když se učil na maturitu. Je o dva roky mladší než já. Ale nevadilo mi to, cítila jsem se naplněná.

Dnes je běžné mít první dítě ve třiceti letech. Vidíte spíše výhody, nebo nevýhody v tom být mladou matkou?
Asi spíše výhody. Byla jsem mladá, rychlejší v práci, hodně věcí jsem zvládla. S dětmi jsem stále něco podnikala. Ale pravdou je, že jsem byla nezkušená a nadělala jsem spoustu chyb. Panoval u nás pevný řád – třeba děti musely být v sedm hodin v postelích a už nesměly vylézat. Poslední dítě jsem měla ve třiceti osmi letech. A to už byla a je skutečnost jiná. Jsem unavenější, práce zvládnu méně, spát se chodí později…

Pro někoho je těžké vychovat třeba jen dvě děti. Vzpomínáte si na nějaké situace, kdy jste měla pocit, že se zblázníte?
Ano, mám před očima jednu situaci… Manžel podniká, hodně času jsem proto trávila s dětmi sama. Ale ve středu odpoledne již řadu let chodí domů brzy a je s dětmi zase on. Když byla Barunka, naše nejmladší, ještě miminko, bývalo to pro mě hodně těžké období byla hodně živé dítě. Málo spávala, jak přes den, tak v noci. Pořád jsem chodila mezi plenkami, hromadami prádla – a do toho se neustále ozýval dětský pláč a ruch.
Jedno středeční odpoledne, v mém „volnu“, jsem vyrazila do města – jen tak brouzdat po ulicích a obchodech. Jen mít chvíli klid. A najednou jsem zjistila, že se mi domů vůbec nechce. Že se tam vůbec netěším, že už nechci ten neustálý kolotoč. Vyčítala jsem to Bohu a zlobila se na něj, že to on mě do této situace dostal – a já ji nezvládám.
Příchod domů jsem pořád oddalovala, přesně jsem věděla, co mě tam čeká – pleny, koupání dětí, večeře, ukládání. A já už nemám síly! Samozřejmě jsem se tehdy domů vrátila. Cítím, že Bůh byl se mnou ve všech situacích, i v těch, kdy jsem mu něco vyčítala. Věděla jsem, že na mě přece nenaloží víc, než unesu.

Co se týče výchovy a péče o děti nebo prací v domácnosti – pomáhal vám manžel?
Můj muž mi byl a je velkou oporou. I když býval hodně v práci, stále mě ujišťoval v tom, že si mé práce moc váží a je rád, že jsem s dětmi doma a starám se o ně. Takové ocenění mělo pro mne obrovský význam.

Měli jste vždy z čeho žít, nebo byly i situace, kdy jste měli existenční problémy? Podpora státu přece jen není tak velká.
Na začátku manželství jsme žili opravdu z mála. Manžel studoval, a tak jsme žili jen z mé mateřské. Pak šel na vojnu, takže zase žádné peníze. Žili jsme skromně, ale nikdy v nouzi. Hodně jsem na děti šila, pletla. Podporovali nás rodiče z obou stran, dostávali jsme od nich zeleninu, maso... Nějak jsme to přežili a s manželovým nástupem do práce se finanční situace začala postupně zlepšovat.

Osmičlenná rodina má jistě i „technické“ problémy, například jak se sbalit na dovolenou, naskládat se do auta…
Vzpomínám na jeden rok, kdy jsme jeli na rodinnou dovolenou do Beskyd. Do škodovky jsme se naskládali my dva, pět dětí a k tomu spousta věcí – dřevěná dětská postýlka, kočárek, nočník, spousta hraček, sedačka na záda pro dítě a pro každé dítě zásoba oblečení do každého počasí. Věci byly všude – v kufru, na střeše auta, mezi dětmi, na klínech. Dorazili jsme před penzion a začali postupně vylézat z auta. Udělali jsme řetěz a podávali si věci z vozu, aby to „odsejpalo“. Majitel s personálem a hosty nás sledovali s údivem – nemohli věřit, že jsme to tam všechno naskládali.

Jaké jsou pocity matky, která je tak dlouho doma? Neklesalo vaše sebevědomí?
První krize přišla po prvních dvou dětech, kdy mi ještě drželi v zaměstnání místo a byla možnost se vrátit. Také když byl Jožka na vojně a já byla s dětmi stále sama, měla jsem pocit, že s dospělými už ani neumím moc mluvit. Kontakt s druhými lidmi jsem ale neztratila. Mám spoustu kamarádek, se kterými jsme se každý týden scházely po bytech. Děti si spolu hráli, my si popovídaly, probraly spoustu věcí. Také jsme s mužem brzy po svatbě vstoupili do společenství manželů.
V době, kdy jsem měla páté a šesté dítě a všechny mé kamarádky už šly do práce, jsem v Olomouci založila Mateřské centrum. Ráda jsem také jezdila na duchovní víkendové obnovy pro ženy. No a před sedmi lety jsem našla velkou lásku – keramiku. Jezdila jsem na kurzy točení na kruhu a tato práce mě tak nadchla, že jsem se rozhodla vyučit se točířkou. Dnes mám vlastní dílničku a tvořím.

Je důležité, aby si žena na mateřské dovolené udělala někdy čas jen sama pro sebe?
Je to moc důležité. Chodím cvičit a do angličtiny, občas jezdím na víkendy s kamarádkami. Dokonce jsem začala navštěvovat i kadeřnici. A moc ráda mám čas, který mohu trávit jen s manželem, bez dětí. Vyrazíme na výlet, zajdeme do restaurace...

Jak se na vás dívalo vaše okolí? Přece jen není obvyklé mít tolik dětí…
Na straně manželovy rodiny jsem podporu vnímala velmi silně, u mých rodičů to bylo horší. Ale dnes ani na jedno z vnoučat nedají dopustit. Přátelé nás také nikdy neodsuzovali. Vzpomínám si ale na dobu, kdy jsem čekala páté dítě a naše nedělní odchody do kostela vzbuzovaly zájem lidí za okny.

V čem vidíte výhody velké rodiny?
Je u nás stále veselo, jsme takový otevřený dům. Děti chodí do skautu, do společenství, mají spoustu kamarádů, které si občas přivedou domů. Také si dnes vychutnávám, když se sejdeme doma celá rodina i se dvěma nejstaršími dětmi, které už mají svoje rodiny. Je to pro mě odměna za všechno to pachtění.

Kdybyste měla možnost vrátit se a něco změnit, co by bylo jinak?
Neměnila bych. Snad jen mezi dvě poslední a za poslední dítě bych přidala ještě po jednom. Protože – ač ve veliké rodině – vyrůstaly kvůli věkovým odstupům tak trochu samy.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou