Čtou Židé a křesťané totéž Písmo?

Vydání: 2011/7 Jakub Deml, 7.2.2011, Autor: Štefan Šrobár

Příloha: Perspektivy

V jednom starém vtipu přicházejí tři ženy do knihkupectví. Jedna je židovka, druhá katolička, třetí protestantka. Je čas pesachu, čas předvelikonoční a všechny tři chtějí koupit svým dcerám – Bibli.

Každá z nich ale potřebuje jinou Bibli. Proto by se měl vzdělaný prodavač každé z nich ptát: „Jakou Bibli si přejete?“ Kupující má právo na „Bibli, celou Bibli a nic než Bibli“. Ale obsah různých Biblí – kánon – se v různých vydáních liší. Největší rozdíl je mezi židovskou Biblí a všemi Biblemi křesťanskými: židovská neobsahuje Nový zákon. Židovský kupující by měl proto žádat „pouze Bibli a nic jiného“. Protestantská Bible se od katolické také liší, její Starý zákon neobsahuje deuterokanonické knihy, jimž protestanté říkají Apokryfy. Proto by se mohl katolický kupující právem zeptat: „Je to celá Bible?“ Ale mnohá současná vydání protestantské Bible už tyto sporné knihy (Raymond E. Brown) obsahují. Dva termíny, jeden právní, druhý medicínský, často užívané ve spojení s Biblí, názorně ilustrují důležitost „Bible, celé Bible a ničeho jiného“ pro každého, kdo ji považuje za autoritativní zákon nebo předpis. Když si pohráváme s názvy Starý zákon a Nový zákon, většinou si neuvědomujeme, že jejich původní význam pochází z právního termínu poslední vůle a závěť, což je závazný odkaz mrtvého živému. Zůstavitel i dědici se právem spoléhají na to, že tento dokument představuje „celou závěť a nic jiného než závěť“ toho, kdo ji zanechal a určil její podmínky. Podobně když lékař vystaví recept, je logické, že lékař i pacient očekávají, že lékárník bude akceptovat autorský úmysl dokumentu a poskytne „předepsané a nic než předepsané“ (J. Pelikan). Biblisté se snaží ukázat, v čem se všechny ty Bible shodují, ale i v čem a proč se liší. Nejen obsahem, ale i tím, jak byly v proměnách staletí čtené a chápané a proč je to i dnes důležité.

Výklad biblických textů

Dějiny židovsko-křesťanských vztahů, posléze i dějiny křesťanských komunit jsou do jisté míry dějinami interpretace Bible. Jednotlivé strany stály proti sobě oddělené biblickým textem, což jen zdůrazňovalo jejich rozdělení. Judaismus a křesťanství jsou dvě odlišná náboženství věrná Bibli s odlišnými, byť nikoli protikladnými, dokonce někdy vzájemně se doplňujícími způsoby, jak plnit náboženské závazky z ní vyplývající. Nové situace, které vznikaly v důsledku našeho zásadně odlišného chápání rozdílnosti a rozpoznávání toho, co je vzájemně se doplňující, volají po návratu k velmi staré metodě interpretace: víc než jen jeden smysl biblické statě. Ta spočívá v tom, že stejná stať Bible nemá jen jeden definitivní význam. „Marné spory, zda je to vaše Písmo nebo naše Písmo, byly často jen spory o správnost jednoho ze dvou nebo více možných výkladů,“ tvrdí Pelikan. Staré „zvěstné zprávy“, které se nacházejí v Bibli, prošly procesem růstu a byly v krizových dobách izraelského společenství redigované a revidované. V každém případě se nám biblické příběhy jeví jako živé organismy. Věrnost tomu, „jak to ve skutečnosti bylo“, ustoupila aktuální potřebě Božího lidu. To se týká zvláště židovských komunit v čase babylonského exilu a po něm. Jinými slovy: vždy se znovu prosadil nový Boží nárok na svobodnou poslušnost Božího lidu. Dynamický charakter biblických příběhů a zpráv, jejich otevřenost a schopnost vstřebávat nové události, integrovat předtím neznámé zkušenosti s Bohem a světem je výzvou k novým způsobům jejich výkladu (M. Balabán).

Změna paradigmat ve vztahu k Starému zákonu

V nejstarším zaznamenaném křesťansko-židovském dialogu z poloviny druhého století po Kristu (bez ohledu na to, zda se skutečně odehrál) se křesťanský mluvčí ptá židovského, když předtím citoval z Žalmů a Proroků: „Víš o nich? Vyskytují se ve vašem Písmu. Vlastně ne ve vašem, ale v našem, protože my v ně věříme. Vy je sice čtete, ale jejich duchovní smysl vám uniká“ (Justin Mučedník, Dialog s Tryfonem, 29). Tento argument vyjadřuje křesťanské přesvědčení, které proniká Novým zákonem i pozdějšími křesťanskými dějinami, že na základě naplněného proroctví se nyní židovské Písmo stává Písmem křesťanským a že to tak bylo od počátku míněno. První křesťanský historik Eusebios řekl, že pokládat Abrahama za křesťana nevyžaduje žádnou velkou představivost. Křesťané vyznávají svou víru tak, že se nazývají pravým Izraelem (nejen novým Izraelem) a z Tanachu (židovského Písma) se v této souvislosti stává Starý zákon (J. Pelikan). Otázka, jaký je vztah obou Zákonů v jedné křesťanské Bibli, se donedávna chápala jako vnitřní problém křesťanů. Dnes se nám klade jako nejdůležitější křesťansko--židovský problém v souvislosti s uvědoměním si následků nesprávných vztahů mezi oběma náboženstvími v minulosti, ale ještě víc v souvislosti s vážným úsilím o obnovení vztahu církve k judaismu. „Po Osvětimi“ už nemůžeme a nesmíme přehlížet, že tzv. Starý zákon je v první řadě židovskou Biblí. „Po Osvětimi“ už nemůžeme přehlížet teologickou pravdu, že židovský národ dodnes žije – a přežil – navzdory všem (často i „křesťansky“ motivovaným) pokusům o vyhlazení – díky životodárné síle svých posvátných spisů a rabínské tradici, která je vysvětluje. Tato pravda vyžaduje změnu paradigmatu v teologickém názoru církve na její vztah k této části Bible, zdůrazňuje biblista Erich Zenger. Podle něho přistupují k perspektivám, které má tento problém uvnitř křesťanství, nové a důležitější otázky: Co pro církev znamená, že se Židé v této své Bibli setkávají se svým Bohem smlouvy nezávisle na vyznání o Ježíši jako o Kristu? Co znamená, že tyto posvátné spisy Židy a křesťany rozdělují? Čtou vlastně totéž Písmo? Existuje vůbec ryze křesťanské stanovisko k tzv. Starému zákonu, které by jej respektovalo jako židovskou Bibli a zároveň by ho jako křesťanské Písmo kladlo do středu křesťanského života? Nový zákon není myslitelný bez Starého. Podle Zengera je právě toto problémem, který se dodnes potlačuje a je nejasný: Jaký je vzájemný vztah obou těchto částí Bible? Jak máme rozumět první části jako křesťané? Je snad tato část, často vyhlašovaná jako „předkřesťanská“, tedy vlastně „nekřesťanská“? Anebo byla a napořád je natolik „křesťanská“, že ji správně chápou pouze křesťané, jak pravil i Karl Rahner? Starý zákon je sám o sobě slovem Božím. Nikoli slovem, které platí jen do určité doby, ani slovem předběžným, ale plnohodnotným Slovem, které zamýšlí to, co říká a jemuž je třeba naslouchat. Nechce být posuzováno podle toho, co neříká, ale chce být konfrontováno s tím, co říká – svými rozmanitými slovy, obrazy, otázkami a požadavky. Tím vyzývá k rozhodnutí se pro Boha, který je dárcem života. Jako takový není Starý zákon ani „před-křesťanský“, ani „pod-křesťanský“, ani „ne- -křesťanský“. Starozákonní slovo je prostě „křesťanské“, když mu křesťané naslouchají jako části své Bible, a nepřestává být zároveň i židovské – podle svého původu. Starozákonní text se nemusí ani „ospravedlňovat“ vzhledem k Novému zákonu, ani nemusí být nejprve křesťansky „pokřtěný“ a interpretovaný, aby se tak stal slovem Božím pro křesťany, vysvětluje Zenger.

Bibli si nikdo nemůže přivlastnit

Židé i křesťané vždy tvrdili, že Bible pochází od Boha, je slovem Božím, a proto nemůže patřit nikomu z nás. Když si v dějinách judaismu nebo křesťanství chtěli věřící jednotlivě či kolektivně Bibli přivlastnit, jako kdyby na to měli svrchované právo, Bůh pokaždé zasáhl, někdy i dramaticky, což opakovaně vyjadřují slova židovských proroků nebo křesťanských reformátorů. Co říká Edmund Burke o tradici, platí i o našem vztahu k Bibli: „Nejsme skutečnými pány, ale jen dočasnými vlastníky a celoživotními nájemci“. Stav „dočasných vlastníků a celoživotních nájemců“ sdílejí dnes Židé i křesťané s celým lidstvem, zdůrazňuje Pelikan. Zčásti se tak stalo rozšířením Bible v 19. a 20. století, takže dnes už téměř není jazyka, kde by neměli Tanach nebo Nový zákon. Je to nejen kvantitativní, ale i kvalitativní změna, jejíž kořeny sahají daleko do minulosti, do časů Septuaginty, kdy byl Tanach (židovská Bible) během prvního století před Kristem přeložen do řečtiny. Nejtěžší byl první krok. Pak už „národy“ (tj. Nežidé čili gojim) mohly a začaly číst Bibli, i když ji nepřijímaly s vírou; a činí tak dosud. Obdiv k ní, oceňované i jako literární dílo, i to, že vnímáme její literární druhy, je důsledkem vlivu nového všestranného okruhu čtenářů. Získala ho cestou k těm, kdo se prostě o ní chtějí něco dozvědět. Židé i křesťané, každý svým způsobem, se budou muset naučit žít s mnohem liberálnějšími čtenáři Bible, kterou předtím pokládali výhradně za svou, konstatuje Pelikan. Pokud nás historie židovského a křesťanského Písma něčemu naučila, je to vědomí, že ani jedno z těchto společenství by bez ní neobstálo. „Písmo je závislé na komunitách, aby jeho text nejen uchovaly a odevzdávaly dál (…), ale také aby ho interpretovaly a reinterpretovaly znovu a znovu a aby to činily stále pečlivěji, svědomitěji a společně. Tanach a Nový zákon se shodují v tom, že co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“, praví Pelikan.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay