"Cti otce svého i matku svou..."

Vydání: 2006/41 Jaké sny mají staří lidé?, 10.10.2006, Autor: Kateřina Šťastná

Nás, mladší generace, zvlášť pokud ještě máme své babičky a dědečky doma a „při síle“, asi sotva napadne zabývat se tím, jak asi žijí lidé v domovech důchodců nebo hospicích. Jak se cítí, co je trápí, jaké vlastně měli plány, když byli v našem věku - a jestli jim vyšly, nebo ne... Přitom to, po čem staří lidé mnohdy nejvíc touží, je přítomnost blízkých a vlídné přijetí. Nejen o tom jsme si povídali se zakladatelkou hospicového hnutí v ČR Marií Svatošovou.

Mezi lidmi často panuje představa, že lidé nejsou v domově důchodců šťastní - jak byste jim to vymluvila?

Nejspíš mají konkrétní negativní zkušenost a tu pak zevšeobecňují. To je chyba. Ve hře je celá řada faktorů. Už samotné pojmy „šťastný” a „nešťastný” každý chápeme jinak. Jistěže hodně záleží na kvalitě poskytované péče, ale neméně důležité jsou okolnosti, za jakých se dotyčný v zařízení ocitl. Zda se k odchodu z domova rozhodl svobodně nebo ho z něj někdo vypudil. Zda je milovaný nebo opomíjený. Ono je to víc o mezilidských vztazích než o čemkoliv jiném.

Jak moc se promění pocity člověka, když zestárne a ví, že smrt je blízko? Co převládá - strach, obavy, úzkost, nebo důvěra?
Staří lidé už mívají potomky zaopatřené a netrápí je tolik starosti existenční. Před obavami existenciálními – co bude po smrti – je však vysoký věk nijak nechrání. Svědomí může dorážet a připomínat dávné hříchy nebo „nevykonal jsem, co jsem měl vykonat”. Věřící přitom nemusí být vždycky ve výhodě. Věří-li v Boha-policajta, sotva mohou smrt očekávat s důvěrou.

Pokud máme někoho, kdo „se bojí smrti“ ve svém okolí, jak mu lze pomoci?
Je potřeba obyčejnými otázkami pomoci člověku k tomu, aby svůj strach pojmenoval a konkretizoval. Vždycky tam objevíte strach z bolesti a hlavně obavu nebýt někomu na obtíž. S bolestí si dnes paliativní medicína poradit umí, a to se od nás nemocný musí dozvědět. Ale co když je příčina jeho strachu spíše v nejistotě z budoucnosti? O té je také nutno otevřeně mluvit. Kdo jiný to má udělat, když ne křesťan, který má přímo od Krista pověření hlásat radostnou zvěst. Jenže jak začít? To nebývá vždycky snadné. Abychom se měli od čeho odpíchnout a na co navázat, vychází v těchto dnech v Karmelitánském nakladatelství drobná, cenově dostupná dárková knížka s názvem „Něco nad námi musí být”. V pěti krátkých úvahách se v ní snažím řešit právě tento problém. Mnozí se bohužel za celý dlouhý život dostali v poznání jenom k tomu „něco”. Tady je nutno navázat a pomoci jim objevit, že neexistuje „něco”, ale „Někdo”. Poslední z úvah s názvem „Nic není ztraceno“ je chce zbavit strachu a dát jim naději. Knížka je pouze prostředek, pomůcka. Jedině Duch Svatý ví, kdo a kdy by ji měl dostat do ruky. Jinými slovy – nechci-li působit jako slon v porcelánu, nestačí komunikovat s člověkem, kterému chci od strachu pomoci. Musím současně v modlitbě komunikovat s Duchem Svatým.

Lidé mají určité sny, plány, ideály - ty ale často nemusí být naplněny. Jak se staří lidé na tyto své touhy dívají a jaké sny mají na sklonku života?
Je úplně normální, že na leccos, co nám v šestnácti připadalo obrovsky důležité, ve zralém věku hledíme se shovívavým úsměvem. Boží vůli člověk rozpoznává postupně a je-li ochoten ji plnit, svých vlastních plánů se průběžně vzdává a ty Boží přijímá. Já jsem si taky v mládí neuměla představit, že by naše manželství mohlo zůstat bezdětné. Stalo se, a rozhodně kvůli tomu nemám pocit nenaplněného života.

Co je ze strany nás - zdravých lidí a rodinných příslušníků - vzhledem k přístupu ke starým lidem nejdůležitější?
Láska, respekt, tolerance, ohleduplnost – máme to konečně v Desateru – cti otce svého i matku svou. Jistě není správné je zneužívat, ale chybou může být i opak, nadměrná péče. Když od nich nepotřebujeme ani drobnou pomoc, právem si pak mohou připadat zbyteční.

Často mohou být babičky zapomnětlivé, náladové, problémové - jak se s tím můžeme poprat, abychom to překonali a dokázali jim být v posledních chvílích nablízku?
Láska je shovívavá, láska všechno omlouvá, říká svatý Pavel ve své nepřekonatelné definici lásky. Obávám se, že nic lepšího nevymyslíme.


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 29 16. – 22. července 2019

Rekordní a misijní konference

Do Brna na Výstaviště se přijeli modlit, povzbuzovat ve víře i hledat své misijní dary lidé z celého Česka i Slovenska včetně zástupců mnoha komunit a hnutí. Konference…

celý článek


Korejský zápal pro víru

Zatímco křesťanů v Evropě ubývá, v jiných koutech světa se děje opak – zejména právě v Jižní Koreji, kde ještě před 150 lety byla křesťanů jen hrstka a nyní…

celý článek


Putování po klášterech: Hora Matky Boží

Hora Matky Boží, která je jedním z nejznámějších poutních míst královéhradecké diecéze, ožívá. Dřívější klášter za dobu své existence zažil slavné i temné…

celý článek


Živé Skoky představí jedinečné písničkáře

V Karlovarském kraji patří již pravidelně k létu také hudební a duchovní festival Živé Skoky. Série koncertů, modliteb a poutních mší trvá na postupně obnovovaném…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay