26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Cpát se solí, z toho by nikomu nebylo dobře

15. 5. 2009

|
Tisk
|

Vydání: 2009/20 Pastorace ukrajinců, 15.5.2009, Autor: Kateřina Šťastná

Když se řekne Eva Henychová, mnoha lidem se vybaví její role ze seriálu „My holky z městečka“. Přestože je to už skoro pětadvacet let, co ho televize vysílala, ta nálepka jí zůstala dodnes. Dřív to Evě možná trochu vadilo, dnes jí to lichotí – například když lidé řeknou, že vypadá stále stejně. Eva Henychová vyhledává publikum přemýšlivé, tázající se a hledající – takové, které se nebojí životních překážek. Málokdo ví, že sama zpěvačka už patnáct let bojuje se zákeřnou chorobou.

Na svých internetových stránkách uvádíte, že svými písněmi chcete provokovat lidi k přemýšlení. Myslíte, že je dnešní posluchač ještě ochoten přemýšlet?

Určitě. Těch lidí samozřejmě není mnoho, je to hrstka, možná nějaké procento populace – a to jsou právě ti, pro které hraju.

V rozhovorech zdůrazňujete, že nemáte televizi. Myslíte, že právě televize odvádí člověka od přemýšlení?

Kdyby to člověk všechno sváděl na televizi, byl by tak trošku hlupák. Já ji nemám, protože mě nebaví, i když hezké filmy se v ní občas najdou. Ale mě televize uráží jako médium, které „informuje“, které se snaží lidi bavit, které se snaží být in… Ano, třeba v jedenáct hodin v noci nebo v neděli v poledne tam vysílají i zajímavé pořady, dalo by se říci okrajové žánry, ale v hlavním vysílacím čase nic takového neběží.

Máte za sebou minimálně pět desítek koncertů ve věznicích. Jak vlastně vznikla idea zpívat vězňům? Souvisí to také s tím, že vás zajímají témata „na okraji“?

Ten první impulz vzešel od člověka, který ve věznici dělal duchovenskou službu. Napadlo ho, že by odsouzené mohly zajímat moje písničky – a tím se to celé spustilo. Ze zhruba osmi set až tisíce vězňů přijde na můj koncert třeba jen vybraná padesátka. Jsou to ti, kteří opravdu chtějí, neměli předtím kázeňské prohřešky a jsou schopni poslouchat. Je to publikum úplně skvělé, takové byste ve světě těžko hledali.

Vidíte to, a já si myslela, že vaše osobitá hudba ne vždy může vyhovovat vkusu drsných vězňů.

Na začátku, když jsem šla do věznice zpívat poprvé, jsem se toho také trošku bála. Říkala jsem si, že je to naprostý nesmysl: co já jim budu zpívat, když jsou moje písničky takové něžné? Ale dopadlo to dobře. Napadá mě, že je to možná i tím, že vězni jsou často lidé, kteří se dostali na úplné dno. Jsou v naprosto vyhrocené životní situaci, byli „donuceni“ k tomu, aby přemýšleli. A v tu chvíli tam přicházím já se svými písněmi. Tak jsem pochopila, že je to docela vhodné prostředí a že je v pořádku, když tam jdu zpívat zrovna já.

Co vám to osobně dává?

Přináší mi to nesmírnou radost. Nejsem takový ten samaritán, nemám potřebu zachraňovat chudáky nebo bezdomovce, které cestou potkám. Ale myslím si, že je dobře, že se mohu podílet na pomoci těmto lidem – být článečkem v celém řetězci. Ve věznicích je duchovenská služba, jsou tam různí psychologové, ale i ženy, které tam působí jako jakési vychovatelky. Jsou tam třeba dvacet let, mají vězně nesmírně rády, dýchaly by za ně, přestože jsou to zločinci, kteří třeba provedli strašné věci. Tomu rozumím a jsem na straně těchto vychovatelek.

Máte možnost s vězni i mluvit? Máte nějaké konkrétní zážitky ze setkání s nimi?

Určitě. Po koncertech mi přijdou poděkovat za hezký zážitek, někdy k tomu ještě přidají nějaký úryvek ze svého dlouhého bouřlivého života – přijdou mi říct, že jsou nevinní nebo něco podobného. Vzpomínám si, že jsem si jednou povídala s člověkem, který má na svědomí dvojnásobnou vraždu. Byl odsouzen na hodně dlouhou dobu. Poznala jsme ho už jako stárnoucího muže, který za mřížemi leccos prožil, prošel si výčitkami svědomí a prožitkem, že Bůh opravdu je. To ho proměnilo a stal se z něj úplně jiný člověk. Vyprávěl mi také o okolnostech, které ho vedly k vraždě. Měl manželku, která mu byla nevěrná, a dokonce se jí prý líbilo, když jím byla přistižena. Jednou přišel v dobré náladě domů a přistihl ji s milencem – a oba je na místě zabil. Pro mě to je velké téma. Nechci toho pána omlouvat, že za nic nemůže, že si to snad ta manželka i milenec zasloužili. Vražda je vražda, ale není vražda jako vražda. Myslím, že ty věci jsou mnohem složitější, než jak na první pohled vypadají.

Vy jste také uvěřila v Boha až v dospělosti. Jaká byla vaše cesta k Němu?

V Boha jsem nikdy „neuvěřila“. To, že Bůh je, jsem zkrátka od malička věděla, přestože pocházím z ateistické rodiny. Jak říká jeden můj kamarád: Že tenhle svět nestvořili komunisti, jsem věděl vždycky. Obecně se má za to, že věřící je ten, kdo chodí do kostela. Já jsem věřící, ale myslím si, že chodit do kostela je něco trochu jiného, než potřeba milovat Boha. Když mi bylo osmnáct, prožila jsem si skutečně bouřlivé křesťanské zapálení. To byla taková etapa, kdy jsem pochopila, že Kristus je můj Spasitel. Dnes už tak zapálená nejsem, ale ta osobní vazba na Krista, která se tehdy vytvořila, ta je navždy. Tu mi už nikdo nevezme.

Studovala jste Ježkovu konzervatoř, hudbou se živíte minimálně deset let. Cítíte nějaký rozdíl v posluchačích? Posunula se v tomto směru nějak vaše hudba?

To asi ano. Když jsem začínala, tak jsem moc nepřemýšlela, koho oslovit, ani co chce publikum slyšet. Psala jsem to, co mě zrovna napadlo. Pak přišlo období mého křesťanského zapálení, tak jsem skládala některé písničky trochu takto zaměřené. Od začátku jsem ale věděla, že nechci být křesťanská písničkářka – toho jsem se vysloveně děsila. V současnosti opět píšu pouze to, co chci, ale vše je podmíněno mým vývojem, zráním a současným poznáním.

Zpíváte ty zapálené křesťanské písničky ještě dnes?

Zpívám. Ono jich není moc: Židle, Maria, Šlo děvčátko do kostela… Jsou to písničky, které mohu zpívat kdekoliv. Myslím si ale, že by jich mělo být spíš jako na dosolení jídla. Cpát se solí, z toho by nikomu nebylo dobře – ale jenom tak trošku osolit, aby to celé dobře chutnalo, to ano.

Počet vašich koncertů už přesáhl jeden a půl tisíce, nahrála jste tři desky… Přesto to je asi trochu jiný život, než jaký žijí vaši kolegové, populární zpěváci.

To určitě. Žiji neustále jakoby stranou. Byla doba, kdy jsem si myslela, že je potřeba někam prorazit, že to jinak nejde, ale z toho jsem už dávno vyrostla a uvědomila si, že nic v tomhle smyslu není potřeba. Prostě žiju si svůj život a koncertů mám v poslední době méně než dřív, třeba pět šest za měsíc. Musela jsem přibrzdit i kvůli svým zdravotním problémům. Dva dny v týdnu pak chodím učit do základní umělecké školy zpěv a kytaru a vedu také dětský sbor.

Zpíváte často v domovech důchodců nebo na různých benefičních koncertech… Dá se vůbec touto cestou uživit?

Za koncerty dostávám zaplaceno – zadarmo je může dělat možná někdo hodně bohatý. I za benefiční koncert dostávám malý honorář, alespoň na pokrytí nákladů. Já lidem hrozně ráda něco dám, ale ze svého přebytku, protože jinak bych to nejspíš dlouho nevydržela. I v pekařství ode mě chtějí za rohlíky zaplatit; ještě hodně dlouho si počkáme na svět, ve kterém to bude fungovat jinak.

Zpíváte výhradně své texty, nikdy jste nezpívala slova napsaná někým jiným. To je celkem výjimečné.

Mě to takhle baví. Líbí se mi koncerty, na kterých někdo vystupuje se svou hudbou, se svými texty, se svými názory a mezi písněmi vypráví o sobě. A proto to takto dělám i já.

Kde berete inspiraci pro texty? Co právě vás přiměje k přemýšlení?

Dívám se kolem sebe, pozoruji lidi, seznamuji se s jejich příběhy – a především s vlastním příběhem. To je nekonečné téma k přemýšlení.

Hovoříme-li o vašem příběhu, určitě s tím souvisí i vaše nemoc. Co se vám honilo hlavou, když jste před těmi patnácti lety zjistila, že jste nemocná?

Když jsem se dozvěděla, že mám roztroušenou sklerózu, nejdřív jsem se snažila zjistit, co to je. Tehdy bylo informací hrozně málo a nebyly žádné léky. Ta nemoc probíhá u každého jinak, ale v podstatě se v mozku a míše začne rozpadat myelin, obal nervových vláken. Nervy potom fungují zpomaleně nebo špatně, nebo dokonce vůbec ne. To je poslední fáze. Nikdo neví, proč se to děje, nikdo neví, jak tomu předejít. Doktoři mi tehdy řekli, že je to nevyléčitelné a že bych neměla mít děti. Já to nejdřív obrečela, ale pak jsem si to sama pro sebe vysvětlila tak, že to mám od Boha jako dárek, protože mě má rád. Tím, že jsem neustále omezovaná a nemůžu všechno dělat, mám zavřené dveře, které jsou pro ostatní otevřené. A tak člověk začne přemýšlet, kudy to půjde jinudy. Jde a začne hledat jiné dveře nebo okno, které je otevřené pro něj. Musí ale hledat, nesmí zůstat sedět. Samozřejmě na tom nejsem zas tak špatně, někteří lidé jsou v mých letech s touhle nemocí na vozíku.

Vidíte – a na vás to ani není poznat…

To jsem ráda, že to není poznat, já se snažím.

Co vás nabíjí? Co vám dělá radost?

Především jsou to mé koncerty a mí posluchači, kteří mi stále dokazují, že to má smysl. Potom také to, že na základní umělecké škole učím děti. Ta hodina, kterou s každým strávím, mě dokáže neuvěřitelně nabíjet. Jezdíme po různých soutěžích, mí žáci jsou úspěšní, mají mě rádi – a to je prostě krásné. Pak mě nabíjí určitě i můj duchovní svět, to vědomí, že Bůh je a že všechno je, jak má být. To mi vhání krev do žil.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou