Co zůstává z Masaryka

Vydání: 2015/10 Za oběti střelby se modlí v Anglii, 3.3.2015, Autor: Petr Pithart

Příloha: Perspektivy 10

Nevejde se do jednoho národa, jedné politické ideologie ani do jedné víry
 
7. března uplyne 165 let od narození zakladatele Československa, které už neexistuje. Je Masaryk pořád ještě „naším“, anebo jsme se mu odcizili?
 
Teprve Karel Čapek ve svých Hovorech s TGM zpřístupnil Masarykův život a myšlení širokému okruhu čtenářů. Snímek ČTK
 
President Tomáš Garrigue Masaryk se zasloužil o stát“ – první zákon, který zdejší zákonodárci nechali vytesat do kamene. Co nám dnes ono strohé sdělení může říci?
 
Stát pořád existuje, Československo to však není. Mnohonárodnostní, vnitřně mimořádně pestrý stát, o který se Masaryk zcela konkrétně osobně zasloužil, byl ve dvou krocích územně zmenšen (o Podkarpatskou Rus, pak o Slovensko). Ještě předtím byl po válce národnostně „zjednodušen“. Od roku 1993 máme – poprvé v našich dějinách – etnicky zcela vyčištěný, nevelký stát jednonárodní. Vyčištěnější než jiné evropské státy.
 
A tak poprvé bydlíme ve „státním domě“ – ať už se za těch více než tisíc let jmenoval jakkoli, ať v něm vládli ti či oni a ať byl větší nebo menší – zcela sami. O to více vadí většinové společnosti jediná „skvrnka“ na čistoskvoucím ubruse, zdejší Romové, a neví si s nimi rady. Jeden poslanec navrhuje tu skvrnu vystřihnout. „Dobrovolně“ je odstěhovat do nějaké „cílové země“…
 
Jak se TGM „zasloužil“?
 
On to byl, kdo v létě 1918 přesvědčil klíčovou osobnost mezi dohodovými státníky, totiž amerického prezidenta Wilsona, že Rakousko-Uhersko nemá být – na rozdíl od Německa – zachováno, ale že má být rozbito. Přesvědčil ho o smyslu a významu samostatného státu „Čechoslováků“ ve středu kontinentu.
 
Wilson i Masaryk byli filozoficky založení učenci, kteří se dostali k řešení velmi praktických problémů: Wilsonovi při setkání imponoval Masarykův hluboký zájem o tehdejší Rusko – to bylo i jeho velkou starostí. Masaryk své argumenty pro nový samostatný stát věrohodně dotvrdil i osobní přítomností mezi legionáři v Rusku při jejich impozantní anabázi na evropská bojiště, kam už nestihli dorazit. Na mapách otiskovaných na prvních stránkách amerických deníků se tehdy muselo zdát, že jacísi do té doby neznámí Čechoslováci dobyli celou Sibiř, že drží v šachu záhadné, nebezpečné Rusko. K historickým a geopolitickým argumentům přidal tak Masaryk i ten o české a slovenské vůli k obětem. 
Vedle pohybu válečných front to nakonec rozhodlo: jak intelektuální i mentální blízkost obou učených státníků, tak výkony legionářů.
 
Krásné ženy a důležité dveře
 
Československo se zrodilo ze světových souvislostí, z odvážných, velkorysých konceptů velké politiky. Rodilo se ve Washingtonu, Londýně, Římě a nakonec kolem Paříže, kde se vyjednávaly mírové smlouvy. Rodilo se podél kolejí transsibiřské magistrály. Byli jsme tehdy součástí velkého světa a Masaryk do něj samozřejmě patřil.
 
Také ovšem do světa středoevropského. To on přitáhl k odbojové práci a pak do první, ještě exilové vlády Slováka, žijícího ve Francii a Itálii, Milana Rastislava Štefánika – syna evangelického pastora, svého oddaného studenta, čechoslovakistu. Záhadného, přecitlivělého romantika, před kterým krásné ženy vlivných politiků otevíraly důležité politické dveře. Nebýt jeho a jeho druhů z okruhu slovenských, ale nejen protestantských studentů v Praze (první ministr v pražské vládě za Slováky byl katolík Vavro Šrobár), kdoví, zda a jak by se tehdy Československo vůbec poskládalo. Hranice nového státu vyjednal pak další Masarykův student, později asistent a pak ministr zahraničí Eduard Beneš, agnostik. Třetí do počtu. Ani jednoho z těch tří nebylo možné postrádat. Ale nikdo další vlastně příliš nechyběl! Ti tři, to bylo unikátní dílo Masarykovo! Jeho autority, kterou u svých obdivovatelů získal již jako profesor a politik, i když neúspěšný. Dokud Československo „od Aše až po Jasiňu“ trvalo, byl unikátní příběh oněch tří donekonečna vyprávěn, čten a obdivován. Masaryk ho vylíčil v knize Světová revoluce. Kdo ji ovšem dnes čte?
 
Jeho knihy se nikdy moc nečetly: i proto tolik výborů, převyprávění, sborníků, kdysi masarykovských čítanek. Proto taková popularita Čapkových Hovorů s TGM – v nich je všechno pěkně zjednodušeně a přehledně vyloženo. Vždyť až po Listopadu začal vycházet komplet jeho spisů.
 
Píší se a čtou spíše Masarykovy životopisy. Příběh jeho života je napínavý, barvitý, obdivuhodný. Je však na naše poměry zcela neobvyklý, neskladný. Pro mnoho našich lidí byl Masaryk vždycky málo srozumitelný. I proto se většina těch životopisů nevejde do jedné knihy.
 
Praha coby Kocourkov
 
Nejde však jen o knihy: vejde se on vůbec do jednoho příběhu? Vždyť ten jeho je samý rozpor. Považme: pocházel z moravsko-slovenského prostředí, z rodiny jazykově těžko určitelné: syn Hanačky německé národnosti a negramotného Slováka; sám o sobě napsal, že je Slovák. Ve školách se vzdělával německy, pak se naučil anglicky: anglicky si v Lipsku namlouval svou ženu Američanku Charlottu (lidé si špitali: To bude určitě nějaká černoška!). Tu si našel v Lipsku a odjel s ní protloukat se jako soukromý, tj. neplacený docent do Vídně. Pak se z existenčních důvodů rozhodl odejít, ale kam? Do Prahy, do toho „Kocourkova“, jak říkal? Anebo na univerzitu v Černovicích v rumunsko-ukrajinské Bukovině (tehdy ovšem v součásti mocnářství)? Praha pro Masaryka zdaleka nebyla nespornou volbou. Ještě i tam se zdokonaloval v češtině.
 
Pak je tu příběh politika, který nenašel politickou stranu, jež by mu vyhovovala. Zkoušel to u Staročechů, pak u Mladočechů tak dlouho, až si raději založil stranu vlastní (ta navíc měnila jména, nakonec z ní byla Realistická strana). Na začátku 1. světové války odjel rozbíjet Rakousko-Uhersko jako jediný poslanec této strany. Za ním pak přijel jen Eduard Beneš. Kdesi u Aše přešel s batohem na zádech zelenou hranici. Nikdo se neodvážil následovat ho. Nevypadalo to zprvu příliš nadějně.
 
Modlil se. Ale ke komu?
 
Vejde se nám do jednoho srozumitelného příběhu člověk, který byl vychováván velmi zbožnou matkou katoličkou, pak přestoupil k protestantům (tzv. reformovaným), ale ani tam nenašel spřízněné obecenství, takže své náboženství pěstoval jen soukromě? Přitom tvrdil, že česká otázka je otázka náboženská. Modlil se prý každý den, ale nikdo nevěděl jak a k čemu. Věřil v Prozřetelnost a zdá se, že se na ni někdy spoléhal docela konkrétně – jako kdyby s ní tu a tam přímo hovořil. Popletl nábožensky dost těch, kteří se ho snažili napodobovat, následovat. Co on ale určitě nedělal, bylo předstírání. Byl tak silnou osobností, že to nepotřeboval. V nějakého Boha určitě věřil.
 
Je obecně srozumitelný příběh člověka, vychovaného v antisemitských pověrách, o nichž říká Čapkovi, že se jich vlastně nikdy nezbavil? Leda rozumem, aby se posléze stal předním bojovníkem proti antisemitismu? Nebyl snad on nakonec přímo filosemitou? Nedávno u nás vyšla bizarní kniha Obřezaná republika, která se to snaží potvrdit.
 
Jak poskládat do jednoho příběhu rakousko-uhersky loajálního, byť k vládě kritického poslance Říšské rady, a zároveň toho, kdo uprostřed válečného stavu opustil nejen území říše, ale i její ideu s odhodláním ji rozbít?
 
Proti proudu
 
Do jeho životopisu se kdysi pustil Zdeněk Nejedlý, tehdy jeho velký obdivovatel. Vzal to tak důkladně, že se dostal jen ke čtvrtému dílu, tedy ani ne do poloviny Masarykova života. V tom díle se Masaryk teprve dostává do Prahy (1882)! Pak autorovi došly síly. Anebo se mu jeho hrdina jaksi vymknul.
 
V osmdesátých letech napsal pozoruhodnou knihu o Masarykovi – ale jen o profesorovi a neúspěšném politikovi – kanadský slavista H. G. Skilling (Proti proudu). Jiří Kovtun zase popisuje Masaryka v jedné své knize jen jako poslance a v jiné jako prezidenta…
 
Nepočítám knihy a brožury oslavné, často podlézavé, prvorepublikové čítanky pro žactvo. Snad nejlépe až dosud vystihl Masaryka jeho o půlstoletí pozdější „kolega“ z téže katedry na filozofické fakultě Univerzity Karlovy Milan Machovec. Jeho kniha není ani životopisem, ani výkladem Masarykových knih. Je jakoby pokusem nechat Masaryka obživnout a přivést ho do současnosti tehdejších šedesátých let: jak by on jednal? Ano, Masaryk byl a zejména dnes je velmi neskladný. Nevejde se do jedné knihy, do jedné autorské představy. Nevejde se ani do jednoho příběhu.
 
Židovská podpora
 
Nevejde se totiž ani do jednoho národa, ani do jedné politické ideologie, ani do jedné víry. Měli bychom my, Češi, Moravané a Slezané, pokládat za štěstí, že právě takový složitý člověk se odhodlal dát většinu svých sil do služeb státu v jeho zakladatelských intencích tak velkorysého. Do služeb Československa jako národnostně, nábožensky, politicky pestrého, tolerantního státu. Významnou měrou přispěl k tomu, že národy a národnosti Československa se po roce 1918 udržely pohromadě. Nepřerušil osobní styky se zdejšími německými politiky a dokázal je v roce 1926 přivést do vlády. Do vlády státu, který už není, který skončil Mnichovem.
 
Také českoslovenští Židé, asimilanti i sionisté, Masaryka podporovali. Nezapomněli mu jeho angažmá proti v procesu polenském. A že jako první světový státník navštívil území budoucího Izraele (1927). Připomeňme si dnes také, že jako prezident energicky prosazoval velkorysou podporu ruským a ukrajinským exulantům. To všechno už je dávno.
 
Překážel by nám
 
Proto si, ač nerad, myslím, že Masaryk by se do dnešního „Česka“ nevešel. Nevešel by se mezi nás, kteří jsme pořád ještě nepřekonali pomnichovský, poúnorový, posrpnový opatrnický, k vnějšímu světu podezíravý provincialismus. On, který ze všeho nejméně trpěl zdejšími komplexy malosti (a hned zas pošetilé namyšlenosti), on by tady všude překážel a lidé by mu nerozuměli.
 
Je to tak: Masaryk patří k Československu, k tomu „od Aše až po Jasiňu“. Když pak Beneš odevzdal Stalinovi jako důkaz důvěry Podkarpatskou Rus, začne Československo končit už v Čierné nad Tisou. „Od Aše až po Čiernou…“, to už nezní tak hrdě. To už není Masarykovo Československo. A dnes? Česko „od Aše až po Hrčavu“ (malá obec jihovýchodně od Jablunkova)? To se už vůbec neříká. Co bylo kdysi výrazem hrdosti, znělo by dnes ironicky, skoro masochisticky.
 
Číst knihy od autora, jehož největší dílo se zhroutilo nebo bylo poraženo anebo jsme na ně rezignovali, je pořád zajímavé, strhující, ale poněkud deprimující. Někdo řekne, že je to už jen zbytečné rozdírání starých ran.
 
Nová Evropa a staré Rusko
 
A přece je možné a potřebné Masaryka dnes číst. Jeho velkým tématem byla přece také Evropa. Za první světové války píše knihu Nová Evropa. Budoucnost Evropy vidí ve federalizaci. Sám se o takovou menší federaci, s Poláky i s dalšími, nějaký čas pokoušel. Měl důvěru všech středoevropských politiků tehdy působících v Americe. A pak je tu již zmíněná velká kniha Rusko a Evropa. Kniha vlastně varující, i když se zrodila z hlubokého obdivu a respektu, korigovaných však osobním poznáním.
 
Masarykovo poselství by dnes mohlo znít jako smyšlený titul knihy, kterou by právě jen on mohl dnes napsat: Nová Evropa a staré Rusko. Evropa se přece stále mění, Rusko se však jakoby vrací k imperiálnímu snu.
 
Masaryk by mohl být ještě aktuálnější, než bychom si možná přáli. Budeme-li ho znovu číst, čtěme ho však už více jako Evropané než jen jako Češi, Moravané či Slezané. Abychom zase něco neprošvihli.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay