Co v debatě o uprchlících chybí

Vydání: 2016/41 Papež povzbudil věřící na Kavkaze, 4.10.2016, Autor: Benedikt Mohelník

Příloha: Perspektivy 41

Naléhavé výstupy v médiích o migrantech ani vzrušené rozhovory v hospodách či kostelních prostorách neustávají. Slov padlo snad až přespříliš. Navzdory tomu se ale nezdá, že by se debata na tak závažné téma někam posouvala.


© Jan Hrubý

ÚHEL POHLEDU P. Benedikta Mohelníka

Proč je debata na téma migrantů tak rozjitřená, a to i v církevních kruzích? Ve skutečnosti to není kvůli tomu, o čem se ve vzájemných střetech mluví, ale naopak kvůli tomu, co v debatě chybí. Samozvaných odborníků na složité a komplexní otázky se za velmi krátkou dobu vynořilo veliké množství. Skutečných specialistů v oblasti religionistiky, teologie náboženství a mezináboženského dialogu, v oblasti bezpečnostní problematiky, mezinárodních vztahů a v dalších oblastech je opravdu málo a velmi chybí. Bez jejich kvalifikovaného hlasu může být debata jen málo nosná.

Přesto to není to hlavní, co mi v debatě chybí. Jedním z důležitých témat středověku bylo vymezení oblasti působení a vztahů mezi trůnem a oltářem. Po bolestných bojích středověku, útocích na církev v období osvícenství a nástupu moderní doby by se zdálo, že je vymezení polí ustálené a dobře zažité. Ale to je právě to, co mi v současné debatě nejvíce chybí.

Občanská společnost, a především stát, se pohybuje v oblasti vnějšího jednání a na rovině objektivních skutků. Sem spadají bezpečnostní, politické, sociologické, sociální, ekonomické a další podobné otázky. Debata týkající se migrační problematiky se u nás odehrává výlučně na tomto poli. Církevní kruhy do ní vstoupily a vyjadřují se vlastně jen v takto daném rámci.

Církev má pečovat o lidské nitro

Církevní představitelé ovšem nejsou odborníci na tyto oblasti a není věcí církve, aby se v nich přímo angažovala. To neznamená, že má stát stranou. Má se však vyjadřovat jinak. S ohledem na to, co to všechno působí uvnitř lidských srdcí.

Církev má totiž na starosti především vnitřní oblast. To, co je vně nás, můžeme ovlivnit jen částečně, a tak je zde i naše odpovědnost jen omezená. To, co se děje uvnitř nás samých, máme ale ovládat zcela, a proto máme v této oblasti plnou odpovědnost. Je pravda, že jen stěží můžeme ovládat emoční hnutí. Jsou to přirozené reakce, které není dobré nepřiměřeně potlačovat. Máme se však učit s nimi pracovat a zpracovávat je. Je přirozené a normální bát se, když cítíme nějaké ohrožení. Ale důležitější je ptát se, koho a čeho se bojíme a o co se bojíme.

Mohlo by se zdát, že se církev utíká do jakéhosi nadsvěta vzdáleného každodennímu reálnému životu. Rozhodně tomu tak není! Především je to sám Ježíš, kdo směřuje náš pohled do nitra člověka. Když v kázání na hoře komentuje některá důležitá ustanovení mojžíšského zákona, jasně učí, že veškeré zlé jednání začíná už v myšlenkách – a tato hnutí srdce nejsou o nic méně závažná než dokonané vnější skutky. Kdo se hněvá, kdo žádostivě pohlíží, ten už zabíjí a cizoloží (srov. Mt 5, 21-22.27-28). Při jiné příležitosti Ježíš učí, že ze srdce člověka vycházejí všechny špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví a urážky, které člověka skutečně poskvrňují (srov. Mt 15,19-20). U apoštola Pavla nacházíme na mnoha místech ozvěnu Ježíšových slov. Někdy vyzdvihuje shodu panující mezi kázáním svým či svých spolupracovníků a Ježíšovým učením, když ujišťuje, že „naše myšlenky jsou myšlenkami Ježíše Krista“ (1 K 2,16). Jindy zase burcuje křesťany a vybízí je: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši!“ (Fp 2,5).

A našli bychom ještě řadu dalších míst v Pavlových listech, kde apoštol nabádá k úsilí o to, aby naše smýšlení, slova a jednání byly ve shodě s Ježíšovým příkladem. Sv. Pavel chce žít a kázat, jak se tomu naučil u samotného Ježíše z Nazareta. Jsme-li i my Ježíšovými učedníky, musíme se podobně jako sv. Pavel snažit o souznění s Ježíšovým učením. Všechno, co si myslíme, co říkáme a co děláme ve vztahu k uprchlíkům, musí být takové, že kdybychom to vložili do textu evangelia, nepůsobilo by to v něm cizorodě. Naše slova musí být taková, že do textu evangelia „zapadnou“.

Neblahé zkušenosti z historie

Náš kontinent má velmi bolestné zkušenosti, a to z doby nepříliš vzdálené, se strachy vyvolávanými na základě náboženské nebo národní a etnické příslušnosti. Vše začíná téměř nepozorovaně, když se začne šířit obecně přijímané vágní přesvědčení, že některá skupina lidí je nějaká divná, a proto možná nebezpečná. Pokračuje to řečmi mezi lidmi a verbálními útoky v médiích. Dnes v této oblasti hrají dříve nevídanou roli sociální sítě a internetové diskuse. Následují pak drobné ústrky ve veřejném prostoru, v zaměstnání či na školách. Politická reprezentace tomu nevěnuje pozornost, anebo hůře – snaží se z toho populisticky vytěžit politické body. Dalším krokem jsou ojedinělé projevy násilí a třeba odmítání „u nich“ nakupovat zboží a služby. Pak už stačí jen malá jiskra k zažehnutí otevřené nenávisti a k různým druhům explicitní diskriminace. Probuzená politická reprezentace si se situací neví rady a zmateně hledá řešení, na které už je ovšem pozdě. A může to končit systematickým a organizovaných úsilím o eliminaci celých národů nebo náboženských skupin…

Můžeme zůstat neteční k agresivní rétorice politiků a médií, kteří se paušálně a značně zjednodušeně vyjadřují na téma islámského náboženství? Kolik zloby, nenávisti, pohrdání, zášti to plodí v srdcích tolika jinak dobrých lidí? Slyšel jsem vyprávět, že v jednom českém městě někteří lidé přestali v poslední době chodit do jisté čajovny, kterou měli rádi, jen proto, že její majitelé jsou arabského původu. A na horlivý podnět místních lidí jim strážci veřejného pořádku přikázali odstranit z provozovny kasičku na charitativní účely s odůvodněním, že z vybraných prostředků stejně nejspíš podporují teroristy. A přitom to jsou lidé, kteří se u nás usadili už dávno a vedou spořádaný život. Co mohou cítit tito muslimové, když se s takovým jednáním setkávají v tradičně křesťanské zemi?

Příspěvek, který může do debaty o uprchlících vnést církev, je nenahraditelný. Je dosti pravděpodobné, že mezi nešťastníky utíkajícími ze svých zemí před válečnými hrůzami jsou zamícháni lidé s opravdu zlými úmysly. Přicházejí k nám, protože nás nenávidí a chtějí nás za každou cenu zničit. Je povinností států zajistit pro své občany bezpečnost. Ale kvůli tomu ještě nemohou přestat platit Ježíšova slova o lásce k nepřátelům. Anebo si snad můžeme myslet, že Mistr poněkud nedocenil nebezpečí teroristických útoků, a kdyby učil dnes, formuloval by své učení jinak: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, kromě teroristů!“ (srov. Mt 5,44)?

Je také pravdou, že radikální islamisté páchají ve jménu Alláha jen těžko popsatelná zvěrstva. Pro civilizovaný svět představují skutečné nebezpečí. Ale ani to nám nemůže bránit poctivě si položit otázku, o co se skutečně bojíme. Je přirozené, že se bojíme násilí a máme strach o život. Není neochota přijímat uprchlíky ale v posledku strachem o vlastní pohodlí a zabezpečený životní styl? A neměli bychom se spíše upřímně obávat o věčnou spásu člověka, který kvůli svému pomýlenému chápání náboženství působí utrpení nevinným lidem? Nebyl i on stvořen k Božímu obrazu, vykoupený drahou krví Krista a povolán ke spáse ve společenství svatých? Žádná dočasná hodnota, včetně pozemského lidského života, se nevyrovná věčné slávě člověka spaseného Boží milostí. Nikdo jiný než církev nemůže ve světle víry nastolit v probíhající debatě tyto otázky. Je jejím úkolem je klást, i kdyby se některým lidem zdálo, že jsou naivní a že do diskusí ve veřejném prostoru sekulární společnosti vůbec nepatří.

Často se v poslední době mluví o potřebě bránit evropské hodnoty odvozené z křesťanského učení a pohledu na svět. Ničemu ovšem nepomůže natírat zelenou barvou suché listy stromu, jehož kořeny už dávno nečerpají živiny a vláhu z hluboké půdy. Tím méně je možné se divit, že takový strom, jakkoliv se jeví krásně zelený, nenese žádné ovoce. Církev tu není proto, aby zajišťovala dodávky svěží zelené barvy. V době rostoucího ohrožení zůstává církev obětavým hospodářem, který ještě tento rok okopá a pohnojí neplodný strom. Bude-li do něj zevnitř znovu proudit životodárná míza, snad už příště ponese ovoce (srov. L 13,8).

Autor je provinciálem dominikánů, vyučuje na KTF UK

(titulek a mezititulky jsou redakční)


 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay