26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Co se týče duchovna, Evropa je na tom hůř

20. 7. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/30 Ďábel v pohádkách, 20.7.2011, Autor: Aleš Palán

Když jsme si dávali schůzku v jedné brněnské kavárně, napsala mi, že ji poznám podle barevné tašky z Keni – před pár měsíci se totiž vrátila z Afriky z dobrovolnického programu, kde jako lékařka pomáhala zdejším pacientům. MARIE TICHÁ skutečně nešla přehlédnout.

Tu tašku jste si koupila jako rozloučení s Keňou?

Koupila jsem si ji při prvním výletě z ostrova, kde jsem působila. Kolegyně lékařka nás cestou vzala do obchůdku se  suvenýry.

Jak se vaše cesta do Afriky rodila?

Už za studií jsem chtěla vycestovat někam, kde je lékaře potřeba víc než v Evropě. Pak jsem chtěla vyrazit hned po škole, ale okolnosti dopadly jinak. Mohla jsem tak načerpat zkušenosti, rozkoukat se po českém zdravotnictví.

Vyjela jste s nějakým dobrovolnickým programem?

Bylo to přes dvě instituce. Jednou byla Vysoká škola sv. Alžběty v Bratislavě, což je soukromá vysoká škola zdravotních a sociálních studií, na které mají hodně projektů zvláště v Africe a nějaké i v Asii. Nabídli mi Keňu, ostrov Rusinga, kde je od jara loňského roku zřízena Humanistickým centrem Narovinu zdravotnická klinika. Narovinu je česká neziskovka, která působí v Keni s místním obyvatelstvem – její hlavní činností je vzdělání a školství, ale volně na to navázal i zdravotní projekt nové kliniky, protože na zmíněném ostrově je zdravotní péče na hodně špatné úrovni.

Jaký je váš medicínský obor?

V Česku pracuji na hematoonkologii.

A v Keni?

Tam člověk dělá všechno, co umí. Byli jsme v podstatě lékaři prvního kontaktu, dalo by se to přirovnat k českému praktikovi – s čím jsme přišli do styku, to jsme se snažili vyřešit.

Ale český praktik odešle pacienta s komplikovanějším problémem za specialistou. Takovou možnost jste asi neměla.

Odeslání pacienta teoreticky možné bylo – necelých 10 kilometrů od nás byla na pevnině nemocnice, kde byl jeden lékař a kde měli širší terapeutické možnosti. Bylo tam možno pacienta uložit, pokud to jeho stav vyžadoval. Je to ale limitováno finančními možnostmi pacientů. V Keni sice začíná existovat určitý typ zdravotního pojištění, ale nemají ho všichni, což znamená, že když přijdou k lékaři, všechno si platí.

U vás taky platili?

Platili něco, co bych nazvala regulačním poplatkem. Každý pacient zaplatil určitou sumu, kterou si ale mohl dovolit téměř každý. Lidé v tom měli zahrnuté veškeré testy, léky a kontroly v rámci jednoho týdne.

S jakými typy onemocnění jste se tam setkávala?

Nejčastější byly infekce dýchacích cest, běžná nachlazení, zápaly plic, bronchitidy, průjmovitá onemocnění a malárie.

Zápaly plic v tom vedru? Jak je to možné?

Člověk chytne zápal plic nejen kvůli prostydnutí. Je to infekce jako jakákoli jiná, člověk ji může dostat i v teple. A zadruhé: Keňané žijí v tropickém podnebí a teplota kolem 18–20 stupňů pro ně znamená obrovskou zimu – chodí v bundách, čepicích a šálách.

Jak velkou spádovou oblast jste měli? Z jaké dálky k vám pacienti přijížděli?

Ostrov má rozlohou asi 5 x 15 kilometrů, žije na něm něco přes dvacet tisíc lidí a jsou na něm čtyři zdravotnická zařízení. Ve dvou z nich pracovaly pouze zdravotní sestřičky, v dalším měli pracovníka na úrovni mezi zdravotní sestrou a lékařem – vzděláním bych ho zařadila spíš k sestřičce, ale mají o něco více kompetencí. Naše středisko bylo na ostrově jediné s lékařem.

Kolik těch lékařů u vás bylo?

Jeden.

Aha, takže jste byla jedinou lékařkou na ostrově.

Ano. K nám chodili lidi hlavně z jedné poloviny ostrova, což bylo limitováno vzdáleností, kterou byli schopni dojít, případně možností zaplatit si dopravní prostředek. Párkrát se nám stalo, že přišel i někdo z pevniny, ačkoliv měl blíž nemocnici.

Měli jste dobrou pověst.

Vypadá to tak.

Měla jste možnost pacienty i nějak vzdělávat?

Mohla jsem jim třeba poradit, že je lepší přijít nejdřív k lékaři, než si sám koupit v obchodě troje antibiotika a pak se divit, že choroba neustává. Jindy jsem s některými mluvila třeba o základních hygienických návycích při umývání rukou. Velkým problémem v této oblasti je rozšíření HIV, ale existují tam naštěstí různé edukační programy.

Co šamani a jejich působení v oblasti zdravotnictví?

Osobně jsem se naštěstí se žádným nesetkala. Jednou k nám přišla žena se sedmiměsíčním dítětem, které před měsícem přestala kojit, protože ji někdo uhranul. Měla pocit, že kdyby ho dál kojila, dítě by jí umřelo. Strava, kterou dítěti jako náhradní nabízela, mu ale zjevně neprospívala a ona z toho byla nešťastná. Nabízeli jsme jí možnost najít kojnou, ale ona nám vysvětlila, že dítě uhranuté ženy nikdo kojit nebude. Tak jsme jí alespoň dali umělou výživu. Naše laborantka, která rozhovor s touto ženou překládala, jí radila, ať si sežene „lék“, který je dostupný v jejich kultuře, aby se z uhranutí „vyléčila“. Já jsem se ji snažila motivovat, aby dítě krmila sušeným mlékem, a až sežene ten „lék proti uhranutí,“ aby sehnala kojnou. Jak to dopadlo, nevím, můj pobyt tam skončil. Lékař-Evropan musí v Africe respektovat zdejší kulturu, jen potom může nabídnout i jiné cesty.

Věděli o vás, že jste křesťanka?

Klinika přímo křesťanskou organizací není, ale že jsem křesťanka, alespoň místní lidé věděli.

Měla jste možnost praktikovat svou víru?

To bylo trochu složitější. Křesťanství je v Keni dominantní vírou, ale církví je tam bezpočet. Jen na našem ostrově bylo zastoupeno asi sedm různých církví. Katolický kostel tam byl také, a když jsem se ptala kde, nasměrovali mě k němu. V neděli jsem tam došla a zjistila, že mše je v jiném kostele, ještě o dost dál. Tam už bych dojít nestihla, docházely mi i síly, a tak jsem se otočila a šla zpátky. Kde se ten kostel přesně nachází, jsem zjistila až po dvou měsících, protože najít tam katolíka, který by věděl, kde stojí, nebylo vůbec jednoduché. Mí spolupracovníci byli totiž nejčastěji adventisté.

Proč jste tam jela? Pomáhat v oblasti zdravotní péče, nebo na takovou vlastní soukromou misi?

Brala jsem to hlavně z pohledu zdravotnického. Každý ten pocit nemá, ale mně se zdá, že u nás je doktorů strašně moc a že v Africe je potřeba pomoci větší. Plánuju odjet do Afriky znovu a tentokrát bych ráda jela s křesťanskou organizací.

Patří víra a lékařské povolání nějakým způsobem k sobě?

Pokud lékař není věřící, je i tak schopen být dobrým odborníkem. Pokud ale věřící je, souvisí jeho povolání s vírou velmi intenzivně. Jako lékařka pomáhám bližním, je to svědectví a vyjadřování víry.

Co dal pobyt vám osobně?

Nejvíc mě oslovilo, jak se místní dívají na svět. V Africe je mnohem větší bída, lidé si často nemohou dovolit vzdělání a základní věci, které v Evropě považujeme za samozřejmé, ale při jakémkoli setkání s místními obyvateli je na nich vidět radost, nadšení a vděčnost. Ano, někdy byli i smutní, ale zvedli se a šli dál s radostí a až s neskutečnou vírou, kterou jsem za celý život tady v Evropě nepotkala.

Jeden můj známý, jenž byl v Africe jako dobrovolník nepřetržitě pět let, při návratu domů prohlásil: Ne Afrika, to Evropa potřebuje pomoci!

To je svým způsobem pravda. V Africe je potřeba rozvíjet schopnosti lidí, co se týče vzdělání, zodpovědnosti, hygienických návyků… Ale co se týče duchovna, je na tom hůře Evropa.

Vzpomínáte na nějaký pěkný příběh z Keni?

Zažila jsem tam hezká přátelství, ale s pacienty se mi vybavují spíš smutné příběhy. Třeba jeden muž, kterému bylo kolem dvaceti. Nejdřív měl dopravní nehodu, ošetřili jsme ho, ale v následujících třech týdnech se k nám několikrát vrátil s různými potížemi. Jednou byl tak unavený, že se téměř nemohl posadit. Vyšetřili jsme ho na malárii a další bakteriální onemocnění a na základě laboratorních testů jsme oboje vyloučili. Na popud jeho rodiny jsme ho pak otestovali i na HIV a tady se pozitivita potvrdila – toto onemocnění nás v jeho případě předtím vůbec nenapadlo, pocházel ze slušné a vzdělané rodiny. Muž poté v následujících měsících prodělal dvě vážné infekční komplikace, byl podvyživený a velmi slabý. Odjela jsem dřív, než jsem mohla být u konce tohoto příběhu…

Neznamenají pro vás takové příběhy zpochybnění vašeho odhodlání v Africe pomáhat?

Spíš mě utvrzují v tom, jak moc je potřeba, aby lékaři v Africe působili. A je nutné zde začít od začátku: lidem vysvětlovat, jak se chovat, aby k takovým případům nedocházelo.

Jaké to je opouštět své pacienty? Nastupoval po vás nějaký jiný lékař?

Přijel tam jeden mladý lékař, s nímž jsme měli možnost dva týdny pracovat, abychom mu představili zdejší komunitu a okolní zdravotní střediska. Odjíždělo se mi samozřejmě hodně těžko – po pěti měsících jsem se tam zabydlela, získala zázemí, navázala přátelství… Asi každý v takové situaci odjíždí s pocitem, že něco začal, a neví, jestli se v tom bude pokračovat. Snad to nebyl jen výkřik do tmy. Ale to se uvidí až později…

Chcete se na to místo vrátit?

Časem určitě ráda, minimálně tam přijet na návštěvu, a pokud to bude možné, i jako lékařka na zdejší kliniku. Navázala jsem tam pár dobrých přátelství, navíc jsem se k tomu místu uvázala i adopcí na dálku jednoho dítěte. Ano, chtěla bych se tam vracet.

MUDr. MARIE TICHÁ (nar. 1983 v Opavě). Vystudovala medicínu v Olomouci, nyní pracuje druhým rokem v Brně na hematoonkologii. Na konci ledna se vrátila z půlročního dobrovolnického pobytu v Keni.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou