Vydání: 2017/4 Přísaha na dvě Bible, 24.1.2017

Příloha: Perspektivy 4

Úhel pohledu Igora Lukeše
Je středa odpoledne a do konce úřadu prezidenta Baracka Obamy zbývají už jen dva dny. Právě probíhá jeho poslední tisková konference v Bílém domě. Je to opravdová tour de force. Prezident se ukazuje jako virtuos politicko-ekonomických problémů naší doby, ale zároveň dokáže se svými posluchači navodit komorní, skoro intimní atmosféru. Před publikem je uvolněný, mluví potichu, na tváři mu občas probleskne úsměv. Když se ho zeptají, co si myslí o Donaldu Trumpovi, odpoví, že jediným koncem světa, je… konec světa. Hned ale naznačí, že po odchodu z úřadu nebude mlčet. Pokud by se jeho nástupce pokusil oslabit základní americké hodnoty, bude bojovat. Například proti pokusům zavést systematickou diskriminaci nebo institucionálně oslabovat právo některých voličů volit. Podobně by jednal, kdyby viděl snahy umlčovat sdělovací prostředky; bude též bojovat proti deportacím mladých lidí, kteří v téhle zemi vyrostli.
Pak už jen řekne, že je vlastencem, který v tuhle zemi věří. Ostatním vzkáže, aby se nevzdávali zodpovědnosti, kterou jako občané sdílíme. Hlavně nepřipustit, aby se do veřejného života vloudil cynismus. A nakonec posluchače ujistí, že to myslí vážně, když tvrdí, že se budoucnosti není třeba bát. „Myslím, že budeme o. k.,“ říká úplně na závěr a pak odchází. Jeho rozloučení s tiskem trvalo 59 minut.
Obama – nejpopulárnější prezident demokratů v poválečné éře
Novináři, kteří jinak nemají čas na sentiment, ho nechtějí pustit. Vědí, že odchází osobnost, ale zároveň i dobrý člověk. I když mu republikánský Kongres systematicky stavěl do cesty překážky, Obama opouští úřad jako nejúspěšnější demokratický prezident od konce druhé světové války. Nevěříte? Podívejte se sami, jak dopadli jeho čtyři demokratičtí předchůdci: Harry Truman měl v roce 1952 nejnižší popularitu poválečné éry – 22 %. John F. Kennedy se sice po své násilné smrti v roce 1963 stal ikonou, ale v úřadě byl v očích části veřejnosti nepopulární a s Kongresem vedl před atentátem v Dallasu otevřený boj. Ronald Reagan ve volbách porazil a v roce 1980 z Bílého domu vystěhoval Jimmyho Cartera a Bill Clinton odešel v roce 2000 se skandálem, který se s ním vleče dosud. Z téhle soutěže vychází Obama, jehož pozitivně vidí 63 % Američanů, jako vítěz.
Žádného prezidenta ale nemůžeme soudit podle popularity. Jde o to, co pozitivního za Obamou zůstává. Na domácí frontě představuje zásadní změnu k lepšímu zdravotní pojištění. O jeho významu dnes už ani ti nejfanatičtější kritici nepochybují. Jistě se ho republikáni pokusí zrušit, ale budou ho muset něčím podobným zároveň nahradit. Ameriku dále Obama zlepšil svou daňovou a finanční reformou. Díky němu máme lepší životní prostředí, protože čisté energetické zdroje mohou konečně poprvé soutěžit s tradičními.
V oblasti zahraniční politiky byl Obama velmi úspěšný proti tzv. Islámskému státu. Před dvěma a půl lety se zdálo, že obsadí celý Irák a velkou část Sýrie. Díky americké diplomacii a veliké mezinárodní koalici teď IS bojuje o svou existenci – viz Mosul a Raqqa. Obamův přístup byl úspěšný i vůči íránskému nukleárnímu programu. Kombinace diplomacie, mezinárodního tlaku a sankcí dokázala zrušit program, který mohl ohrozit rovnováhu sil na Blízkém východě. Na Putinovu okupaci gruzínského území reagoval Obamův předchůdce George W. Bush pokrčením ramen. Na ruský anšlus Krymu a okupaci východní Ukrajiny reagoval Obama tvrdými sankcemi, izolací Putina a explicitními garancemi pro ohrožené postsovětské pobaltské republiky a východoevropské státy. Zároveň poslal čtyři tisíce amerických vojáků do Polska a 330 příslušníků námořní pěchoty do Norska. Za takových okolností si Putin vůči těmto zemím nebo jejich sousedům stěží něco dovolí.
Zděšení z Trumpa
Jak se věci změní a kterým směrem se pohnou za prezidenta Donalda Trumpa? Ani Trump to zatím neví, ale jen málo inteligentních lidí – snad s výjimkou Putina – se na změny, ať budou jakékoli, těší. Trumpovi fanoušci do poslední chvíle věřili, že jeho hrubé chování a verbální neomalenosti byly nástrojem volebního boje. Kdo z nich si přečetl nedávný rozhovor, který s Trumpem udělali novináři londýnských Times a německého Bildu, musel zažít zděšení. Trump označil NATO za zastaralé, protože prý nebojuje proti mezinárodnímu terorismu. Vážně? Někdo by mu měl vysvětlit, že právě vojáci NATO dlouhá léta bojují s Tálibánem a al-Káidou. O Evropské unii se Trump pohrdavě vyjádřil jako o nástroji Německa. Zároveň i předpověděl, že po brexitu prý přijdou další odchody, a vypadalo to, jako by se jich už nemohl dočkat. Kancléřku Merkelovou a Vladimíra Putina hodil do jednoho pytle, i když Merkelová statečně brání demokracii, zatímco Putin je obviňován z vražd svých kritiků a válečných zločinů, zejména v Čečensku a Sýrii.
Kdo četl Trumpův nedávný rozhovor, pochopil, proč má z jeho zvolení Kreml takovou radost: Trumpovy pokusy oslabit NATO a přispět ke krizi v EU jsou identické s tím, oč se snaží ruská zahraniční politika. Nedávno se zeptali Dmitrije Peskova, Putinova mluvčího, co je na tom pravdy, že si Moskva přála Trumpovo vítězství a že ho prý v Kremlu hned také oslavili. S úsměvem odpověděl, že je to pravda a doslova řekl: „Mejdan trval tři dny. Roztrhali při něm harmoniky.“ Peskov ví, o čem mluví, protože je členem nejužší kremelské elity.
Kandidát Trump si opakovaně ověřil, že jeho voliči snesou úplně všechno: vulgárnosti, neplacení daní, vysmívání se postiženým osobám, hrubé chování vůči ženám. Tyhle moresy si zjevně plánuje přivést i do Bílého domu. Prosím. I to je demokracie. Ale co se stane, až Mexiko odmítne zaplatit jeho zeď? Co když Trump skutečně zahájí obchodní válku s Čínou? Nebo se pokusí deportovat miliony Hispánců? Máme se na co těšit.