Co bylo skryté, je nyní zcela zřejmé

Vydání: 2014/51 Vánoce jako čas zrození, 16.12.2014, Autor: Ladislav Heryán

Příloha: Perspektivy 25

Nad svátky Kristova narození z pohledu soucitné lásky
Žijeme ve světě, v němž je většinou „něco za něco“. Teprve příběh o Ježíšově narození v Betlémě staví tuto logiku na hlavu. Slovo, které se pro nás stalo tělem, neúprosnost této logiky nahradilo něčím, co zcela přesahuje naše obyčejné lidské představy – slávou Syna „plného milosti a pravdy“.
 
 
 
Zpěvák Bono populární irské skupiny U2 v písni „Grace“ (Milost) zpívá: „Grace… / She‘s got the time to talk / She travels outside of karma / She travels outside of karma / When she goes to work / You can hear her strings / Grace finds beauty in everything“ (Milost… / má čas si popovídat / cestuje mimo karmu / cestuje mimo karmu / když jde do práce / můžeš slyšet její struny / milost ve všem vidí krásu).
 
V jednom rozhovoru pak říká: „Já chápu Písmo jednoduše, díky osobě Krista. Kristus nás učí, že Bůh je láska. Co to znamená? Pro mě to znamená studium Kristova života. Láska se tady popisuje jako dítě narozené v chudobě, bez slávy, v té nejzranitelnější situaci. Nenechám si svůj náboženský svět příliš komplikovat“ (M. Assayas, Bono o Bonovi, Portál 2006, str. 200). A o kus dál pokračuje: „Pevně věřím, že jsme přestoupili z říše karmy do říše soucitu. V centru každého náboženství je idea karmy, tedy to, o co přijdeš, se k tobě zase vrátí: oko za oko, zub za zub. Nebo jako ve fyzice – jako je tomu u fyzikálních zákonů: každá akce vyvolá reakci. Karma je stěžejním bodem vesmíru. O tom jsem naprosto přesvědčen. A přesto je zde idea soucitu, při níž je ‚všechno, co jsi zasel, také sklidíš‘ postaveno na hlavu. Soucit bez rozumu a logiky“ (tamtéž, str. 204).
 
Chtěl bych se tedy nad Vánocemi zamyslet z tohoto úhlu pohledu, z pohledu soucitné lásky, kterou můžeme nazvat milostí či milosrdenstvím, láskou bez podmínek či „vnitřnostmi slitování“, jak se Bible kralická krásně snaží opsat řeckou terminologii Nového zákona.
 
Slovo potřebuje partnera
 
O Vánocích nečteme jen onen překrásný příběh o Ježíšově narození v Betlémě, ale i slavný Janův text o Slově, které se stalo tělem. Janovská komunita, sužovaná popíráním Ježíšova božství ze strany židovských současníků, pro něž byli křesťané rouhači proti jedinému pravému Bohu a jako heretici jimi vyloučeni ze synagogy, zde vede jakousi polemiku proti Tóře a Mojžíšovi. I když eventuální antisemitismus vůči „starším bratrům“ ve víře má dnes zcela jiné kořeny, neškodí si tento dávný, a přece aktuální příběh připomenout. Ježíšovo vtělení do našeho světa přineslo nový řád, řád milosti, a co se snad ve Starém zákoně zdálo skryté, je nyní zcela zřejmé. Jsme stvořeni a živi z milosti Boží.
 
Každému věřícímu Židovi, slyší-li slova berešit bará elohím, „na počátku stvořil Bůh“, se vybaví první slova Tóry, počátek hymnu o stvoření světa, slavnými rabíny Talmudu komentovaný, dokonce i co se týče složení a významu jednotlivých hlásek. Slovem „berešit“ se pak v Tóře nazývá i kniha Genesis, První Mojžíšova. Křesťané v prvních dobách ovšem používali řecký překlad Starého zákona – Septuagintu, a v uších jim tedy tatáž slova zněla řecky: en arché ektisen ho theos. Co však chtějí janovští křesťané sdělit tím, že v prvním verši svého evangelia zpívají en arché én ho logos, „na počátku bylo Slovo“? Jak je z dalšího textu Janova prologu zřejmé, jedná se o vyznání božství jejich Pána – Ježíše Krista. Zároveň je to však vyznání polemické. Ano, „na počátku stvořil Bůh“, ale stvořil skrze Slovo, které bylo u něj, které bylo Bůh a skrze něhož povstalo všechno a nebylo by nic z toho, co jest.
 
Jistě by bylo zajímavé meditovat nad tím, co ono „Slovo“ znamená. Je kupříkladu možné říct, že na počátku byla komunikace, dialog, sebesdílení, oslovení a že Slovo potřebuje partnera, někoho, kdo slyší, tudíž byl na počátku vztah, se všemi úžasnými důsledky, jež z toho pro člověka plynou. Dalo by se jistě také říci, že na počátku byla sdělující se krása či dobro, ale i život, světlo nebo také pravda. Ježíš se pak sám mnohými z těchto skutečností nazve, jako třeba dobrým (ve skutečnosti „krásným“, kalos) pastýřem.
 
Exkurz do Starého zákona
 
V intencích své úvahy bych však chtěl Janův hymnus číst dál, až po jeho vrchol. „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“ (J 1,14). Co se to vlastně stalo? Chceme-li to jen trochu pochopit, musíme se vrátit do Starého zákona.
 
Mojžíš, již podruhé na Sinaji, se po Hospodinu dožaduje ujištění, že on i jeho lid u něj skutečně nalézá milost. Snad proto, v jakémsi intimním rozpoložení, Hospodina prosí, aby mu dovolil spatřit jeho slávu, tedy spatřit Hospodinovu tvář. Ten svoluje jen částečně: „Všechna má dobrota přejde před tebou a vyslovím před tebou jméno Hospodin… Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu“ (Ex 33,19.20). Hospodin však Mojžíšovi dovolí spatřit jej zezadu, zakryt jeho dlaní. Přechází kolem a volá: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný!“ (Ex 34,6).
 
Hospodin se zde kvalifikuje přívlastky, které jsou do jisté míry synonyma. Jedním z nich je výraz el rachum, „Bůh plný slitování“, kdy slovo rachum má stejný kořen jako rechem, „děloha“. Hospodin je jako matka, která rodí své dítě a v případě nebezpečí by raději sama zemřela, než aby je ztratila. Poslední dvě slova, „milosrdný a věrný“, jsou hebrejsky chesed we emet. Slovo chesed je v Septuagintě obvykle překládáno jako charis, tedy „milost“, a slovo emet jako aletheia, tedy „pravda“. U tohoto pojmu se jedná o poměrně silný významový posun, protože řecké pojetí pravdy se poněkud liší od pojetí hebrejského. Slovo emet, „věrnost“, je pravdou v existenciálním významu.
 
Její pojetí lze kupříkladu přirovnat ke katolickému obřadu manželství, kdy si snoubenci slibují věrnost až do smrti; právě tato věrnost je pravdou jejich vztahu, o nějž se celý život v dobrém i zlém budou opírat. Řecké pojetí pravdy je spíše intelektuální, slovo aletheia etymologicky značí odhalení toho, co doposud zůstávalo skryté a co rozum nyní poznává jako zřejmé. U Ježíše, byť se o něm píše řecky, se bude vždy jednat o pojetí existenciální, o vztah.
 
Syn plný milosti a pravdy
 
„Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.“ Jsme na tom tedy lépe než Mojžíš, neboť jsme mohli „spatřit jeho (Hospodinovu) slávu“ v Ježíšovi, tedy jeho božskou identitu, a to identitu nejvýš milosrdného a věrného Syna, plného „milosti a pravdy“. Řecký termín charis, „milost“, je jedním ze základních pojmů novozákonního poselství a aletheia, „pravda“, jedním z Ježíšových titulů v Janově evangeliu. Obě slova se v Ježíšovi sbíhají. Jan jde totiž mnohem dál.
 
Je-li Ježíš milosti a pravdy „plný“ a je-li Synem Božím, můžeme obě slova ztotožnit: Ježíš je pravda a milost. A Jan může napsat úžasnou větu: „Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista“ (J 1,7). Stala se tělem, které přebývalo mezi námi. Zde je sice zřejmě opět skryta polemika proti židovskému chápání Ježíšovy osobnosti, nicméně bychom mohli celý verš parafrázovat asi takto: „Skrze Mojžíše byl sice dán Zákon, ale skrze Ježíše milost a pravda, které se v něm staly tělem.“ Na věci to však nic nemění.
 
Velkorysost, která nic nečeká zpět
 
I když Jan své evangelium pravděpodobně napsal dávno poté co Pavel svůj list o vztahu mezi Zákonem a milostí členům křesťanské obce do Říma, nejspíš už Pavlovy myšlenky znal. Vždyť právě v tom se skrývalo jádro Ježíšova poselství. A jeho vtělení jako zjevení Boží slávy, tedy identity jeho Otce, je skutečnou náboženskou revolucí. Lze-li parafrázovat výše uvedená slova zpěváka Bona, je „přestoupením z říše karmy do říše milosti“, ano – „grace travels outside of karma“. Ježíš ve svém zjevení Boží podstaty jako milosti a pravdy ukazuje, že Bůh je velkorysost, je principem nezištného dávání, které nic nečeká zpět. „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína“ (Lk 6,36–38).
 
Velkorysost je investicí, dáváním, které nic nečeká zpět a jako takové má různá synonyma: nesouzení, odpouštění, milosrdenství, milost… Je-li Bůh láskou, je láska milosrdná a bezpodmínečná. Všechny tyto postoje jsou v posledku postoji, které člověku umožňují nový život, a snad nejkrásnějším synonymem velkorysosti je život sám, který pokud se nedává, zahnívá a umírá. „Jsem, který jsem,“ říká Hospodin Mojžíšovi, „Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův, to je navěky mé jméno“ (Ex 3,14.15). Jsem, který jsem ne sám pro sebe, ale pro tebe, to je mojí podstatou, a již v ní jsi obsažen i ty.
 
Slyšel jsem řadu rodičů, jak říkali, že narození dítěte považovali za zázrak, zázrak života, a tedy za dar. Je to pravda a podle rabína Sachse například i epizodou o Abrahamovi a Izákovi chce Bůh Izraeli sdělit, že dítě není samozřejmost, nýbrž zázrak. Také narození Ježíšovo, které slavíme, je zázrak a dar. Jen v chudobě a bezbrannosti Boha na zemi může být tento zázrak zřejmý. A jen takový Bůh nikomu nenahání strach, nýbrž vyvolává soucit a něhu.
 
Ježíš boří logiku světa
 
Žít s velkorysým, odpouštějícím, otevřeným a milosrdným srdcem lze jedině tehdy, je-li to projev osobní zkušenosti s Ježíšem, jenž se stal milostí a pravdou. Ježíš boří logiku světa i náboženství, v němž je vždy „něco za něco“. Jistě je dobré o Vánocích slavit okolnosti vtělení Pána do našich dějin, ale možná mnohem důležitější je ptát se, co nám osobně jeho vtělení přineslo. Se vztahem člověka k Bohu je to jako se vztahem mezi dvěma partnery. Jestliže svého partnera miluji a on miluje mne, můj život je nesen láskou.
 
Co jiného je bezpodmínečná a nezištná láska nežli milost? A co jiného nežli tato milost, mi dává chuť a sílu k životu? Pokud je můj život s Bohem neustále určován tím, že si musím připomínat, co jsem mu povinován a co mu ještě dlužím, možná jsem jeho lásku už dávno přestal prožívat a celé evangelium se změnilo ve svůj pravý opak. Znovu se totiž stalo pouhým Zákonem, od něhož mě vtělený Pán přišel osvobodit – například o letošních Vánocích.
 
Autor (nar. 1960) je katolický kněz, salesián, působí v Praze. Přednáší řečtinu a Nový zákon. Ilustracemi na této straně si připomínáme osobnost Gertrudy Goepfertové-Gruberové, české malířky žijící v bavorském exilu a také dlouholeté spolupracovnice Perspektiv, která letos v červenci odešla k Pánu v požehnaném věku devadesáti let.
 
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay