Člověk by měl dojít ke kořenům

Vydání: 2007/31 Svobodní zednáři včera a dnes, 31.7.2007

Příloha: Doma

Jmenuje se Dagmar Havlíčková, ale z jejích přátel a známých jí nikdo neřekne jinak než Dáša. Narodila se v roce 1961 ve Šternberku a vyrostla v Litovli, moravském historickém městě, které poznamenalo její pozdější vztah k výtvarnému umění.
„Můj tatínek je volyňský Čech, maminka moravská katolička. Měli svatbu v pravoslavném kostele v Chudobíně, já i bratr jsme byli podle pravoslavného ritu pokřtěni. Tím naše náboženská výchova skončila. Vždycky jsem však v sobě cítila nějaké pnutí mezi pravoslavím a katolictvím, aniž jsem ho tehdy, v době dospívání a rané dospělosti, uměla pojmenovat,“ říká Dáša. Dospívání se odehrávalo ve znamení rocku, Dáša hrála na klavír a zpívala v kapele. Z prvního ročníku gymnázia přestoupila do druhého ročníku Střední umělecko průmyslové školy v Brně a tím byl předurčen její další osud. Studovala pod vedením výtvarníka Dalibora Chatrného a po skončení školy se dala do hledání vlastního výtvarného stylu. Přitom pracovala v JZD v Července, kde navrhovala diplomy pro nejlepší zemědělce.
„Vždycky jsem se věnovala kresbě. Tenkrát jsem kreslila tuží lidské hlavy. Zpočátku šlo o kresby realistické, strukturálně pojaté, postupným zjednodušováním a abstrahováním jsem dospěla až ke znaku kříže,“ vysvětluje Dáša.
Osudovým pro ni bylo setkání s výtvarníkem Jiřím Havlíčkem, za kterého se po pěti letech známosti provdala. V Olomouci se jim narodily děti Daniela a Jiří. Do Dášina výtvarného stylu se těhotenství a mateřství promítlo jako spirálová kresba. Vycházela z tvaru plodu, který postupně rozvíjela, nikdy však nešlo o realistické tvary.

Špidlík
„Po revoluci se náš život změnil. Manžel měl už dřív psychické problémy. Dokud se léčil, zvládali jsme všechno dobře. Ale po roce 1989 začal léčbu odmítat a jeho stav se velice zhoršil. Dokonce natolik, že pro mě a děti bylo nebezpečné s ním zůstávat. V roce 1997 zemřel. Do té doby jsem všechno táhla sama, fyzicky i psychicky. Po Jirkově smrti jsem se zhroutila,“ vzpomíná Dáša na nejhorší okamžiky svého života.
Následoval pobyt na psychiatrii. Ve dvaadvaceti letech se pro ni katolictví stalo hlavním smyslem života, v nemocnici se její víra v Boha naplno rozvinula. „Sáhla jsem si tehdy až na dno a uvědomila jsem si závažnou skutečnost, že člověk by měl dojít až ke svým kořenům. To se mi podařilo, možná i proto, že ve mně stále existovalo pravoslaví i katolictví. A z těchto myšlenek se zrodil nápad studovat teologii,“ říká olomoucká výtvarnice. „Za rok jsem přečetla všechny Špidlíky. Právě díky Tomáši Špidlíkovi a jeho knihám o spiritualitě Východu jsem zatoužila po pravoslaví a následně si je zvolila jako studijní obor. Studovat jsem začala v roce 2002 na olomouckém detašovaném pracovišti Pravoslavné bohoslovecké fakulty Prešovské univerzity. Nijak jsem tehdy nekalkulovala ani nepřemýšlela o budoucnosti. Studovala jsem čistě z osobních důvodů,“ objasňuje Dáša své rozhodnutí. A přidává ještě jedno vysvětlení: na jaře roku 2002 byla čtrnáct dní v Rusku, prohlédla si Treťjakovskou galerii, uchvátily ji obrazy Andreje Rubleva… Po návratu z nemocnice pracovala Dáša jako grafička v Arcidiecézní charitě Olomouc, poté jako restaurátorka v olomouckém Vlastivědném muzeu. Zde dodnes čistí a konzervuje obrazy, plastiky, věnuje se restaurátorským pracím, spravuje a žehlí národní kroje. Ve své volné tvorbě se od roku 2004, po sedmileté přestávce, věnuje tématu Ježíšovy modlitby. Tu píše nebo tiskne razítkem s vlastním rukopisem na různé druhy papíru, od bílého přes barevné až po různé balicí. „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšnou. – To jsou slova Ježíšovy modlitby. Měla by člověka vést k tomu, aby si uvědomil chyby, které udělal, a prosil, aby dopad těch chyb byl co nejmenší. Já se vždycky modlím, aby byl co nejmenší na moje děti,“ přibližuje Dáša svou současnou práci.
Kromě kresby se věnuje taky háčkování. Vyrábí záclony, závěsy, andílky, květiny, kuřátka, na nedávné olomoucké expozici vystavovala dokonce háčkovanou louku plnou obilí, kopretin, vlčích máků. „Když se podívám zpátky, nelituji ničeho zlého, co mě potkalo. Třeba nebýt mé nemoci, nikdy bych nezačala studovat,“ uzavírá Dáša Havlíčková, která byla ve čtvrtek 28. června 2007 v Prešově promována magistrou teologie.
–jej– Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay