Cítím se šťastná. I jako neslyšící

Vydání: 2015/23 Začaly evangelizační Dny víry, 2.6.2015, Autor: Kateřina Šťastná

Na první pohled byste na této sympatické blondýnce nepoznali, že neslyší. Když s ní mluvíte tváří v tvář, dokáže odezírat z úst a rozumí vám. ALENA ČOJDŽILDŽAV VORÁČOVÁ je první neslyšící pastorační asistentka v Česku a stará se o neslyšící komunitu v Praze -Vršovicích. S rozhovorem nám pomáhala Romana Petráňová, která do znakového jazyka tlumočí už dvacet let.
 
Alena Čojdžildžav Voráčová ukazuje znak pro své křestní jméno. Snímek Aleš Masner
 
Jmenujete se Čojdžildžav. Takové jméno se těžko hláskuje, říkáte si Voráčová právě z praktických důvodů?
 
Je to příjmení mého manžela, které se v mongolštině píše trochu jinak, ale už před čtrnácti lety, kdy jsme se brali, nám na obecním úřadě řekli, že musí být počeštěno. A protože je i tak hodně složité na výslovnost a opakovaně se mi stávalo, že s ním měli lidé problém, zůstala jsem u svého původního jména Voráčová.
 
Má to příjmení v české znakové řeči ekvivalent?
 
Nemá. Neslyšící jsou zvyklí používat jmenný znak, který vzniká třeba podle toho, jak se člověk chová, jak vypadá. Já se odmalička představuji jako Alena, ale ten jmenný znak má každý člověk jiný, takže jiná Alena by měla zase jiný znak.
 
Váš manžel je z Mongolska. Není úplně běžné, aby si Češka vzala Mongola. Jak jste se seznámili?
 
Neslyšící lidé v Česku se hodně znají. Manžel je taky neslyšící, a tak jsem ho znala a věděla, že je cizinec. Nedá se říct, že by se mi od začátku líbil. Považovala jsem za problém, že nevypadá jako Čech. Ale znala jsem ho ze Sportovních her neslyšících, z Her bez hranic a z dalších akcí a líbilo se mi, jak se choval, a líbily se mi i jeho názory. I to, že je vychovávaný jako buddhista, ale nechtěl mě předělávat na buddhistku. Rozuměli jsme si a postupem času vznikla láska.
 
Jak se manžel dostal do Čech?
 
Když byl malý, jeho tatínek tady pracoval jako velvyslanec, a tak se sem celá rodina s pěti dětmi přestěhovala. Jemu bylo tehdy dvanáct a hned tu začal chodit do školy pro neslyšící. Naučil se český znakový jazyk, a když se po dalších pěti letech tatínek stěhoval za prací zase jinam, on se rozhodl v Česku zůstat. Chtěl dokončit školu a také tu měl hodně neslyšících kamarádů.
 
Jezdíte do Mongolska?
 
Čas od času tam jezdíme navštívit manželovy rodiče. Naposledy jsme tam byli asi před dvěma roky. Zajímavé je, že manželův tatínek mě poprvé viděl až na svatbě a ostatní členové rodiny až rok po svatbě, když jsem byla poprvé v Mongolsku.
 
Jak na vás tato země zapůsobila?
 
Manžel pochází z hlavního města Ulánbátaru, což je moderní město, jeho rodina žije v moderním bytě. Ale na víkendy jsme jezdili do klasické mongolské jurty. Líbí se mi, že tam rodina hodně drží pohromadě, že si vzájemně pomáhají, jsou soudržní. Zážitkem pro mě bylo, když jsme jezdili na koních – je tam strašně moc pasteveckých koní, údajně ještě víc než obyvatel.
 
Setkala jste se v Mongolsku s neslyšícími?
 
Ano. Musím říct, že mongolskému znakovému jazyku jsem nerozuměla. Manžel ho používal do dvanácti let, a tak mi překládal. Tito lidé tam mají podobný život jako u nás, ale řekla bych, že jsou šikovnější, aktivnější, snaží se víc o sebevzdělání.
 
Jak tam prožívají lidé víru?
 
Je tam hodně buddhistů. Manžel byl vychovávaný v buddhistickém náboženství, ale také řadu věcí neví a neumí vysvětlit, proč se to nebo ono tak dělá. Jednak mu to všechno do dvanácti let nestihli předat a jednak se jako neslyšící nedostal ke všem informacím.
 
Na webu neslyšících katolíků, kde jsou fotky z vašich aktivit, je vidět, že manžel je všude s vámi.
 
Je hodně důležité, aby neslyšící viděli, že my dva se vzájemně podporujeme. Neslyšícím se občas stává, že je lákají příslušníci jiných náboženství a chtějí, aby přestoupili na jejich víru. Často říkají: „Naše víra je pravdivá, pojďte k nám.“ To se mi nelíbí. Proto chci, aby naši neslyšící viděli, že my dva máme každý jinou víru, ale nesnažíme se jeden druhého předělat.
 
Vy jste z věřící rodiny?
 
Jsem z jižní Moravy a byla jsem ve víře vychovávaná. Rodiče ale nepoužívali znakový jazyk. Chodila jsem do základní školy pro nedoslýchavé, kde bylo zakázáno používat znakovou řeč, takže maminka s tatínkem na mě mluvili a já odezírala. Když jsme byly s maminkou nebo třeba se slyšící kamarádkou samy dvě, rozuměla jsem. Ale jinak se mi ve slyšící společnosti často stávalo a dodnes stává, že nerozumím. Zvlášť když bylo někde víc lidí a já mezi nimi jediná neslyšící, jsem nestíhala sledovat, co říkají, a cítila se osaměle. Oni to ale nevěděli, protože jsem mlčela. Pro neslyšící je typické, že to takhle prožívají. Já jsem například nikdy nerozuměla tomu, co se v kostele říká, a tak jsem si v něm každou neděli prohlížela obrázky. Samozřejmě mi to vadilo, problémy postupně narůstaly, až to vyvrcholilo v pubertě. A to i v oblasti víry.
 
Kdy jste svou víru znovu objevila?
 
Až v Hnutí fokoláre, kde jsem zjistila, že moje víra pořád žije. V tomto hnutí také dokázali mou víru podpořit, dobít mi baterky. Ale až ve společenství neslyšících katolíků mohu mluvit o svých vnitřních problémech.
 
Tohle společenství působí velmi živě a radostně. Co pro vás znamená?
 
Víra dává radost. Radostí je i fakt, že se jako neslyšící můžeme potkávat. Jsme moc rádi, že máme kněze P. Stanislawa Góru. On sám má plné ruce práce – má na starosti farnost ve Vršovicích, je prezidentem charity, musí hodně cestovat, a ještě si udělá čas na nás. Je vidět, že to s neslyšícími umí a oni ho mají rádi.
 
Pocházejí-li z nevěřících rodin, zaznamenají vaši přátelé možná poprvé ve společenství neslyšících katolíků Boží slovo.
 
Často je to tak, že rodiče našich neslyšících byli nevěřící, ale dědeček a babička byli ještě věřící. A oni si pamatují, jak se k nim prarodiče krásně chovali, tudíž sami chtějí být také věřícími.
 
Proč jste takové společenství založila? Kvůli možnosti scházet se a sdílet své problémy?
 
Chodila jsem do kostela a zajišťovala tlumočníky, abych rozuměla. Pak se přidaly další neslyšící kamarádky a potkaly jsme tlumočnici Romanu Petráňovou, která nabídla, že zorganizuje pro farnost ve Vršovicích duchovní cvičení s Eliasem Vellou. A tak jsem zkusila oslovit další neslyšící lidi, jestli by se též nechtěli účastnit. Přihlásilo se jich sedm – a to byl velký krok pro založení tohoto společenství. Když P. Stanislaw Góra viděl, že neslyšící mají problémy a že nemají kněze, nabídl se, že se o nás bude starat. Zeptal se mě, jestli bych nechtěla pracovat jako pastorační asistentka. Tehdy jsem měla práci a dlouho jsem to zvažovala – říkala jsem si, že bych byla radši, kdyby to dělal někdo jiný. P. Góra mě ale přesvědčoval, že bych to měla být já.
 
A přesvědčil. Co jste dělala předtím?
 
Šičku. Šila jsem sportovní čepice.
 
To je velká změna.
 
Šička čepic – to byla práce bez zodpovědnosti. Po práci jsem přišla domů a měla čistou hlavu. Teď mám mnohem zodpovědnější práci, hodně neslyšících mě kontaktuje, skypujeme si, píšeme. Nikdy nemohu říct, že mám hotovo, pořád přemýšlím, co je ještě potřeba.
 
Máte v plánu studovat teologii?
 
Ráda bych. Nedávno jsme byli na setkání neslyšících katolíků z Evropské unie v Římě a byla jsem překvapená, kolik z nich začalo studovat teologii, až když jim odrostly děti.
 
I vy máte holčičku. Jak je stará?
 
Pět let.
 
Jak se dorozumíváte?
 
Dcera je slyšící. Já umím mluvit, ale kdybych na ni mluvila, manžel by nerozuměl a cítil by se osamělý. Takže kvůli manželovi znakujeme, abychom si rozuměli všichni tři.
 
A když jste jen samy dvě?
 
Když jsme s dcerou spolu, někdy znakujeme, někdy mluvíme – například když chce, abych jí četla.
 
Potřebujete často tlumočnici? Třeba když musíte něco zařídit na úřadech nebo nakoupit, případně zajít s dítětem k doktorovi?
 
Já sama tlumočníka nepotřebuji. Lidé na mně nepoznají, že jsem neslyšící. A tak se stává, že jsem třeba u doktora, on má skloněnou hlavu, něco píše, a k tomu na mě mluví. Tehdy nerozumím. Ale když mu řeknu, že neslyším, ať se na mě dívá a mluví pomalu, rozumím tomu, co říká. Takhle to dělám celý život. Ale například manžel potřebuje tlumočníka vždycky.
 
Jak se v takovém případě postupuje?
 
Neslyšící mají možnost objednat si tlumočníka z různých organizací, třeba když jdou k lékaři a podobně.
 
Vy jste se jako neslyšící už narodila?
 
Ne, narodila jsem se jako slyšící, ale ve dvou letech jsem ohluchla. Ani doktoři přesně nevěděli proč, možná to byl zánět nebo mi prasknul bubínek.
 
Velmi brzo jste chodila do škol mimo domov. Musela jste se o sebe postarat sama, být brzy samostatná.
 
Od šesti let jsem byla na internátě, na základní školu jsem chodila v Kyjově, později v Brně. Nemohu říct, že se mi stýskalo. Byla jsem zvyklá, že jsem pryč z domova.
 
Jako neslyšící máte spousty těžkostí. Je i něco, co vám ten handicap dává, čím vás obohacuje?
 
To je těžká otázka. Slyšící umí všechno. Ale když se mě zeptáte, jestli bych chtěla být slyšící, řeknu, že ne. Cítím se jako neslyšící šťastná, znakový jazyk je krásný.
 
ALENA ČOJDŽILDŽAV VORÁČOVÁ se narodila v roce 1975 v Uherském Hradišti. Navštěvovala Základní školu pro nedoslýchavé v Kyjově, později se vyučila švadlenou na Odborném učilišti pro sluchově postižené v Brně a ve stejném městě si na Střední škole pro neslyšící udělala maturitu. Pracovala v tiskárně a jako šička čepic. V současné době působí jako pastorační asistentka pro neslyšící při farnosti sv. Václava v Praze-Vršovicích. Podílí se na webu www.neslysicikatolici.cz. Je vdaná a s manželem mají pětiletou dceru.
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay