Církevní stavitelství: dům jako opravdový domov

Vydání: 2007/11 Církev svatá a hříšná, 12.3.2007, Autor: Milan Badal

Před několika lety se stalo velmi užívaným úslovím pro popis čisté a průzračné církve, která neintrikuje a nic neskrývá v temných zákoutích, označení „dům ze skla“. Kdosi tehdy trefně poznamenal, že i dům ze skla mívá několik místností pro soukromé lidské potřeby, které návštěvníci vidět nepotřebují. Přiznám se, že v domu ze skla bych se cítil jako nahý v trní. Zkusme tedy nějaké jiné modely církevního bydlení.
Nejjednodušší by byla církev „chata na Sázavě“. Na pohled nic moc, trochu tam zatéká, ale dá se to v neděli vydržet. Podmínky bydlení jsou velmi spartánské, je tam i dost těsno a dusno. Ale zase když se sejdeme u táboráku a zapějeme společné posilující písně, zažijeme jednotu a lidskou blízkost až až. Romantické, avšak dlouho se tam vydržet nedá.
Což takhle církev „roubenka po babičce“? Komfort o něco větší než v chatě. Komu nevadí voda z pumpy na dvoře, nutnost štípání dřeva do kamen a suchý záchod, má vyhráno. Slzíme nad starými zašlými časy, dědictvím otců. V kamnech praská, zase se porouchala přenosná televize na baterky. Ideální na dovolenou, nostalgickou připomínku časů, kdy hospodyňky skákaly pro peříčka přes plot. Nucený konzervativismus je chvíli příjemnou jistotou, za pár týdnů už toužíme po něčem civilizovanějším.
Není dobré člověku samotnému, proto zkusme církev „byt v paneláku“. Navzájem si každý vidíme do talíře a slyšíme každé zakašlání. Ale zase si můžeme pomáhat. Jenže se ve skutečnosti ani nezdravíme a neznáme. Kdo bydlí vedle, o tom toho moc nevíme. Tekoucí voda, fungující elektřina a ústřední topení se snaží vynahradit umělohmotný pocit bytu i vztahů. Dobré na přespání, ale skutečný domov to není. Jenže stejně na víc nemáme. Snad by bylo dobré okusit něco opravdu moderního – církev „supermoderní byt od architekta“. Přijde nás to sice dost draho, ale všechno bezchybně funguje. Až je nám z toho někdy do pláče. Naprosto neosobní, vhodné spíš na ukazování návštěvám než pro vlastní život. Vymýšlel to odborník a od nás se už nečeká žádný přínos. Beztak bychom jen kazili dojem dokonalosti. Pověsit si na stěnu vedle architektova moderního obrazu hodiny po prababičce je vyloučené. Nic starého neobstojí. Co ale bude s námi, až v bytě zestárneme? Myslím, že nejlepší je církev „rodinný domek“. Žijí tam všechny generace – rodiče, prarodiče i děti. Občas si jdou na nervy, ale každý tam má své bydlení, tak si víc pomáhají než vadí. Voda, elektřina i ústřední topení k dispozici. Navíc ovšem na zahradě možnost táboráku a v hale je krb pro živý oheň za dlouhých zimních večerů. Snese se supermoderní hifi věž s barokním obrazem, stejně jako pubertální vnuk s moudrým dědečkem. Přichází plno návštěv, protože dům má svou duši, je zkrátka opravdovým domovem – místem setkání, odpočinku, má svou minulost i netušenou budoucnost.


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 4. – 10. prosince 2018

Světlo z Betléma už je na cestě

Symbolický plamínek zapálil v uplynulém týdnu v jeskyni Narození Ježíše Krista v Betlémě zástupce všech skautů světa, jedenáctiletý Niklas Lehner z Horního Rakouska.

celý článek


Jak pomoci lidem na ulici?

Mrazy udeřily, a lidem bez domova opět hrozí smrt na ulici. Pomoci přitom může každý. Jak? Charita nabízí návod a spolupráci.

celý článek


Ztišit se před Hospodinem

Jako by se lidstvo ocitlo v rychle rozjetém vlaku, který nemá jasný cíl. Papež František v encyklice Laudato si’ nabádá, abychom přibrzdili. Překotný technický vývoj…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay