Církev má co nabídnout, ale otázka je jak

Vydání: 2009/7 Jak se žije Vietnamcům, 11.2.2009, Autor: Jaroslav Šebek

U příležitosti právě probíhajícího českého předsednictví EU jsme požádali českého primase kardinála Miloslava Vlka o následující rozhovor. V něm se mimo jiné zamýšlí nad současným směřováním EU a rolí, jakou na tomto poli může sehrát církev.

V souvislosti se současnou Evropskou unií se často hovoří o tom, že se jedná pouze o zbyrokratizovaný kolos. Je možné do této mocensky institucionální podoby sjednocené Evropy vnést duši, jak o tom hovořili i někteří evropští politici?

O potřebě dát Evropské unii duši hovořil v 90. letech především Jacques Delors, jeden z předsedů Evropské komise. V současné době se mi zdá, že snahy po sjednocení Evropy postrádají duchovní vizi a tendenci postavit je na pevný hodnotový základ. To ve mně budí větší obavy než to, jestli je Evropská unie velkým kolosem. Tyto kritické hlasy se samozřejmě objevují. Evropská unie je kritizována i kvůli obavám ze ztráty suverenity malých států a z prosazování mocenských zájmů velkých států. Mnohé obavy jsou zřejmě oprávněné. Se současnými metodami a postoji však najdeme z této situace jen těžko východisko. Pomoc vidím v návratu ke kořenům, z nichž Evropská unie vznikla, v návratu k postojům otců zakladatelů – Schumana, Adenauera a De Gasperiho, kteří ji budovali z křesťanských pozic. Utvářet tak obrovskou unii bez pevných hodnot je poměrně nebezpečná věc. Dnes totiž panuje velké hodnotové vakuum jak ve společnosti, tak i na mezinárodní scéně, což budování sjednocené Evropy dělá ještě těžším.

Myslíte si, že je rozmělnění či nezdůrazňování křesťanských hodnot výraz jakési politické korektnosti vůči lidem jiných kulturních okruhů, kteří jsou dnes v Evropě doma – například vůči přistěhovalcům z islámských zemí? Anebo vidíte jiné důvody tohoto odklonu?

Imigrace, zejména z islámské oblasti, je velký problém v rámci střetu kultur. Nemyslím to však v duchu velkých diskusí probíhajících k tomuto tématu. Imigranti u nás dostávají svobodu a možnosti naší kulturní úrovně. Poskytuje se jim veškeré společenské pohodlí. Oni sami ovšem mají společenské a kulturní cítění jiné. Uvedu příklad. Němečtí biskupové se nedávno vypravili do Turecka, aby dosáhli otevření katolického chrámu v Tarsu. Chodili po všech možných institucích, byli až na ministerstvu kultury, ale ničeho nedosáhli. Přitom má v Kolíně nad Rýnem vyrůst velká mešita. Biskupové ale během těchto jednání nemohli argumentovat: „Vy neotevřete tento kostel, my nedovolíme stavět mešitu.“ To by okamžitě vyvolalo velké protesty. Nicméně bych neřekl, že důvodem rozmělnění křesťanských hodnot je respekt k migrantům, spíše je to otázka konfliktu dvojího pojetí svobody. To je vidět i na otázce potratů, kde se střetávají právo na život od početí a „právo“ ženy na svobodu nakládat se svým tělem. Na této a na mnoha jiných věcech vidíme, že svoboda jako nejvyšší hodnota je problém, pokud není spojena s ostatními duchovními hodnotami.

Může tedy návrat k duchovním kořenům Evropy tyto zmíněné rozpory překonat?

Mám dojem, že vytvořit silnou a pevnou Evropskou unii je možné jedině na základě nosných hodnot, což naznačuje i znak Evropské unie – tedy dvanáct hvězd na modrém poli. To je jasná křesťanská symboliky z Knihy Zjevení. Zde je napsáno: „Objevilo se veliké znamení na nebi, žena oděná sluncem a s dvanácti hvězdami kolem hlavy.“ To je symbol Panny Marie. A tento symbol vlaje nad Evropou, ale bohužel základní hodnoty, které ztělesňuje, v ní dnes už nejsou.

Na základě toho, co říkáte, lze pochopit obavy některých věřících, že evropská integrace nese rizika v otázce prosazování morálních hodnot.

Ano, obavy o nedostatečný respekt ke křesťanským hodnotám zavládly zejména v Polsku, kde je silná religiozita. Pokud se Evropský parlament vyslovuje k otázkám rodiny nebo etickým problémům (například v rámci debaty o registrovaném partnerství či eutanazii) z pozic odporujících křesťanskému přesvědčení, mohou to mnozí věřící vnímat jako ohrožení svých hodnot.

Tyto euroskeptické postoje ale možná skýtají i rizika určitého fundamentalismu. Vidíte recept, jak tato nebezpečí eliminovat?

Žádat nosné hodnoty nemusí být fundamentalismus. Je sice zapotřebí mít pochopení pro druhé, ale to neznamenaná, že se vzdám svých zásadních principů. Proto shledávám důležitým projekt výchovy k dialogu a k mezilidským vztahům. Máme spoustu všelijakých projektů, avšak na tyto základní věci nikoli. Naše kultura považuje za nejvyšší hodnotu osobní svobodu, ale už zde trochu chybí ohled na svobodu toho druhého. Projekt evropanství je podle mě projektem k dialogu, k výchově užívání svobody a k výchově k pravdě. Bohužel, takový velký projekt zde v současné době nevidím.

Nyní předsedá Česká republika Radě Evropské unie. Co může z vašeho pohledu nabídnout naše země, považovaná za jednu z nejateističtějších zemí v Evropě, starému kontinentu z duchovního hlediska?

Nejprve bych polemizoval s tím, že jsme nejateističtějším státem. Já tento pohled neakceptuji a myslím, že je hodně zjednodušený. Pokud se podíváme pod povrch, dá se říci, že jsme dosáhli dna a teď se od něj odrážíme. Výsledky sčítání lidu z roku 2001 neposkytují správný pohled na oblast religiozity u nás, protože v něm nebyly dobře položené otázky. Diskutovali jsme o tom i s tehdejší předsedkyní Českého statistického úřadu. Otázky na víru a náboženství byly totiž postaveny konfesním způsobem: Ke které církvi patříte? V dnešní době, kdy lidé žárlivě střeží svou svobodu, je příslušnost k nějaké církvi pro řadu z nich málo přijatelná. Důvodem je obava z určitého omezení a dodržování předpisů, jež vazba ke konkrétní církvi představuje. Na základě debat s mnoha lidmi, kteří neuvedli žádné náboženské vyznání, jsme zjistili, že i oni mají svou „víru“. Mají možná deistický pohled v tom smyslu, že Bůh existuje, ale nestará se o nás a my se nestaráme o něj. Vztah Čechů k víře je tedy spíš hodně subjektivní a individuální. A teď k vaší otázce. Náš stát není mocností a nikdy jí nebyl. Máme ovšem výhodnou polohu v srdci Evropy a v minulosti v ní naši předkové hráli důležitou roli. Stačí připomenout sv. Cyrila a Metoděje, spojující Východ a Západ, či sv. Vojtěcha, který s Otou III. diskutoval o vzniku tehdejší sjednocené Evropy na křesťanských základech. Dále bych zmínil „největšího Čecha“ Karla IV. a jeho zásluhy o rozkvět svaté říše římské. Chtěl bych připomenout i středověké obnovné hnutí devotio moderna, k jehož propagátorům patřili i čeští kněží. Z tohoto hnutí například vycházela známá a dosud populární kniha Tomáše Kempenského „Následování Krista“. A mohl bych pokračovat dál. Je možné navázat na duchovní přínos minulosti a snažit se současné Evropě sdělit něco z našich kulturních a spirituálních tradic. Kromě toho máme i negativní zkušenosti s dvěma totalitami vybudovanými na lži a nenávisti a bez nosných hodnot. Zatím ale bohužel asi není nikdo schopen dopad těchto duchovních skutečností patřičně vyhodnotit. Jde tedy o to, jak naše bohaté zkušenosti zanalyzovat a přinést Evropě.

Existuje prostor, kde by se katolická církev u nás angažovala během našeho předsednictví? Může nabídnout nějaké projekty?

Katolická církev může nabídnout kupříkladu duchovní reflexi života v totalitě. Nesvoboda nás přinutila jít víc do hloubky a žít své křesťanství v jeho základních hodnotách. V síle víry a z ní vycházející naděje bylo možné prožít i léta tvrdých zkoušek a vyjít z nich posíleni. Otázkou je pak, na jakém fóru tuto naši zkušenost prezentovat. Jednou z možností je spolupráce uvnitř COMECE, tedy Komise biskupských konferencí zemí Evropské unie. Ta je partnerem i Evropskému parlamentu. Existuje i rovina v rámci spolupráce Rady evropských biskupských konferencí (CCEE). To by mohly být cesty, jak tuto naši zkušenost nabídnout dále.

Zmínil jste Radu evropských biskupských konferencí, které jste v letech 1993 – 2001 předsedal. Vnímal jste v této funkci rozdíly v pohledu katolických biskupů Východu a Západu na evropskou integraci?

Stal jsem se předsedou po pádu železné opony a tehdy se otázky vztahu Východu a Západu tolik diskusí o Evropské unii netýkaly. Naše vzájemná setkání na CCEE začala v atmosféře euforie z pádu komunismu. Mnozí biskupové z Východu však přicházeli s pohledem, že jsou mučedníci, zatímco biskupové ze Západu kriticky poukazovali na komunistický sekularismus. Takže to mezi námi někdy trochu jiskřilo. Situace se postupně měnila, když jsme začali vnímat toho druhého také z pozitivní stránky – a tak se mezi námi rozvinul obohacující dialog. My jsme sdělovali naše prožitky z doby komunismu, oni zase zkušenosti církve ve svobodných podmínkách. Výchozím bodem řešení takových situací je tedy respekt k druhému. Bohužel si myslím, že na politické úrovni tento postoj často chybí.

Několikrát jste zmínil potřebu dialogu. V minulosti sehrála katolická církev významnou roli i při rozvíjení česko-německého dialogu a s tím spojeným hojením ran minulosti. Lze tuto zkušenost přenést i na jiné pole a do jiných konfliktů?

Dialog mezi Českou, respektive tehdy Československou, a Německou biskupskou konferencí je skvělým příkladem, jak rozpory a napětí řešit. Vycházeli jsme z přesvědčení, že pokud bludný kruh nenávisti a osočování nepřetneme odpuštěním vzájemných provinění, nikdy se problémy vyřešit nemohou. Funguje to jak v rodině, tak pro různé oblasti společnosti i mezi národy. A tak by se nyní mělo malými krůčky odpouštění začít i při řešení palestinsko-židovského konfliktu. Pokud se praktikuje způsob oko za oko – zub za zub, nikam nedojdeme. Jsme opět u základních hodnot křesťanství. O odpuštění a smíření žádáme při každé bohoslužbě. Stejně by to mělo být i v životě.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay