Církev a politika a politika v církvi

Vydání: 2012/12 Neziskové organizace bijí na poplach, 21.3.2012, Autor: Petr Příhoda

Příloha: Perspektivy

TAKÉ V CÍRKVI EXISTUJE PLURALITA ZÁJMŮ – A TA NĚKDY BÝVÁ I PŘÍČINOU KONFLIKTŮ

Řekne-li se „politika“, myslí se tím většinou spravování či ovlivňování věcí „veřejných“ (na rozdíl od těch soukromých). Buď všech, anebo jen některých. Řekne-li se „církev a politika“, myslí se tím většinou vztah církve (v tomto textu míním katolickou) a politiky, kterou tvoří nějaké jiné uskupení nebo instituce, vůči níž se církev chová – politicky. Existuje však i „politika v církvi“.

Církev může vést politický dialog (ba i politický boj) se státní mocí jako takovou, případně s určitou politickou stranou či s určitým názorovým (ideologickým) proudem. Může též uzavřít s jistou politickou silou účelové spojenectví, jako byla v devatenáctém století „aliance trůnu a oltáře“ anebo – již ve dvacátém století – podpora některých autoritativních režimů, naštěstí dočasná.

CÍRKEV VERSUS SVĚT MIMO NI

Příkladem politického boje byl vztah církve a revolučních a porevolučních režimů Francie. Také tzv.Kulturkampf, kulturní boj, který církvi vyhlásil režim bismarckovského Německa. Širší dosah měl její boj s politickým liberalismem a socialismem (a stranami, které si jej vepsaly do štítu). Pamatují ho i naše země. Koncem devatenáctého století proto vznikaly v různých zemích katolické politické strany, aby – opět politicky – hájily pozice církve proti tehdejší přesile modernizačních trendů. Dobové hluboce ideologizované myšlení pracovalo se simplifikacemi. Církev byla vnímána jako „reakční“, „tmářská“, její snahy byly označeny jakoklerikalismus, v Německu též jako ultramontanismus (lat. ultra montes – za horami). Míněny byly Alpy a za nimi Řím, odtud hnutí „Los von Rom“ a po jeho vzoru u nás „Pryč od Říma“. Se simplifikacemi pracovalo i politické myšlení církve, která pokládala za svého mocného protivníka „zednářství“. – Tyto ideologické výtvory měly značnou setrvačnost a jejich vliv je někde v církvi patrný dodnes. To platí i o emoci, kterou Hans Urs von Balthasar diagnostikoval jako protiřímský afekt.

Na čas se silové pole v Evropě změnilo. Církvi byl vnucen boj (někde vystupňovaný v teror) dvěma totalitními režimy, nejprve nacismem, poté komunismem. Dnes je bohudík minulostí. Znovu však vyvstaly starší konfliktní linie, kdy církev čelí tlaku, jehož původcem je především levicový liberalismus. Jádrem sporu je státní legislativa a etická oprávněnost některých právních norem.

Součástí církevní politiky je i ekumenismus. Původně to byla idea protestantská a církev se jí dlouho bránila. Dnes je jí nakloněna. Zahájila dialog se všemi křesťanskými vyznáními (včetně novokřtěnských amerických „amišů“). Výsledky jsou různé. S luterskými církvemi dosáhla shody v otázce ospravedlnění. Sbližování s kalvínskými je obtížnější. Dnes církev stojí o sblížení s pravoslavím, které se od ní dogmaticky příliš neliší, překážkou jsou spíše sociokulturní rozdíly mezi Východem a Západem (na nich trvá hlavně církev ruská). Zajímavé jsou vztahy k anglikánským církvím, které zatím marně řeší své vnitřní spory. Řada jejich příslušníků, i kněží a biskupů, má zájem o návrat ke katolictví.

Církev jako aktér na politické aréně zahrnuje víc než stanoviska Svatého stolce a působení jeho diplomacie. Patří tam i vliv laiků, kteří se s ní identifikují a vstupují na politickou či mediální scénu. Stává se však, že se s ní neidentifikují plně a přejímají názory „druhé strany“.

CÍRKEV JAKO SVÉBYTNÝ POLITICKÝ PROSTOR

Církev je společenstvím, které sice má (mělo by mít) něco společného, ale kromě toho i v něm existuje pluralita zájmů, jejichž nositelé mají vzájemně odlišné představy o tom, jak by měla církev ve světě působit, případně jak by měla být uspořádána. Střetávání a prosazování těchto odlišných představ je sice verbální povahy, ale zpravidla mobilizuje tu či onu část věřících, kteří pak vytvářejí různé názorové proudy uvnitř církve. Ty pak mohou fungovat – s přispěním médií – jako nátlakové skupiny. Toto „stýkání a potýkání“ dnes probíhá stejným způsobem, jakým se to děje v politice obecně. V tomto smyslu lze hovořit o politice v církvi.

Navíc tu existuje pozemský střed církve, o němž mnozí věříme, že se opírá o Zakladatelova pověření udělená Petrovi. Tudíž disponuje určitou autoritou(„mocí klíčů“). Zakladatel poskytl záruky („brány pekelné ji nepřemohou“). Pokud se svobodně rozhodneme patřit ke společenství církve, tuto autoritu (opět svobodně) respektujeme. Říkávalo se tomu „poslušnost“, slovo dnes diskreditované. Zůstaňme tedy při respektu. Tím středem je Apoštolský stolec a v jeho čele pontifex maximus – papež.

Dnes se tento střed („Vatikán“, „Řím“) prakticky stává jen jedním z protagonistů oné vnitrocírkevní politiky. Jeho autorita, daná Petrovým primátem, by mu umožňovala více. V minulosti to tak bývalo. Existovaly nástroje jako exkomunikace, interdikt, index aj. Říkávalo se „Roma locuta – causa finita“ (Řím řekl své slovo – a tečka). Co platí pro věroučný či právní spor, v politice nefunguje. Proto Svatý stolec dnes onou rázností šetří. Trpělivě snáší působení různých typů církevního disentu, jaký představují například stoupenci tzv. teologie osvobození nebo arcibiskupa Lefèbvra, a pokouší se o dialog. Lze se přít, zda je to dáno jeho prozíravostí, anebo nejistotou, ale je to tak.

Poslání církve, jímž ji pověřil Zakladatel, má své těžiště jinde: „Jděte a učte…“ Ve srovnání s tímto posláním je vnitrocírkevní politika druhotnou záležitostí. Druhotnost však neznamená nedůležitost. Ukazuje se, že v životě církve, jak ho běžně vnímáme, se toto téma ocitá v popředí. Zejména v Evropě.

REFORMA PROTI TRADICI A NAOPAK

Ještě před sto lety vnitrocírkevní politika v dnešní podobě neexistovala. Magisterium s disentem energicky skoncovalo, čímž ho umlčelo či přimělo k odchodu. Posledním aktem toho typu byla antimodernistická encyklikaPascendi Dominici gregis Pia X. (1907). Protikomunistická encyklika Divini Redemptoris Pia XI. (1937) už zůstala prakticky bez efektu. Autoritativní postup se přestal osvědčovat. To si uvědomili otcové Druhého vatikánského koncilu, který proklamoval vstřícný postoj k sekulárnímu světu a jeho kultuře (uznal autonomii vědy, zrušil Index aj.), přihlásil se k ekumenismu a vyhlásil svobodu svědomí.

Koncil vyvolal nadšení nekatolického světa, ale mnozí katolíci vnímali jeho závěry jako příliš radikální změnu. Jejich identifikace s církví se ocitla v krizi, která nabyla v západních zemích znepokojivých podob. Od té doby trvá v evropské církvi i v církvi obou Amerik názorové napětí, které se týká především interpretace smyslu koncilu na ekleziologické rovině. Je „pokoncilní“ církev jiná než ta „předkoncilní“? Anebo je to jedna a táž církev, jak tvrdí oba poslední papežové? – V posledních desetiletích se v církvi formují dvě křídla, jednou méně a jindy vícekonzervativní (zdůrazňuje tradici) a méně nebo více liberální (zdůrazňuje modernizaci). Ze zvyku se jim říká pravice a levice (v církvi). Obě mají své radikální odnože, v nichž platí pozoruhodná shoda, že „pokoncilní“ církev je jiná (v prvním případě „bohužel“, v druhém „bohudík“).

Do tohoto napětí vstupuje západní sekulární svět, jeho kultura, média i veřejné mínění. Je dobré pamatovat, že jeho duch se už delší dobu vzdaluje nejen křesťanství, ale i víře v Boha (lidé žijí, „jako by Boha nebylo“ – pravil Jan Pavel II.). Náboženství je vytěsňováno z veřejného prostoru, často i legislativně. Tento svět se přesto o katolictví zajímá (což by stálo za samostatnou analýzu) a vykonává na ně tlak. Chce církev „modernizovat“ (zesvětštit), vnutit jí své hodnotové preference. Vadí mu, že církev odmítá potraty a eutanazii, že údajně nerespektuje rovnoprávnost mužů a žen (odmítá kněžské svěcení žen), že diskriminuje (nepokládá homosexualitu za variantu normy). Vadí mu její striktní sexuální morálka, byť se jí mnozí věřící neřídí, a zejména celibát. Protože svět církev pozorně sleduje, přichází i na její skutečné nedůslednosti, ba nepravosti (pedofilní aféry) a pranýřuje ji pro její pokrytectví.

Tento tlak je účinný, a proto získává pozice v samotné církvi. Posiluje její liberální křídlo (hodně katolíků mu dává zapravdu) a straní jeho radikálním odnožím v podobě reformních hnutí. Ta vyjadřují značnou nespokojenost se stavem církve a jejího Magisteria. Často lze tomu rozumět. Například v Rakousku ji vyvolala některá biskupská jmenování proti obecnému mínění místní církve (jejich neprozíravost se časem potvrdila: Mons. Groer, Mons. Krenn). V mnoha západních zemích i v USA ji podpořily četné kněžské pedofilní aféry. – Zásadním problémem jsou však „reformní“ požadavky těchto hnutí (mj. oslabení hierarchické povahy církve, stírání rozdílu mezi všeobecným a svátostným kněžstvím, svěcení žen, zrušení povinného celibátu aj.). Je tedy záhodno rozlišovatpojmenování problému a představy o jeho řešení. Jsou to dvě odlišná témata a každé vyžaduje jiný přístup.

I tradicionalistické křídlo má svou radikální odnož, založenou již zesnulým Mons. Lefèbvrem. Ta má zásadní výhrady k poslednímu koncilu. Její vedení bylo automaticky exkomunikováno, ale Benedikt XVI. ve snaze o dohodu exkomunikaci zrušil. Ke sblížení zatím nedošlo.

Konfliktů, rozporů a štěpných linií je tedy v církvi řada. Tím, na koho dopadá toto břímě, především je – papež, dnešní Petr, pontifex maximus. „Pontifex“ znamená stavitel mostů. Někdy se zdá, že je na to sám. Snažme se, aby nebyl.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay