Chybí postava, s níž by se trvale zápolilo

Vydání: 2011/30 Ďábel v pohádkách, 20.7.2011, Autor: Aleš Palán

Mladá spisovatelka, držitelka ceny Jiřího Ortena Jana Šrámková může o ztělesňování Zla v dětské literatuře hovořit hned z několika úhlů pohledu: jako absolventka evangelické teologie, máma dvou malých dětí i autorka knihy pro děti.

Postava ďábla prošla v posledních letech v literatuře pro děti obrovskou změnou: jméno je sice stejné, ale obsah bývá úplně jiný. Vnímáte ten posun, když si vybavíte zážitky z vlastní dětské četby a to, s čím se nyní setkáváte jako rodič?

Nejen že se role této postavy mění, ale ona sama úplně mizí. Klasická pohádková postava čerta se přetavila v různé rošťáky a skřítky, a pokud přece jen ještě existuje, spíš jako takové zlobivé dítě. Postavy malého andílka a malého ďábla téměř splývají: obě jsou malé děti, jedno je blonďaté, druhé černovlasé – a v tom je jejich hlavní rozdíl.

Jako by už nebylo třeba personifikovat zlo.

Spíš se posouvá těžiště jeho vnímání. Dřív bylo chápáno mnohem víc po vertikální ose v rámci náboženského pohledu, jakožto střet padlého světa hříchu se světem Božím. Dnes je větším zlem, než se bouřit proti Bohu a náboženským hodnotám, bouřit se proti pravidlům občanské společnosti. To, s čím lidé bojují, je nyní mnohem víc položené v rovině zla horizontálního – toho mezi lidmi. Zlo znamená, že někdo narušuje pořádek společnosti, rodiny, určité skupiny. Jediné zlo pak bývá chyba, omyl. Největší průšvih v dnešní pohádce je, že se někdo splete, přecení, podcení a všichni se pak snaží jeho chybu napravit: když se udělal nepořádek, tak se uklidí, co se rozsypalo, to se zamete. Pokud tedy zlo v textech pro děti existuje dál, tak jako putovní štafeta zlobivého jedince mezi samými klaďasy. Ale proč to na každého občas přijde, už se nedozvíme.

Je to přirozený důsledek sekularizace?

Řekla bych, že ano. Netvrdím ale, že je to úplně nefunkční model – společnost vyznává určité hodnoty a já mnohé z nich vyznávám s ní.

Když vybíráte knížky, které čtete svým dětem, zamýšlíte se nad pojmenováním zla v takovém textu?

Většinou si to takhle otevřeně neanalyzuji, ale myslím, že člověk přirozeně vycítí, že s knihou není něco v pořádku. Zrovna nedávno jsem přemýšlela, čím to je, že řada knih, dětských seriálů a večerníčků je neuvěřitelně bezzubá a plochá. A došlo mi, že v nich právě často není vůbec žádné zlo, žádný nepřítel, není čemu čelit. Pár kamarádů nějak vesele kooperuje a zadrhne se to, když jeden něco neudělá optimálně, třeba se rozzlobí, a v příštím díle už je všechno zase v pořádku. Chybí postava, se kterou by se trvale zápolilo. Ale nemůže to fungovat ani z literárního hlediska, protože takovému příběhu chybí dynamika. Ve starším přístupu k negativním postavám byl konflikt nesmiřitelný, zatímco dnešní střet se zlem končí smírem. Dřív platilo, že čertovi je třeba se vyhnout, nelze se s ním zaplést, a pokud je nepřátelský tvor-netvor nakonec přemožen, musí zemřít: drakovi se usekne hlava a on zcepení. V soudobém pojetí je podobná postava nakonec jakoby napravena. My si ji tedy dobrácky necháme, ona půjde s námi a už nebude zlobit: draka zapřáhneme a bude nám tahat vozíček. Chybí tam jednoznačné vyrovnání se se zlem, radikální odmítnutí nepřítele. Možná to působí humanističtěji, ale není to úplně funkční vzorec jak literárně, tak eticky, a konec konců ani didakticky – jakkoliv nemyslím, že by měl být tenhle aspekt v literatuře prvořadý.

Jak jste ve své knize Putování žabáka Filemona pracovala se zobrazením zla vy sama?

Ač jsem se snažila psát příběh tak, aby bavil i dospělé, je to primárně příběh pro nejmenší děti. Hlavní postavou je žabák, který myslí analogicky jako hodně malé dítě, naivně, nečeká zlo ani zklamání, nebojuje za dobro světa. Základním konfliktem je spíš jen nesprávný předpoklad, za kterým jde, totiž že se bude cítit doma tam, kde vznikl, kde ho vyrobili, a ne tam, kde teď žije. Proto putuje od své holčičky do továrny. Jdou s ním ještě dvě ovečky a na cestě společně zažijí různá dobrodružství, střetnou se i se zlou postavou (v jednom případě třeba s veveřicí, která jednoho z nich unese), ale ta kniha nestojí na polaritě dobro – zlo.

Chybět úplně ale asi nemůže.

Dobro je tedy snad domeček na okraji Trutnova s oplocenou zahrádkou, kde bydlí malá holčička s copánky tenkými jako myší ocásky a voní tu bramboračka a lipový čaj. A zlo jsou hranaté boxy šedých anonymních budov bez dveří, sklady a továrny. Uvnitř stojí vysoké regály s bednami, kde jsou plyšová zvířátka zavřená do igelitových pytlů, a celé to hlídá zlý skladník. Je to střet osobního s neosobním, hřejivého a důvěrně známého s chladnou uniformitou továrny.

Potřebují děti ono pojmenování, orientaci mezi dobrem a zlem, nebo je k tomu v příbězích spíše pedagogicky vedeme?

Myslím, že bychom se neměli na edukativní složku příběhů příliš orientovat. Neříkám, že je to nutně špatně, ale spíš to není třeba. Jsou příběhy návodné, kde je poselství zjevné, ale ve spletitějších příbězích dítě asi nezvládne situaci jednoznačně pojmenovat. To ale neznamená, že na ně poselství příběhu nijak nepůsobí, spíš se tak děje podprahově.

Děti se někdy rády při četbě příběhů bojí.

To je právě to, co se soudobá dětská literatura snaží eliminovat. Nenabízí vůbec nic ke strachu, nic, co by mohlo působit hrůzostrašně – což je strašná škoda. Navíc to pak děti dohánějí béčkovými horory. Chápu, proč mizí v příbězích čerti, že absentuje nějaká vertikála, ale proč mizí obecně zlo a jakýkoliv otevřeně negativní prvek – a s nimi i strach – tomu nerozumím. Jako mámě malých dětí mi samozřejmě dochází, jak je dětský strach citlivá věc, navíc člověku se zkrátka nechce vstávat desetkrát za noc, aby chlácholil dítě s noční můrou. Na druhé straně ale nevím, k čemu je dobré se tématu zla stoprocentně vyhýbat. Myslím na výrok C. S. Lewise, autora Letopisů Narnie, jehož v dětství často ve snách pronásledoval obří hmyz a děsil ho. Ale kdyby to prý nezažil, nikdy by v jeho knihách nebyli draci tak opravdoví… I můj přístup k výchově říká, že není úplně optimální zařídit dětem za každou cenu všechno co nejpříjemněji. Stejně se s realitou jednou potkají a je lepší, dokud u toho můžeme jako rodiče asistovat.

Přitom chuť se bát v dětech je.

Jistě, a myslím, že stačí být při strachu s nimi. Nejvíc je děsí, když ve strachu zůstávají samy. U knihy je to dáno – dokud děti nečtou, čte jim dospělý, který je pro ně garantem dobra ve světě. A když se na něco dívají, stačí být někde blízko a v příhodnou chvíli to zlo nebo situaci obecně pojmenovat, a tak se ji pokusit zvládnout. Dítě se tím učí se strachem pracovat. Fakt, že se bojím, ještě neznamená, že se musím otočit a utéct. Je třeba pojmenovat, co se děje a co se s tím dá dělat.

To by mohla být důležitá funkce dětské literatury, že archetyp zla učí pojmenovávat a rozpoznávat.

To je také přednost nebo funkce celé fantasy literatury. Co dřív obstarávaly klasické pohádky, se dnes přelévá právě spíš do fantasy. A tu milují i dospělí, kteří by se styděli pohádky číst… Tam potkáváme jasné zlo, koherentní, uzavřené příběhy, jeden čaroděj je černý, druhý bílý – a lidi na to slyší. Svět je sám o sobě tak složitý, že je regulérní utéct se někam, kde je všechno jednoznačně polarizované a lze se v tom vyznat.

Je skutečně zajímavé, že fantasy literatura do velké míry překračuje věkové omezení.

To se ukázalo nakonec i na Harry Potterovi, který byl určen pro děti, a stejně toto věkové omezení jednoznačně přesáhnul. Spousta lidí vůbec nečte jinou literaturu než fantasy.Jsou unaveni z věčného rozmlžování, problematizování a zpochybňování, s jakým pracuje moderní literatura.

Kde se stane ta chyba, že nás dospělé přestane najednou literatura pro děti bavit nebo že se začneme stydět?

Již vzpomínaný C. S. Lewis v jedné eseji říká, že kniha, která není dost dobrá pro dospělého, nemůže být dobrá ani pro děti. Když byl malý, měl rád pohádky, potom přišlo to hloupé období dospívání, kdy se za to, že je má rád, styděl, a že dospěl, se dalo poznat podle toho, že se za pohádky stydět přestal. Jednoduchým kritériem dobré dětské knihy je, že dospělý u její četby neusíná.

Myslíte si, že pohádky mají vždycky dobře dopadnout?

Myslím, že nemusí, pokud jsou s komentářem. Příběh úplně useknout se špatným koncem by asi bylo brutální. Zajímavou cestou jsou třeba Broučci. Ti sice končí smutně, ale ne špatně – broučkové umrznou a stanou se z nich chudobky. Celá ta kniha je ale vlastně přípravou na to, že k něčemu podobnému může dojít a že to nemusí být nutně špatně.

Má tedy literatura pro děti přímo počítat s někým, kdo dítěti komentář poskytne?

Samozřejmě nemusí. Žádný autor nemá záruku, že si jeho knihu budou rodiče a děti číst ve správné konstelaci. Někdo by ale asi měl o čtení s dětmi mluvit. Možná tehdy, když tento přístup chybí, zůstávají děti do vysokého věku na dívčí nebo chlapecké literatuře. Přitom by už mohli číst knížky pro dospělé, ale potřebovali by, aby s nimi o tom někdo mluvil. Když jim tenhle moment chybí, začne jim být najednou trapné číst dětskou literaturu – a vyřeší to tím, že přestanou číst úplně. Autorovi samozřejmě nikdo nezaručí, v jaké konstelaci dospělých a dětí bude jeho kniha čtena. Jeho zodpovědnost sahá jen k textu – po pekaři taky nechceme, aby našim dětem mazal housky máslem. Výhodou ovšem je, že nejmenší děti komentář samy vyžadují, ba vydrndají ho, ať chcete, nebo ne. U těch odrostlejších by měl být aktivní sám dospělý. Právě starším dětem vedení v četbě chybí, protože bez komentáře a pomoci knihy pro dospělé ještě nezvládnou.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay