Chybí kvalitní dramaturgie v širším slova smyslu

Vydání: 2007/43 Strašák zvaný Eldéenka, 23.10.2007

S dramatikem, esejistou, publicistou, hudebníkem i pedagogem doc. Přemyslem Rutem hovoříme nejen o současných otázkách týkajících se naší společnosti, ale také o kráse rozhlasu, jeho neduzích či o důležité roli dramaturgie, které se dnes napříč všemi kulturními odvětvími nedostává.

Jste vedoucím katedry autorské tvorby a pedagogiky na DAMU. Jaké to je být svázán institucionální rolí pro člověka tolik svébytného? Je to přirozené vyústění kariéry?

Kariérou bych to nenazýval, což asi souvisí s mým věkem: ta část mé generace, která za své uplatnění nechtěla vděčit politickému systému, chápala slovo kariéra jako synonymum slova kolaborace. Ani já jsem nikdy s žádnou kariérou nepočítal; počítal jsem, jak se uživit, aby mi přitom zbylo trochu času na to, co chci doopravdy dělat. A aby ty dvě koleje nebyly od sebe tak daleko, že bych se mezi nimi propadal. Po převratu se vzdálenost mezi obživou a zájmem zmenšila, chvíli jsem dokonce věřil, že by mohla zaniknout, ale teď jsem rád, že jsem se s ní v mládí naučil žít: jinak by se mne leckteré současné úkazy (například komercializace médií) dotýkaly mnohem bolestivěji.
Na svou katedru mě profesor Ivan Vyskočil lákal hned, když ji v devadesátých letech založil, ale byl jsem tehdy – jako téměř všichni, kdo se realizovali na té druhé, skryté, neoficiální koleji – nejenom neznámý, nýbrž i profesionálně zanedbaný. Redakční, rozhlasové a televizní zkušenosti, které jsou dnes pro autorskou řeč tak podstatné, jsem získával mezi pětatřicátým a čtyřicátým rokem svého života. Kdybych šel učit, byl bych vlastně spolužákem svých studentů. Nemluvě o tom, že přesvědčivá praxe v oboru by měla být u vysokoškolského pedagoga součástí kvalifikace. Jsem rád, že Vyskočil svou nabídku zopakoval o deset let později, kdy už jsem měl přece jen něco za sebou. DAMU a pro mne zejména katedra autorské tvorby je dnes jedno z těch prostředí, kde vzdálenost mezi obživou a zájmem může být dokonce inspirativní.

Ztotožnil byste se s názorem, že paradoxně dnešní svobodná společnost disponuje nesvobodnými médii? Na jedné straně diktát kapitálu a investorů, na druhé důsledná levicová opozice jemu se vymezující?
Mediální svoboda prvních let po převratu vypadá dnes z rostoucí dálky jako ztracený ráj. Taky je však zřejmější, že její příčinou nebyla touha po svobodě, ale strach cokoli zakazovat, abychom „nebyli jako oni“. Jako by se ani neslušelo rozlišovat mezi experimentem a nedodělkem, mezi nekonvenčností a nehorázností. Čekal jsem, že se to přirozeně promění a vytříbí. Jenže k tomu by bylo třeba dramaturgie – dramaturgie jako umění koncipovat nejen programová schémata, ale ducha programu, dramaturgie jako umění vést dialog s autory a rozpoznávat jejich neprojevené možnosti. Dramaturgie svobodné nikoli z konformity ke „svobodným poměrům“, ale z nadání a z úcty k nadání jiných. Ovšemže se ukázalo pohodlnější nahradit dramaturgii statistikou a orientovat média podle okamžité divácké a posluchačské přízně. Kupodivu nikoho nenapadá, že dramaturgie (dobrá či špatná, vědomá či nevědomá) tu přízeň diváků a posluchačů taky vytváří. Anebo je zahání od rozhlasu a televize do literárních kaváren, na katedry či domácí semináře.

Přijde mi zajímavé, že v té takzvané svobodné společnosti stále existují tyto ostrůvky: domácí semináře, salóny. Že je tu stále ta potřeba, i když už nikdo nikoho nenutí se schovávat…
Prožil jsem na takových ostrůvcích značnou část života, vděčím jim za mnoho přátel, témat, možná za jakžtakž zdravý rozum. Ale nejde jen o to, abychom měli kam jít „mezi své“. Jde o to, aby určité otázky, poetiky, diskurzy – i ty speciální, ba nepopulární – zůstávaly na dosah. Aby je kdokoli mohl – třeba jen náhodou – potkat na „společném náměstí“. Aby mohly kohokoli zaujmout. Aby nescházely z očí a tím i z mysli. Nikdy totiž nemůžete vědět, v které mysli probudí ozvěnu. Člověka leckdy zaujme i to, čemu hned nerozumí. Ale nějaký čas to trvá. Ta dramaturgie, po které se mi stýská, by musela pracovat i s časem, pro každé pochopení nezbytným. Zatím se média čím dál víc orientují jen na přítomný okamžik.

Věnujete se mimo jiné rozhlasové tvorbě. To je dnes dost menšinová záležitost, posluchačů stále ubývá. Má vůbec rozhlas budoucnost?
Většina toho, co se dnes vysílá pod názvem rozhlas, je jen zvuková mlha, která ani fyzicky v rozhlase nevzniká. Už jsem o tom mluvil nejednou: po víc než osmdesáti letech, kdy stovky lidí různých profesí obohacovaly a tříbily rozhlasovou řeč, se rozhlasové vysílání ve většině případů zjednodušilo na náhodný tlach, kterým moderátor vyplní přestávku mezi dvěma tracky nebo telefonáty posluchačů. Nevím, jestli má rozhlas budoucnost, ale vím, že tímto redukovaným jazykem si s rozhlasem nemáme co říci.
Rozhlas mě zajímá především jako múzický prostor, v němž hudba, slovo, hlas, příběh, dialog rozvíjejí posluchačovu představivost. Nejvyšší možností rozhlasu zůstává pro mne rozhlasová hra. Považuju ji za nejpůvodnější příspěvek dvacátého století k žánru dramatu.

Dodnes mám v živé paměti chvíle s mou téměř slepou prababičkou při poslechu rozhlasových pohádek. To byl úžasný svět dětské imaginace…
Při poslechu rozhlasu musíte vnímat nejen hlas vypravěče nebo moderátora, ale celou jeho osobnost. Pohyb ruky, výraz tváře, který je vidět na jevišti nebo na obrazovce, musí být v rozhlase slyšet. V dobrých rozhlasových kreacích je slyšet i světlo a barva. Pokud to všechno ještě umíme slyšet my. Ta rozhlasová mlha, o níž jsem mluvil, působí jako vata do uší. Ale na zhoršení, respektive zúžení sluchu se podílí i jednostranné zaměření na informace, jímž se dnes vyznačuje rozhlas pro náročné. Informace nemá tělo, gesto ani tvar: to je poznatek nezávislý na ústech, která jej vyslovila; bez osobního ručení a šarmu; od dezinformace k nerozeznání.

Vnímáte u svých studentů potřebu vyjadřovat se k společenským otázkám. Často mám pocit, že dnešní mladá generace ráda aktivně bojuje proti moderním neduhům společnosti, ale zásadní otázky ji zatím nechávají chladnou…
Za dnešní mladou generaci mluvit nemohu, jednak proto, že z ní znám jen jednotlivé a zřejmě dost atypické exempláře, jednak proto, že co bych měl ve slabých chvílích tendenci označit za generační nevzdělanost, je spíš jiné pojetí vzdělání, jiný výběr toho, co si má člověk osvojit, naučit se, poznat. Nedivil bych se, kdyby za tím bylo tušení, co bude v nadcházejícím čase zapotřebí. Mimochodem: těší mě spontaneita, s jakou studenti přijímají Kaplického projekt Národní knihovny. Nejen proto, že do toho mají rozhodně víc co mluvit oni než politické strany, ale hlavně proto, že ta obrana nového a nezvyklého se kupodivu dobře snáší s nejlepšími pražskými tradicemi: „magická Praha“, kterou se chlubí kdejaký turistický průvodce, byla vždycky Prahou bizarní. Všimněte si, že to zase souvisí s nedostatkem dramaturgie v širším smyslu slova: umíme (snad) chránit to staré, hodnoty již prosazené, o kterých nikdo nepochybuje. Neumíme ale chránit a podporovat to, co ještě nevzniklo. Ovšem, není to snadné: když v Paříži stavěli Eiffelovu věž, Paul Verlaine plakal. Ale oni ji nakonec přece jen postavili.

Měli by se umělci vyjadřovat k politickým otázkám?
Pokud někdo z umělců cítí potřebu se k čemukoliv vyjadřovat, nechť tak učiní. Zvlášť je-li si vědom rizika naivity, které tím na sebe bere. (Jako teď například já.) Nevěrohodným se takové společenské angažmá stává teprve tehdy, když za ním prosvítá nějaký vedlejší účel: nejčastěji sebepropagace v oblasti, která se zrovna těší větší publicitě.

Ještě zůstanu u aktuálního tématu. Jak vnímáte spor ohledně vlastnictví svatovítské katedrály? Trochu mě zarazil návrh bývalého prezidenta Václava Havla, aby vznikla jakási správní rada, tvořená ze zástupců státu – politiků a zástupců církve, jež by katedrálu spravovala. Připadá mi to jako přístup ze sféry byznysu…
Neumím posoudit důsledky, které by to pro katedrálu mělo. Ale zdá se mi, že celý ten případ má jeden velmi hluboký a málo známý kořen, totiž ono zhoubné zpoždění, s nímž bývají v Čechách dokončována díla zamýšlená jako základní či určující. Už ta pseudogotika, v jejímž kánonu Kamil Hilbert a Josef Mocker katedrálu dostavěli „jakoby nic“, vlastně zamlčuje, co všechno se od časů Matyáše z Arrasu s námi stalo, a nechce jaksi „kazit dojem“. Drží styl – jako ho drží slovácká muzika v pražské vinárně. K přesvědčení, že tu jde spíš o ten styl, o státní či národní reprezentaci než o výraz víry, je odtud už jen krok. Zdá se mi, že přesně tohoto se ten vleklý spor týká – a přesně proto je tak neřešitelný. (Má méně nápadnou analogii ve stejně nekonečném sporu o poslání Národního divadla, rovněž dostavěného dávno poté, co si ho Tyl vysnil jako řešení situace, která se od jeho doby podstatně změnila.) Jsme velmi často jen nevědomými aktéry her, jejichž první dějství sotva tušíme a do nichž jsme byli obsazeni až po přestávce.

Nejde jen o spor o katedrálu, ale například také o smlouvu s Vatikánem, která dodnes nebyla signována. Není to signál politické reprezentace veřejnosti, že s církví se už příliš nepočítá, že by měla zůstat jen osobní záležitostí?
Neklidné vztahy (nejmenuje se tak Halasova studie na toto téma?) s Vatikánem trvají už od první republiky. Tuším na jejich dně trauma z toho, že moc světská v našich zemích byla až příliš často v cizích rukou (a příliš těsně spjatá s autoritou duchovní, mnohdy jen ideologickou). Heslo „Pryč od Říma“ pak může znít jako výkřik probuzeného sebevědomí, i kdyby bylo jeho pravým opakem.

Je pro vás víra v Boha osobní, spirituální záležitostí bez potřeby nějaké zastřešující instituce, tak jak se k tomu dnes mnoho lidí hlásí?
Vždycky mě zajímalo napětí mezi osobním vztahem k Bohu a náboženskou tradicí, jak ji formuluje a dějinami nese církev. Za dva tisíce let se tohle napětí vyhrotilo v konflikty mnohdy tragické, přece však plodné: individuální směřování je nezastupitelné, ale jeho přesvědčivost jako by se měřila vztahem k nabídnuté cestě. Podobné napětí je plodné i při psaní: když zůstanete u svých zážitků, můžete přehlédnout, že by se vám lépe vyjádřily ve vztahu k „dané formě“, k určité konvenci, nebo prostě ke zkušenosti těch druhých. Vědomí, že tady je nárok, který se neohlíží na to, čemu jsem momentálně schopen dostát, mi připadá nadějné. Nebo aspoň provokativní.
Připravil Jiří Š. Cieslar

Doc. Přemysl Rut (*1954) vystudoval činoherní režii na DAMU, již během studií spolupracoval s Nedivadlem Ivana Vyskočila. Působil jako režisér ve Slováckém divadle. Když bylo z politických důvodů uzavřeno, přesídlil do Prahy, kde působil jako pedagog na Státní konzervatoři. Spoluredigoval samizdatový časopis O divadle. Po převratu krátce působil jako redaktor Literárních novin. Před čtyřmi lety se stal vedoucím katedry Autorské tvorby a pedagogiky na DAMU. Je autorem několika rozsáhlých rozhlasových a televizních cyklů, her, esejů a povídek. Pravidelně spolupracuje s časopisy Souvislosti a Universum.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay