Chvála zajíkavosti

Vydání: 2005/49 Jazyk církve, 29.11.2005, Autor: Josef Epping

Příloha: Perspektivy

Rádi nasloucháme tomu, kdo jasně artikuluje a mluví „jako kniha“. Vysoké ocenění, jehož se dostává výmluvnosti, má dlouhou tradici – od antické rétoriky až po dnešní mediální zdatnost. Když to někdo ze sebe naopak pracně souká, sledujeme ho s námahou. Vyžaduje to od nás trpělivost. I pro samotného mluvčího to bývá obtížné. Každý zná situace, kdy se musí domýšlet, co vlastně má ten druhý na mysli. Vzpomeňme, když jsme se třeba doznávali k chybě nebo k vině. Nebo když jsme referovali o nějaké převratné události, je jedno, zda skvělé nebo hrozné. A to proto, že jsme se obávali reakce našeho protějšku.

Zábrany proudu řeči naznačují hlubinnou angažovanost. To, co chceme sdělit, není pouhou informací, ale zasahuje nás hlouběji, anebo je vztah k našemu protějšku záležitostí velmi niternou.

V Písmu je několik příkladů zábrany v řeči. Nejznámější je ten Mojžíšův. Když ho Hospodin pověřil tím, aby svému lidu zvěstoval vysvobození z egyptského otroctví, namítal: „Mám neobratná ústa a neobratný jazyk“ (Ex 4,10). Jistý prostořeký židovský vtip praví, že je to vlastně štěstí, jinak by Mojžíš tlumočil mnohem více přikázání. – Také Jeremiáš pociťuje ze svého prorockého poslání úzkost: „Ach, Hospodine, nevím, jak bych mluvil...“ (Jer 1,6). – I Pavel se musí hájit před zlomyslnou výtkou svých korintských odpůrců: „I když mi chybí výmluvnost, poznání mi nechybí“ (2Kor 11,6). Proč si Bůh vyhledává právě takové lidi, jimž řeč neplyne z úst jako med, ale kteří se musejí namáhat, aby ze sebe vypravili slova?

Dar řeči je sice ceněn odedávna, ale stejně staré jsou i výhrady. Lao-c‘ prý prohlásil: „Ctnostný člověk není výmluvný, a výmluvný není ctnostný.“ Autor Žalmu 5 říká o svých nepřátelích: „Jejich hrdlo je hrob otevřený, na jazyku samé úlisnosti.“ Působivá řeč je očividným pokušením sebeuplatnění. Lze pak snadno prosadit vlastní, svévolné a sebestředné „pravdy“, aby vše probíhalo hladce podle našich představ.

Naproti tomu zajíkavá řeč je znamením, že ne všechno v životě probíhá hladce. Je to tak trochu „písek v soukolí světa“, jak pravil Günter Eich. A Johann Baptist Metz říká: „Nejkratší definice náboženství: přerušení“. Vpád jiné skutečnosti, skutečnosti Boží, do našeho života láme nepravé samozřejmosti a přerušuje nátlaky systémů a věcí. Především v mezilidských vztazích není hladkost a plynulost žádnou známkou jejich kvality. Ve vztahu k Bohu je tomu stejně. Rozmluva s ním nepotřebuje uhlazené a vybroušené formulace. Smí být trhaná, zajíkavá, koktavá. Alespoň ukazuje, jací doopravdy jsme: nedokonalí, neotesaní, neúplní. Proto i naše akce a podniky inspirované vírou nemusejí být perfektně proorganizovány a náš obraz u veřejnosti nemusí být bez poskvrny.

Ani samotné Písmo není výmluvným teologickým pojednáním. Mluví spíše přerývaně pod stále novým náporem Božího tajemství. Jeremiáš má pocit, že i Bůh se občas zajíká: „Stal ses mi tím, kdo jako by lhal, vodou nestálou“ (Jer 15,18), vyschlým korytem v poušti, které se pouze po vydatných deštích na čas naplní! Nezní to jako zcela moderní zkušenost věřícího člověka? Proč Bůh přerušuje své rozmlouvání s námi? Probojovává si snad cestu k našim srdcím? Nebo nás chce vyvést z našich fantazií o našem bezvadném vztahu k němu? Máme dost trpělivosti, abychom i přesto naslouchali a snažili se vysledovat niternost jeho hlasu, jímž nás chce oslovit?

Pro nás platí: lépe koktat než oněmět. Lépe pokusit se o řeč nevykvašenou, nevycizelovanou, než neříci nic. Zde je Boží odpověď na Mojžíšovy námitky: „Kdo dal člověku ústa? Kdo působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý? Zdali ne já, Hospodin? Nyní jdi, já sám budu s tvými ústy a budu tě učit, co máš mluvit“ (Ex 4,11-12nn).

Pokud přesto chceme – před Boží tváří – nekoktat, ale volně se vyslovit, je tu prostředek, který nezklame. Je psáno o jistém člověku, který působil na přelomu 10. století v klášteře Saint Gallen. Jmenoval se Notker, měl přízvisko Balbulus („Kokta“). Byl to nadaný básník, psal duchovní písně. Ví se o něm, že koktal. Jakmile se ale dal do zpěvu, plynul jeho hlas i slova bezchybně. Dnes je známo, že balbutici při zpěvu nekoktají. Není to zajímavý pokyn nezdráhat se Boha chválit?

(autor je učitelem náboženství v Arnsbergu (SRN). Převzato z týdeníku Christ in der Gegenwart, 36/2005. Přeložil pp.)

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay