Vydání: 2016/39 Tisíce žáků porovnají své znalosti Bible, 20.9.2016, Autor: Jaroslav Brož

Příloha: Perspektivy 39

Letošní Svatý rok Božího milosrdenství se možná už někomu může zdát nadmíru monotónní, když stále dokola slyší myšlenky a výzvy, abychom byli pozorní vůči slabosti a křehkosti druhých a také k činorodému postoji vůči nim. Ale právě takoví lidé – ostatně patříme mezi ně všichni – potřebují tuto lekci Boží školy přijímat den co den. Ti, kdo se jednou skutečně setkali s Boží milosrdnou láskou, se jí totiž nemohou až do konce svého života nabažit. Je tak pestrá, různorodá, hluboká a vždy znovu nás překvapuje něčím novým.
K vyučování tohoto roku bezesporu patří průběžné nedělní čtení z Lukášova evangelia. Jeho autor, velikým Dantem nazývaný „scriba mansuetudinis Christi“ (ten, který píše o Kristově jemnosti, mírnosti, milosrdenství), nás snad v každém rysu Ježíšovy osoby, v každém jeho gestu a slovu, přivádí k poznání neviditelné a milosrdné Otcovy tváře.
Člověk beze jména
Jinak tomu není ani v případě evangelního čtení z této neděle. Leckterý věřící, který se začte do známého podobenství o bohatém hodovníkovi a chudém Lazarovi, se vůči tomuto vzácnému příběhu zachová podobně jako onen boháč k nuznému člověku sedícímu u jeho dveří – tak, že jej přehlédne. Považuje ho za pouhou kulisu svého života, za člověka, který si žije životem, který si sám vybral. Ale Ježíš nás chce právě poučit, že horizontem, na němž máme žít smysluplný a reálný život na tomto světě, jsou ti, které potkáváme, aniž bychom po tom toužili, a které si sami nevybíráme. Tyto lidi nám totiž posílá do cesty sám náš Pán.
Co nám chce toto známé podobenství sdělit? Především to, že Ježíš ve svém učení nemoralizuje. Prostě nám staví před oči momentku ze života dvou lidí žijících vedle sebe, mohli bychom říct: sousedů. Tento obraz ale vyjadřuje životní styl obou osob, podstatu jejich života. Boháč celý život adoruje bohyni Štěstěnu, která se k němu sklonila a zahrnula ho přízní, ale spolu s ní adoruje i sebe. Nehodoval sám, jak se to někdy zjednodušeně zobrazuje. Každý den pořádal hostiny, aby mu druzí lidé – z jeho společenské vrstvy nebo lidé závislí na jeho bohatství a přízni – naplňovali jeho samotu, do níž ho bohatství uzavíralo.
Je zvláštní, že Ježíš tomuto člověka nedává žádné jméno. Může pro to mít přinejmenším dva důvody. Ten první je pedagogický: vybízí posluchače, aby se s ním ztotožnili, aby v sobě našli jeho rysy a sklony, a tak se mohli obrátit. Druhý důvod je antropologický: jméno vyjadřuje identitu člověka. Bezejmenný boháč ale žádnou identitu nemá, on si ji musí den co den vykupovat. Musí si přízní druhých a pocitem blahobytu vykupovat prázdnotu svého srdce a života. Zato chudák u jeho dveří jméno má. Lazar je zkrácená forma slova Eleazar, což znamená „Bůh pomáhá“, „Bůh je mi ku pomoci“. Tahle nápověda spojuje onoho chudého s prvním člověkem, Adamem v ráji, jenž má kolem sebe celý stvořený svět, přesto ale nenachází naplnění. Je totiž stvořen k vyšším věcem. Bůh proto rozhodne, že mu sám přivede „pomoc“, a tak stvoří Evu. Prázdnotu lidského srdce může přece naplnit jen „pomoc jemu rovná“, tedy druhý člověk. V něm může každý z nás jako v zrcadle nacházet obraz své velikosti a důstojnosti.
Chudí jsou báječní lidé
Stačilo tedy jedno: aby boháč v chudém Lazarovi našel člověka, který vstoupí do jeho prázdnoty a naplní ji. Vstoupí do jeho života jako člověk, kterému bylo z lásky poslouženo. Nedávno kanonizovaná Matka Tereza z Kalkaty často říkala, že chudí jsou báječní lidé, že nám mohou mnoho dát, mnohým nás obdarovat. Čím? Svou přítomností. Můžeme jim prokazovat lásku. Toto štěstí ale bohatý člověk v Ježíšově podobenství nepoznal. Pokud toto pochopíme, pochopili jsme celé evangelium.
S Ježíšem přichází ještě něco většího, než co bylo součástí víry starozákonních věřících. Abrahám na konci podobenství o Lazarovi a boháčovi připomíná, že cesta ke štěstí věčné lásky je osvětlena v Zákoně a Prorocích. Avšak Ježíš nejenže tuto cestu osvětluje, ale on sám touto cestou přímo je, neboť jak prohlásil: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40).