26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Chtěla bych zanechat dobrou stopu

20. 11. 2012

|
Tisk
|

Když se řekne jméno DANIELA KOLÁŘOVÁ, mnoha lidem se vybaví známé filmové role. O první neděli adventní se však tato herečka představí v Brně v pásmu Ecce Virgo concipiet (Hle, Panna počne) v méně známé roli…

Vydání: 2012/47 Křesťané darují pomoc druhým, 20.11.2012, Autor: Jan Paulas

 V brněnském kostele sv. Jakuba vystoupíte 2. 12. společně se souborem Tiburtina ensemble. V jeho podání zazní gregoriánský chorál a vy zde přednesete dobovou adventní poezii. Čím k vám tato poezie napříč staletími promlouvá?
Když se člověk ohlíží v tísnivé životní chvíli zpět, najde v ní něco nesmírně čistého nebo vroucí prosbu o radu, pomoc či přízeň. Vždycky když lidé procházeli nějakými úzkostnými stavy – třeba kvůli společenským událostem, které se kolem nich děly – prosili o radu. Speciálně adventní čas nutí lidi jít do sebe, očistit se, udělat si bilanci toho, co udělali dobře a co špatně. Adventní čas je omilostněn láskou, celý ten příběh je tak hezký a přitažlivý – vždyť narození děťátka je úžasná, mysteriózní věc. Jelikož jsem děti dvakrát čekala, vím, jak kaž-
dá maminka má k tomu příběhu ještě blíž než jiní – vnímá dítě jako dar, který ji velmi obohatí. To se těžko vysvětluje lidem, kteří nemají šanci prožít to, čemu se říká „požehnaný 
stav“.
 Prožíváte vy sama adventní čas jinak než jinou roční dobu? Snažíte se jít proti proudu předvánočního shonu?
Snažím se, ale vzhledem k tomu, že můj profesní čas je dost nepravidelný, neurovnaný, chybí v něm systém, musím to vždy nějak vybalancovat. Ten výjimečný čas si uvědomuji při pečení cukroví – a nejen proto, že jde o vánoční cukroví. Protože ta chvíle má v sobě i tajemství: člověk to dělá s láskou a pro očekávání chvil, kdy se sejde celá rodina, aby společně prožila Vánoce. Jinak se mi dost protiví předvánoční konzum, kdy lidé vyrážejí nakupovat do velkých nákupních center.
 Jednou jste o sobě řekla, že jste velmi neklidný člověk. Sv. Augustin napsal, že neklidné je lidské srdce, dokud nespočine v Bohu. Není vnitřní neklid takovou pobídkou na cestě hledání?
Určitě. Neklid vyplývá z velké vnitřní nejistoty, když má člověk v sobě zmatek a nemá utříděný hodnotový žebříček. Mně osobně velice pomohlo, když jsem začala chodit víc do přírody, která má v sobě spoustu tajemství, ale i úžasný řád. A tak vlastně skrze práci s hlínou a pozorování zázraků – když něco zasejete a ono to vzejde – objevujete hodnoty nebo se k nim vracíte a zároveň jste postavený před tajemství. Ty chvíle vnímám jako modlitbu, při které tiše navazuji kontakt s něčím vyšším, a jsem vděčná za to, že mi dal ten pocit poznat.
 Je to jeden z těch momentů v životě, o nichž jste v jednom rozhovoru řekla, že vám rozbily ateismus na padrť?
Určitě. Já jsem byla vychována úplně ateisticky, začala jsem chodit do školy v roce 1952, tedy v době oněch ohavných procesů, kdy do nás ateismus cpali horem dolem. Jako dítě nepřemýšlíte o tom, že může být něco ještě jinak. K té proměně u mě došlo skutečně přes děti a přírodu. Obojí zkušenost – s mateřstvím a přírodou – mě přivedla k úplně jinému pohledu do sebe a tím i na všechno okolo 
mne.
 V dětství jste dostala i svou první hereckou roli…
To byla náhoda. Od čtyř let až do maturity jsem žila v Karlových Varech, kde maminka pracovala v účtárně zdejšího divadla. A protože se v neděli odpoledne hrály pohádky pro děti, pan režisér Škobis chystal na jeviště Andersenovu pohádku Císařovy nové šaty. Tehdy poprosil maminku, zda by mě nepůjčila do první poloviny představení, do zámecké kuchyně, kde jsem hrála mlsného kuchtíka. A ve druhé polovině jsem pak hrála holčičku, která vysloví onu větu: „Císař pán je nahý.“ To byl můj vstup na prkna.
 Měla jste chuť si tu větu zakřičet ještě někdy ve svém životě?
Vlastně ano, až do roku 1989 by to člověk rád křičel pořád.
 Čím vám jako dítěti divadlo vonělo?
Děti na všechno nahlížejí jinak – kulisy považují za něco, co se stane pravdou, a hlavně divadelní rekvizitárna je něco úžasného. Pro pohádku tam byly připraveny třeba tácy s umělým ovocem, které vypadalo nádherně a nebylo jinak na pultech: pomeranče, hroznové víno a jiné. Dvorní dámy tam měly růžové, modré nebo fialové paruky, pudrovaly se a každá měla i svou voňavku. Byl to zkrátka pohádkový svět, o němž jste do té doby jen četli, ale najednou se v něm ocitnete a na všechno si můžete sáhnout jako na reálné. To mi tenkrát divadlo splnilo. A navíc jsem ten zázračný dům mohla prolézt od půdy až po sklep. Kolem karlovarského divadla teče říčka Teplá a vzpomínám, jak dole ve sklepě bylo slyšet za stěnou šumění její vody. To bylo až magické.
 Lze říci, že se vztah herce k divadlu vyvíjí podobně jako partnerský vztah? Je období, kdy je do něj vášnivě zamilovaný…
Ano, možná je to něco podobného, ale myslím, že je to spíš záležitost věková. Když je vám šestnáct nebo sedmnáct, nosíte v hlavě spoustu vlastních představ a ideálů. A když vám rodiče říkají, že realita může být jiná, naprosto to odmítáte brát na vědomí, nejste toho schopni. Takže vaše představy o divadle logicky narazí na realitu a vy se musíte teprve pořádně učit herecké řemeslo, neboť bez něj se nedá divadlo dobře dělat. Musíte zvládnout základ, tzn. mluvu, dýchání, všechny pohybové dispozice, které pak používáte, aniž o tom přemýšlíte. Jako mladý herec se tedy nejdřív potýkáte s tím, jak hrát, a později už řešíte jen o čem. A tím se také prohlubuje váš vztah k divadlu – od touhy stát na jevišti a být viděn postupně dojdete k tomu, že je to velice hluboký, vnitřní prožitek. Když projdete mladickou hloupostí a dostanete se až k velké zodpovědnosti, která jen zvyšuje pocity trémy, neboť toužíte být co nejlepší, nejsdělitelnější, nejpravdivější, tam už žádná touha po exhibici 
není.
 Ovlivňuje váš osobní život autenticitu toho, co hrajete?
Samozřejmě, protože pokud nezažijete radost, ale i porci  bolesti a krize, jimiž procházíte třeba v osobním životě, nemáte šanci se k vnitřní hloubce propracovat. Všechny emocionální jizvy, emocionální paměť a životní zkušenosti jsou nejdůležitějším materiálem pro postavy, s nimiž se setkáte…
 Třeba pro postavu Elišky ve Svěrákově filmu Vratné lahve, kterou jste ztvárnila a která si klade důležité otázky…
Jistě, přemýšlí, jak smysluplně prožít eufemisticky řečeno podzim života. Což je aktuální téma, o které se dlouho nikdo nestaral – co znamená být aktivní ve stáří. Je to přemýšlení o životě v souvislostech a hledání toho, o co máte zájem, protože všemi nezájmy, lhostejností, zapšklostmi se odsuzujete k rychlejšímu stárnutí. To je myslím problém Elišky z Vratných lahví, která si podzim života představovala po svém způsobu, ale manžel si ho představoval jinak.
 Mnoho dnešních Elišek tráví hodně volného času u televize, kdy pro ně každý den běží nějaký seriál…
Televize je v tom pasivním postoji bohužel utvrzuje. Hodně lidí, kteří se ocitnou v životě sami, kdy partner či partnerka odejde dřív, žijí tímto způsobem něco jako náhradní životy. Promítají se do smyšlených příběhů, naprosto vážně o nich mezi sebou hovoří a řeší jejich problémy, jako by to byla realita. Tím ale pouze zaplňují svůj pocit prázdnoty.
Jde o to, chtít být aktivní – třeba se rozhodnout pro turistiku nebo poznávací zájezdy. A nemusí to být ani do ciziny – vždyť kdo o sobě může říct, že zná dobře svůj kraj, jeho přírodní nebo kulturní památky? A takových podnětů je spousta. Já osobně čerpám pozitivní energii z přírody.
 V čem tkví ono umění stárnout? Není také v tom, že jsem schopen přijmout svůj současný stav?
Samozřejmě. Když si nechám udělat pět plastických operací, ošálím na chvíli sám sebe v zrcadle, ale tělo a mozek ne. Umět přirozeně zestárnout je součástí vaší cesty, kdy máte s pokorou přijmout život takový, jaký je. Kdy víte, že už nemůžete být nejmladší a nejkrásnější, ale můžete být užitečný jiným způsobem. Nejde o to, vypadat pořád mladě, ale uchovat si mladou duši.
 Někde jste řekla, že byste chtěla po sobě zanechat dobrou stopu. Co máte přesně na mysli?
Dobrou stopou třeba je, když zasadíte strom, který pak roste bez vaší přítomnosti a je tu, i když tady už nejste. Nebo dobře vychovat děti a být slušný člověk.
 Často se dnes potkáváme spíš s negativními stopami, které se k nám táhnou z naší minulosti. Třeba v jednom z vašich posledních filmů Kawasakiho růže hrajete ženu, jejíž manžel v minulosti spolupracoval s StB…
To je otevřená rána, nevyléčený vřed naší minulosti. Tím, jak jsme nedokázali ty věci pojmenovat natvrdo, pravdivě – že jsou tady lidé, kteří druhé týrali, perzekvovali, donášeli na ně, lhali – jsme odsouzeni ty chyby donekonečna opakovat. To jsou myslím zásadní věci. Vím, že některé lidi vzhledem k jejich věku nemá cenu zavírat do vězení, ale pojmenovat ten problém a distancovat se od něj je důležité. Ne pro ty, kteří tím vším prošli, ale pro ty, kteří to neznají, aby měli šanci pochopit svou minulost, vyznat se v ní a dozvědět se v souvislostech, co se tady dělo.
Když už je společnost tak materialistická jako naše, pak jediné, co musí fungovat (a bohužel nefunguje), je právo, které odliší dobro od zla. K tomu byl právní systém vymyšlený – v tom tkví etika národa – že odsuzuje zloděje, korupčníky či fanatiky, ať už jakékoliv ideologie, kteří škodí tím, že napadají druhé. Musí se to pojmenovat a jasně říct, kde leží dobro a odkud začíná zlo. To všechno je obsaženo už v Desateru. Není to nic složitého, skutečně se to dá pojmenovat, pakliže se chce.
DANIELA KOLÁŘOVÁ (nar. 21. 9. 1946), divadelní a filmová herečka. 
V 70. a 80. letech si získala diváckou oblibu rolemi ve filmech jako např. Noc na Karlštejně, Léto s kovbojem, Na samotě u lesa, Kulový blesk nebo v seriálech Sňatky z rozumu, Taková normální rodinka či Nemocnice na kraji města. Hrála i ve filmech Jana Svěráka (naposledy Vratné lahve). Od roku 1970 až do současnosti je členkou Divadla na Vinohradech. V roce 2004 získala Cenu Alfréda Radoka. Je vdaná za herce a režiséra Jiřího Ornesta, mají spolu dva syny (starší Šimon pracuje v Jedličkově ústavu). Jejím největším koníčkem je zahradnictví. Věnuje se i charitě – je předsedkyní správní rady nadace Duha pečující o dospělé lidi s mentálním postižením.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou