Chléb, který se rozdává

Vydání: 2018/37 Rok pomáhali. Jak je to změnilo?, 11.9.2018, Autor: Tomáš Halík

Příloha: Perspektivy 37

Evangelia ukazují, že církev nejúčinněji rozdává, když sama lační po Božích darech, nejvíce sílí, když přijímá svou slabost, a nejvíce se blíží svému určení, když vyznává, že je teprve na cestě.

Teprve tehdy, až když s druhými lámeme chléb, nastává situace, kdy „se Kristus děje“, kdy ho můžeme zakusit – a kdy o něm můžeme konečně zase věrohodně mluvit. Repro KT

Polský filozof Józef Tischner začíná svůj esej o víře v převratné době vyprávěním o konfliktu mezi farářem a umělcem, který měl vytvořit oltářní obraz pro nový kostel sv. Alberta Chmielowského. Podle představ faráře drží bratr Albert bochník chleba nad hlavami chudých a rozdává z něj krajíce do jejich napřažených rukou. Oproti tomu umělec chtěl namalovat světce, jak se sklání před chudým a z něj k němu vychází Kristus. V očích umělce zobrazení světce, který se sklání k chudému, nikoliv před chudým, prozrazuje triumfalismus církve.

Společenství poutníků

Dvojí pojetí obrazu – Albert rozdává chléb chudým, anebo Albert objevuje Krista v chudém, jemuž slouží, a to právě tím, že mu slouží – skutečně reprezentuje dvojí chápání církve a křesťanství. V prvém případě církev sebe samu vnímá coby majitelku Krista, pravdy, víry – a proto „seshora“ může dávat z toho, co již „vlastní“. Zdá se to být logické: Můžeš rozdávat teprve z toho, co už vlastníš. To je však „logika tohoto světa“. „Logika Božího království“, jak čteme v evangeliu, je však poněkud jiná, paradoxní. Platí zde nejen „kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má“, ale i „kdo se nevzdá všeho, co má, nevejde do Božího království“.

Alternativou vůči pojetí církve jakožto církve vlastnící je ideál církve jakožto „communia viatorum“, společenství poutníků. Je to křesťanství, které je teprve na cestě, jež musí Krista stále znovu objevovat. Zejména tehdy, když Ježíšovi učedníci (podle příkazu a příkladu svého Mistra) slouží potřebným se právě v nich s Kristem setkávají. Objevují ho právě v onom chudém, nic nevlastnícím. Kristus přichází právě v onom „nic“. Nic, chudoba, nevlastnění a nelpění – vzpomeňme na mistra Eckharta – je onou branou, kterou přichází do světa jeho plnost, které nic ve světě není rovno.

V evangelijním vyprávění jsou po vzkříšení apoštolové od prázdného hrobu odkázáni zpět do svého domova, do Galileje: „Tam ho uvidíte.“ Dnes jsme my křesťané při hledání živého Krista odkázáni od oněch dosavadních podob křesťanství, které často připomínají prázdné hroby, „hrobky a náhrobky Boha“, jak o tom psal Nietzsche, k světu potřebných: „Tam ho uvidíte, tam se s ním setkáte!“ Tam je Galilea dneška, kde lze zakoušet tajemství vzkříšení a nového života.

Dávání a přijímání

Kristus, pravda, víra se „dějí“ v onom setkání, v onom aktu dávání, služby, vycházení ze sebe – církev je v situaci toho, kdo teprve když dává, dostává. V Kristu je dávání a přijímání neoddělitelně propojeno; platí nejen „nemáš nic, co bys nebyl dostal“, nýbrž ještě radikálněji: „nemáš nic než to, co jsi rozdal“. Vzpomeňme na Kristův výrok o pokladu v nebi.

Hovořím-li o „církvi vlastnící“, o majetku církve, nemám na mysli to, co bylo v dějinách tolikrát předmětem kritiky – bohatou a mocnou církev vlastnící mnohé materiální statky a spojenou s mocí. To je dnes ve velké části světa naštěstí nenávratnou minulostí. Jde o to podstatné duchovní bohatství církve: církev „má“ evangelium, svátosti, charismata, apoštolskou posloupnost, nauku, poznání – má Krista, má pravdu… Nejde mi ani v nejmenším o to, upřít církvi, „mystickému tělu Kristovu“, tento nárok. Je však třeba se ptát: Jaké povahy je toto „vlastnění“? A jak s tímto bohatstvím my křesťané nakládáme?

Někdy mne napadá, že jsme se dost nepoučili z podobenství o hřivnách. Tomu, který vše, co mu bylo svěřeno, úzkostlivě zakopal, nechtěl to vydat, nechtěl se toho ani na okamžik vzdát, nechtěl riskovat, že o to přijde, byla nakonec ta pečlivě střežená jistota s hanbou odňata. Jen ti, kteří svěřené hodnoty vydali, „investovali“, riskovali i jejich ztrátu, se zachovali správně.

Více v článku, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

TOMÁŠ HALÍK. Autor je teolog a vysokoškolský pedagog

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 51-52 18. – 31. prosince 2018

Bílé stuhy nového začátku

Brány odjakživa někam vedly. Do města, nebo z města. Do kláštera, nebo z kláštera. A teď si představte bránu, která nevede nikam. Žádná slavobrána pro vítěze nebo vojevůdce.

celý článek


Co vám letos udělalo radost?

Na konci kalendářního roku jsme se zeptali několika osobností v církvi, co je v roce 2018 potěšilo.

celý článek


Stačí prostě být spolu

Štědrý den je tu. Celý rok se na něj těšíme, ale někdy přinese přes veškerou snahu místo radosti spíš zklamání a rozčarování. Jak je to možné a co s tím?

celý článek


Betlém v kulisách Jestřebích hor

Dřevěná polygonální zvonice nad městem není jediným unikátem Rtyně v Podkrkonoší. V barokním kostelíku, za nímž se na horizontu tyčí nejvyšší česká hora, tu o…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay