Chci poznat, jak to funguje

Vydání: 2005/36 Nebudeme-li jako děti, 30.8.2005, Autor: Jan Mazanec

Není sporu o tom, že reality show VyVolení a Big Brother (který tento víkend začal na Nově) jsou pokleslé pořady, které by rozumné lidi neměly „přikovat“ k televizní obrazovce a leckoho i pohoršují. A tak může být pro některé překvapením, že novácké soutěže Big Brother se účastní i věřící katolička - pětadvacetiletá Terezie Olivová z Velehradu, která studovala sociální komunikaci na univerzitě Gregoriana, pracovala jako redaktorka Vatikánského rozhlasu a nyní působí jako redaktorka Českého rozhlasu Brno. Těsně před jejím odchodem do soutěžní vily jsme se jí zeptali na důvody jejího kroku.

 

Proč jsi do takové soutěže vlastně šla? A co bys udělala s výhrou?

Přihlásila jsem se ze zvědavosti. Chtěla jsem vědět, zda bude mít produkce zájem o i normální lidi, jako jsem já. A měla. Druhým motivem byla touha zažít, o čem v „reality show“ skutečně jde, jak na soutěžící působí, jaký typ lidí přitahuje - a vyvodit si z toho několik závěrů, které se mi budou hodit v rámci mých mediálních studií. Reality show jsou totiž jedním z výrazných fenoménů dnešní masmediální kultury. Tento nápad jsem poprvé dostala už během studia v Římě, ale posledním motivem je jistá - možná naivní - představa, že určitě nebude na škodu, když se mezi soutěžícími objeví i jeden věřící člověk. Nicméně televize je „všemocná“, a nejsem si jistá, zda se jí moje chabá víra může postavit. Spoléhám na Boha, na modlitby své a svých přátel. Nečekám, že někoho obrátím, jen doufám, že nepodlehnu pozlátku slávy a uchovám si čistou hlavu a v budoucnu své poznatky využiji pro dobrou věc. Sama sebe se ptám: Proč zrovna já? Nevím, asi to tak má být. O výhře nepřemýšlím, určitě nevyhraju. Nejsem typ, který nadchne diváka Novy.

 

Rozmlouval ti někdo účast?

Ano, rodiče, přítel a někteří kamarádi. S jejich důvody souhlasím a plně se s nimi ztotožňuji. Ano, Big Brother je skutečně velmi primitivní způsob zábavy, v níž si lidé uspokojují svou potřebu nahlížet do soukromí druhých, „očumovat“ ostatní, bavit se jejich problémy a smát se neúspěchům. Rozumím i obavě svých rodičů o dobré jméno rodiny, a o čtvrtém přikázání jsem velmi dlouho přemýšlela. Nesmírně si ale cením toho, že mi věří. Myslím, že právě výchova, které se mi od nich dostalo, mi dodala odvahu k přihlášení do soutěže a k tomu, abych i samotné rozhodnutí, zda tam nakonec jít či ne, svěřila do rukou Božích. V každém případě se těším na to, až své blízké po návratu obejmu.

 

Naznačila jsi, že jsi v konkurzu „hrála“ určitý typ postavy, o kterém jsi byla přesvědčena, že ho tvůrci v pořadu potřebují. Můžeš ho přiblížit?

Na to nechci odpovídat - kvůli produkci.

Nebojíš se, že tam budeš působit trochu „jako pěst na oko“?

Doufám, že ne. Podle mě tam bude od „každého něco“. Snad z těch 6 000 lidí, co se do castingu přihlásilo, vybrala produkce i někoho jiného než jen „nagelované týpky“ a „peroxidové slečny“. Na to ale budu moci odpovědět, až z toho budu venku.

 

Jak na tebe působil konkurz? Ptám se proto, že když jsem slyšel první „VyVolené“ po vstupu do vily, přestal jsem mít poslední iluze o úrovni účastníků těchto pořadů.

Těžko mohu na tuto otázku odpovědět, a přitom nepůsobit nadřazeným a pokryteckým dojmem. Musím ale říci, že některých soutěžících mě během konkurzu bylo opravdu líto. Až do té doby jsem si neuvědomovala, že existují i lidé, jejichž reálný svět je čistě „televizní“, lidé, kteří žijí ze dne na den a i přes hromady zážitků jsou prázdní a odcizení sami sobě. Potkala jsem tam holky, které v životě nic nečetly, které se pro postup do dalšího kola svlékaly atd.

Necítila jsem ale opovržení, spíš vděčnost Bohu za dary, které jsem od něj dostala, a za šance, které mi v životě posílá. Vím, že Big Brother pro mě není „životní šance“, ale jen jedna ze zkušeností. Doufám, že se nemýlím. A doufám, že všechny schopnosti, které od Boha mám, „nenasměruji“ špatným směrem. Při mém složitém rozhodování mne napadlo, že sloužit Bohu se dá různě. Nechci dělat ukvapené závěry, vše ukáže čas...

 

Co si s sebou bereš do kufříku?

Určitě si vezmu Bibli v italštině (ačkoli knihy účastníci povoleny nemají, já jsem si Bibli prosadila) a růženec. Ale to si s sebou beru běžně, takže to není nic neobvyklého. Neobvyklý je možná velký župan.

Není tajemstvím, že do soutěže jsou kvůli sledovanosti cíleně vybíráni exhibicionisté, nymfomanky, agresoři atd. Přemýšlíš, že odejdeš ze soutěže v momentě, kdy budeš svým okolím nucena k něčemu, co je neslučitelné s tvou vírou?

Přiznejme si, že nejde o žádný reálný život, ale o jeden z nejhorších formátů, co televize nabízí. Vůbec nechápu, proč tomu říkají „reality show“. Reality by snad mělo odpovídat slovu „reálný“, což s tímhle nemá nic společného. Víš snad o někom, kdo má ve svém domě 30 kamer, netelefonuje, nekouká na televizi a řídí se podle úkolů, co mu ráno dají sousedi?

Za skutečnou „reality show“ považuji, jak pořad (a asi i mě) budou všichni odsuzovat a po večerech sledovat s opovržením, které však bude převáženo jejich touhou vědět, co se děje. I přes negativní reakce, kterých budou plné noviny, lidé k televizím každý večer znovu usednou a budou soutěžící odsuzovat, ale možná jim v koutku duše i závidět. Taková je alespoň moje zkušenost s ohlasem na Big Brother v zahraničí (v Itálii). I já tento pořad odsuzuji, ale chci poznat, jak funguje, jak působí na psychiku jeho obětí (soutěžících), a třeba z toho i něco dobrého vykřesat. Ale možná jsem naivní...

Ano, odejdu - a to nejenom kvůli víře, ale hlavně kvůli své rodině a příteli. A kvůli sobě samé taky. Sdílet článek na: 

Sekce: Kultura, Zpravodajství, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay