Čeští literáti po Mnichovu obstáli se ctí

Vydání: 2011/9 Václav IV., 23.2.2011, Autor: Jan Paulas

S historický rekordním počtem hlasů zvítězila v letošním ročníku literární ankety Dobrá kniha roku práce literárního historika JAROSLAVA MEDA pojednávající o literárním životě v pomnichovské době 1938–1939, tedy za druhé republiky. Následující rozhovor s autorem ukazuje, že vítězná kniha má mnohem širší záběr.

Co vás vedlo ke zmapování literárního života za druhé republiky? Proč zrovna toto období?

Na to mohu odpovědět velmi jednoduše – když jsem pročítal různá historická pojednání o tomto tragickém období české historie, vždy jsem se setkával s pojmem klerofašismus, jímž byli často beze zbytku označováni katolicky orientovaní autoři. Když se tam objevovala jména mých přátel, jako byli Bedřich Fučík i Bohuslav Reynek, připadalo mi to natolik absurdní a nepravdivé, zejména v případě tak apolitického člověka, jako byl Bohuslav Reynek, že jsem se pokusil toto období podrobněji analyzovat a ukázat značnou ošidnost tohoto tvrzení. Vždyť katoličtí autoři patřili k nejrozhodnějším odpůrcům německého nacismu pro jeho bezbožnost. Vztah k italskému fašismu byl poněkud komplikovanější, tomu jsem věnoval ve své práci značnou pozornost.

Katoličtí autoři, jako byl Jaroslav Durych, Karel Schulz, Jakub Deml, Jan Zahradníček a další měli nicméně k první republice velmi kritický vztah. Z čeho pramenil?

Pohled na druhorepublikovou realitu nutně vyžadoval hlubší analýzu předchozího dvacetiletí, to znamená pohledu na tzv. první republiku – bez znalosti tohoto období by mnohé z toho, čím se vyznačovala druhá republika, vyznělo naprosto absurdně. Katoličtí autoři měli často opravdu dosti kritický vztah k prvorepublikové realitě, vytýkali jí převážně liberalistický charakter, opomíjející náboženské hodnoty, přitakání levicovým hodnotám i opomíjení sociální otázky apod. Jejich kritika se často zaměřovala, zejména například u Jaroslava Durycha, na osobnost T. G. Masaryka, jehož kritický vztah ke katolictví byl obecně znám. Tragičnost ve vztahu katolických autorů k první republice byla v jistém smyslu v tom, že když se kriticky vyjadřovali třeba k T. G. Masarykovi ve svobodném demokratickém ovzduší dvacátých a třicátých let, bylo to úplně něco jiného a úplně jinak se to vnímalo, než když tak psali za druhé republiky. Často se například zmiňuje odpor katolických autorů vůči Karlu Čapkovi za druhé republiky, ale zde je nutné dodat, že jeho největší ideový odpůrce Jaroslav Durych nenapsal po Mnichovu o Čapkovi ani řádek, ty nejodpornější výpady proti Čapkově osobě vycházely v bulvárním stříbrňáckém tisku.

Nicméně někteří katoličtí autoři přispívali po Mnichovu do periodik se zřetelně antisemitským nábojem. Šlo o chvilkové problouznění, nebo o opravdový projev antisemitismu?

Problému antisemitismu jsem přirozeně věnoval ve své knize celou kapitolu, kde jsem se snažil upozorňovat na jistý rozdíl mezi antijudaismem a rasově motivovaným antiseminismem. Většina katolických autorů byla ovlivněna duchem Florianovy Staré Říše, kde vyšel počátkem století spis Léona Bloye Spása skrze Židy, a ten svým antijudaismem výrazně ovlivňoval poměr českých katolíků k židovstvu. Židé byli vnímáni jako cizorodý element v křesťanské společnosti, vztah k nim byl často determinován ekonomickými zájmy – odtud pramenil jistý antisemitismus Bezručův, Baarův, Holečkův apod. V žádném případě zde nelze mluvit o rasovém antisemitismu německé provenience; trapnou výjimku představoval bohužel velký básník a kněz Jakub Deml, jehož odporné protižidovské výpady jsem nemohl pominout.

Jak si katoličtí autoři počínali po 15. březnu 1939, kdy začíná německá okupace?

Na to je zcela jednoznačná odpověď: žádný z významných katolických autorů nekolaboroval s německými okupanty, nacismus pro ně představoval zrůdnou antikřesťanskou ideologii. Z jejich publikační činnosti zcela vymizela jakákoli politická angažovanost.

Co vás při práci na této knize nejvíc překvapilo či zaskočilo? Musel jste změnit na něco zásadně svůj pohled?

Když jsem se seznamoval s literárním životem první republiky, nebyl jsem v podstatě ničím překvapen – toto období je už dosti zmapované. Snad mě překvapovala pouze ta vyhraněná polarizace literárního života, která šla napříč celou literaturou, aniž se projevovala v mezilidských vztazích mezi jednotlivými osobnostmi – příkladný je třeba přátelský vztah komunisty Františka Halase a katolíka Jana Zahradníčka. Důležitým poznatkem pro mě bylo, že v pomnichovském období, i přes ten očividný šok, česká literatura jako celek obstála se ctí, žádný z významných autorů se nestal kolaborantem s okupační mocí. Při pohledu na celek tehdejšího literárního života mě naplňoval jistou nostalgií fakt, jakou významnou roli hrála ve společnosti literatura, jak hluboce ovlivňovali někteří spisovatelé tehdejší politický a kulturní život. O tom si dnes můžeme nechat jen zdát.

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Kultura, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay