Československo je mezi vítězi

Vydání: 2008/43 20 let od úmrtí boromejky matky vojtěchy hasmandové, 21.10.2008, Autor: Aleš Palán

Dříve nebo později se to stát prostě muselo. Bylo jen otázkou času, kdy se Čechové vymaní ze sevření rakousko-uherské monarchie a svou svébytnost naleznou ve vlastním státě. Stalo se to 28. října 1818 – právě před devadesáti lety.

Mnohonárodnostní monarchie nebyla oním „žalářem národů“, jak ho líčila tendenční česká žurnalistika, přesto však pro emancipační snahy zejména slovanských národů neměla Vídeň žádné pochopení. Dějištěm, na kterém se vznik nových států ve Střední Evropě odehrál, byla první světová válka. Jednu z hlavních rolí v tomto kusu sehrály legie, díky jejimž vojenským aktivitám mohlo být budoucí Československo spojenci vnímáno jako vítězný stát. Naopak Rakousko--Uhersko, jehož součástí Království české i Horní Uhry byly, se ocitlo mezi těmi poraženými.
Nový stát by nevznikl bez aktivit exilových politiků v čele s Tomášem G. Masarykem. Právě on – za pomoci vlivných Čechů usazených v USA – dokázal přesvědčit americkou vládu o správnosti svého usilování. V neposlední řadě se o vznik Československa zasloužili čeští politici domácí, byť mnoho z nich dlouho upřednostňovalo federativní uspořádání Rakouska, v jehož rámci by Čechové uplatňovali své zájmy. To se změnilo v lednu 1918, kdy byl v rámci Tříkrálové deklarace vyhlášen požadavek národní samostatnosti. Politikové nečekali, že jim samostatnost spadne do klína: ti exiloví vytvořili v Paříži prozatímní československou vládu, ti domácí založili Národní výbor, který měl ve vhodnou chvíli převzít moc.

První byli v Písku
Dne 14. října byla jako reakce na zdražování základních potravin vyhlášena generální stávka. V Písku došlo dokonce k živelnému vyhlášení samostatného státu. Z budov byly strhávány symboly mocnářství, propukla všeobecná euforie, když ale došla zpráva z Prahy, že zde, ani na jiných místech, se převrat ještě nekoná, dav se rozešel.
Skutečný převrat pak republiku jako povodeň zachvátil 28. října, mohutné manifestace vyvrcholily vyhlášením nezávislosti na rakousko-uherské monarchii. Na základě Martinské deklarace vydané 30. října se k českým zemím připojilo Slovensko.
Naopak mnohé oblasti s německou většinou na základě stejného práva, na které se odvolávali Češi – tedy práva národů na sebeurčení – vyhlásily samostatné německé státní útvary. Vítězné mocnosti ale nehodlaly jejich existenci uznat a mladá republika potřela separační snahy vojensky. V lednu 1919 svedla československá vojska několik ozbrojených střetů s dosud „bratrským“ Polskem. Předmětem sporů bylo Těšínsko. Situace byla posléze vyřešena dohodou, že státní hranice povede středem města Těšína. Maďarská armáda zase obsadila území na jihu a východě Slovenska, kde žila převážná většina maďarsky mluvícího obyvatelstva. Ještě na konci osmdesátých let 20. století se skvěl na jednom z domů prešovského náměstí hrdý nápis, že „z tohoto balkonu byla vyhlášena Slovenská republika RAD“. Pikantní bylo, že na budově žádný balkon nebyl… Loutkový stát se silně levicovou ideologií nemohl dlouho proti odporu mocností Dohody obstát, a proto se maďarská vojska stáhla za hranice.
Některá území se k Československu přičlenila ještě později: například Mikulovsko nebo Vitorazsko.

Narýsované hranice
V novém státě nazvaném Československo žila velká maďarská a zejména německá menšina – ta čítala několik milionů obyvatel. Aby mohl hrát slovanský živel v republice dominantní roli, začala být oficiálně ražena teorie čechoslovakismu, prohlašující Čechy a Slováky za jeden národ, který mluví jen dvěma různými nářečími. Odtud – a od mnohdy poněkud přezíravého chování českých orgánů – můžeme vysledovat snahy Slováků o dosažení „skutečné“ samostatnosti. Tu si vydobyli až v devadesátých letech 20. století; proto se dnes na Slovensku 28. říjen obecně za významné datum nepokládá. Narýsování poválečných hranic bez ohledu na národnostní dominaci v jednotlivých oblastech zavdalo příčinu mnoha pozdějším sporům a krutostem. Češi se své německé menšiny zbavili po roce 1945, soužití Slováků a Maďarů budí emoce dodnes. Zejména Maďarsko – řada jeho občanů se po první světové válce náhle ocitla v sousedních státech – může rozpad monarchie stále vnímat jako kontroverzní záležitost.
Devadesát let stará záležitost se v tomto světle stává z geopolitického hlediska věcí neobyčejně aktuální.


Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay