Česká společnost na křižovatce hodnot?

Vydání: 2008/15 Bejvávalo za socialismu líp?, 8.4.2008, Autor: Jan Paulas

Původně se měl náš rozhovor točit kolem toho, jaké hodnoty vyznávali lidé za socialismu a jaké jsou v kurzu dnes. Hned na začátku jsem byl vyveden z omylu, že jde o dva rozdílné světy. Nejen o (ne)proměně hodnot hovoříme se sociologem Liborem Prudkým z Centra pro sociální a ekonomické strategie při Fakultě sociálních věd Karlovy univerzity.

Vytváří si člověk vlastní hodnotový žebříček po celý život a ten se mu proměňuje, nebo je od určitého věku „vlastníkem“ určitých hodnot a vlastně po zbytek života se jich drží?

Socializační proces člověka trvá celý život. Neustále se vyrovnáváme s náměty a impulzy z okolního světa a sami je do něj vysíláme. Ve vývoji výběru a přijímání hodnot je ale jakési zastavení, kdy osobnost to, co považuje ve svém životě za nejdůležitější a rozhodující, přijme za své. A prostřednictvím právě těchto hodnot je vlastně definována. Je to kolem Kristových let, kolem věku, kdy člověk zažije sám sebe v základních životních rolích a situacích – a svým životem si ověří, co je pro něj důležité. Nemusí to být vědomé, ale je to neobyčejně pevné. A jen ve výjimečných případech dochází ke změně přijatých hodnot.

Proč jen výjimečně?
Z prostého důvodu: kdybychom změnili naše hodnoty, byli bychom jinými lidmi. Pro sebe i pro ostatní. A to je neobyčejně riskantní operace, takže se jí snažíme vyhnout. A když se v našem okolí objeví nabídka hodnot, které neodpovídají těm našim, reagujeme na ně obvykle tak, že se je snažíme začlenit do naší hodnotové struktury – aniž by ji to ovšem narušilo. Celý proces je samozřejmě složitý, ale víceméně to takto funguje. A platí to nejen u jednotlivců. Neochota ke změnám zaběhnutých hodnot je příznačná i pro společenství a instituce. Například církev je toho jasným dokladem. Nebo naše představa o českém národě. V podstatě jde o to, že změnou hodnot bychom ztratili sami sebe, svou identitu.

Takže člověk, který hodnotově „dozrál“ za komunismu...
Právě: v roce 1989 to bylo kolem sedmdesáti procent lidí, kteří měli už zabudovanou svou hodnotovou strukturu. Výzkumů hodnot ze 70. a 80. let nemáme mnoho a byly ideově omezovány, ale přece jen o základech žebříčků hodnot v naší společnosti vypovídají. Když porovnáváme výsledky z těchto šetření (hlavně data z roku 1984) s podobnými výzkumy po roce 1989, tak se ukazuje, že existuje vysoká setrvačnost vyznávaných hodnot. Zdá se, že se skutečně snažíme veškeré vnější změny zapasovat do již přijatých hodnotových struktur. Zjišťujeme, že u nás stále přetrvává výrazná tendence k rovnostářství, konformitě, spoléhání na stát, oddělování soukromé a veřejné sféry, odmítání odlišností, včetně cizinců. Ono známé dilema mezi jistotou a svobodou pořád balancuje kolem středu – po pádu komunismu vedla mírně svoboda, časem ale začíná převažovat jistota a zabezpečení.
Napomohla tomu i skutečnost, že po roce 1990 nebyla zřetelně vyslovená vize, o jakou společnost tou transformací vlastně usilujeme. Jistě, jsou zde důrazy na ekonomický rozvoj, konzum, v poslední době se objevují i úvahy o kvalitě a udržitelnosti života, ale jasná ucelená nabídka nových hodnot nebyla vyslovena. Naopak – především politika po roce 1992 nabídla staré a zažité: pojďte se mnou a budete z toho mít výhody. Tenhle pragmatismus platil v 70. a 80. letech a znovu se potvrdil jako velmi užitečný i po roce 1989. Tlak na změnu hodnot byl malý, většina nabídek se dala dobře zařadit do starého hodnotového rámce. I třeba s opačným znaménkem.

Ale proč se tedy dnes tolik lidí nostalgicky obrací do minulosti?
Protože toto začleňování nových hodnot do pevných hodnotových struktur má svou mez. Nová nabídka hodnot je mnohem bohatší, diferencovanější, proměnlivější a hlavně klade na člověka větší nároky, protože mimo jiné vyžaduje větší odpovědnost za sebe sama, a to se do starých schémat už nevejde. To je podle mě zdroj odmítání současnosti. Významná část lidí už nemůže pokračovat v tomto přizpůsobování. Kolem šedesáti procent dospělé populace v naší zemi říká, že se život po roce 1990 tak změnil a mění, že svému okolí a tomu, co se děje ve společnosti, nerozumí – a tak to nakonec vzdávají a vracejí se do minulosti, kde to bylo jasné, srozumitelné, kde se s tím mohli identifikovat.

Za socialismu to bylo jasné a přehledné i s tím nepřítelem…
Ano, mohlo se nadávat na bolševiky, člověk se verbálně zařadil mezi ty, kteří nejsou s nimi, i když fakticky vykonával všechny základní rituály – od voleb až po prvomájové průvody. Tato konformita byla zcela samozřejmá. Vzpomeňte si, že i disidenti byli po roce 1989 zprvu nahlíženi se sympatiemi, ale posléze ve společnosti převážil výklad, že jsou vlastně nějací divní. V každém případě tohle východisko nemohlo vyústit ve faktickou sebereflexi, pokání, a tedy hodnotovou změnu.

A co nastupující generace, která komunismus skoro nezažila?
Ne, že by byla zásadně jiná, ani nemůže být, protože i ona vyrostla na přetrvávajících hodnotách. Ale přece jen není tak úplně identifikovaná s hodnotami z reálného socialismu. Ovšem ani se současností není ztotožněna. Výzkumy ukazují, že to, co jim dnes nabízí většina elit, není pro ně příliš přitažlivé. Obracejí se spíš do budoucnosti a lze předpokládat, že svým rodičům ještě položí nepříjemné otázky po jejich socialistické minulosti. Trochu to připomíná konec 60. let a studentské revolty, které byly vlastně reakcí nastupující generace na zklamání z rodičů a „jejich“ společnosti. Výsledkem toho odvracení se od současnosti může být ovšem nebezpečný stav označovaný jako anomie – jde o existenci bez řádu, bez možností nalezení identity. Ralph Dahrendorf, jeden z nejvýznamnějších současných sociologů, o takové situaci říká, že je to nejvhodnější doba pro „falešné proroky“. Anomie a svoboda se podle něj nesnášejí. Anomický člověk se nejprve zbavuje svobody a pak i života. A uvádí příklady kolektivních sebevražd – například Němců, kteří nejméně od roku 1944 mířili vlastně jako jeden muž ke kolektivní sebevraždě.

Kolik času je třeba, aby se nějaké nové hodnoty ve společnosti zahnízdily?
Už zmíněný Ralph Dahrendorf rozdělil transformaci společnosti z totalitární do otevřené na tři etapy: šest měsíců, za něž se dá napsat nová ústava, označuje jako čas právníků. Pak následuje čas politiků a ekonomů odhadovaný na šest let, kdy lze změnit politický systém, uvolnit trh a stanovit pravidla jeho fungování. Ale teprve za 60 let dochází k přijetí nové nabídky hodnot – to je čas občana. Podstatné je, že všechny tyto časy se navzájem podmiňují. Teprve změna hodnot dává podle Dahrendorfa transformaci nevratnou podobu. Ne nadarmo vodil Mojžíš Izraelce čtyřicet let po Sinajské poušti, protože do „zaslíbené země“ mohli vstoupit až jako jiní lidé. Prezident Masaryk říkal, že to chce tři generace.

My dnes žijeme ještě „na poušti“ – uchváceni konzumní horečkou nebo nostalgií po plných egyptských hrncích…
Součástí reálného socialismu byl také trvalý nedostatek – vždycky „něco nebylo“. Pro existenci bylo potřeba zvláštní zasíťování – když člověk potřeboval telecí, tak se musel znát s řezníkem a musel mu něco nabídnout ze svých možností. Služby fungovaly na tomto principu. Fakt nedostatku ale vytvořil dobré předpoklady pro obrácenou situaci: když se zvětší nabídka, nakupujeme jako blázni. A u nás došlo v tomto směru k radikální změně. Hodnota šetrnosti jakoby neexistovala. Snad kolem 60 % toho, co nakupujeme, fakticky nepotřebujeme. Jsou samozřejmě chudí, pro které to neplatí, ale většinou to tak je. Ekonomové vám řeknou, že kdyby tomu tak nebylo – a platí to pro celý typ euroatlantické civilizace – tak se světová ekonomika zhroutí. Konzum se dokonce stává zdrojem identity – jak tvrdí Zygmund Bauman. Identifikace prostřednictvím toho, co nakupujeme a spotřebováváme, a dokonce prostřednictvím toho, co společně sledujeme ve virtuálním světě médií, je tu. Nevíme jen, co to se společností udělá dál.



- „Mně přišlo normální, že pomeranče a banány jsou jen na Vánoce, protože jsem neměl žádné srovnání. Bral jsem to jako realitu. Nepřemýšlel jsem o tom.“
- „Ty fronty byly všude! Když dovezli zeleninu nebo ovoce, tak byly obrovské fronty. Pořád se čekalo na maso. Když si chtěl člověk koupit třeba hovězí zadní nebo vepřové, tak dostal kilo vepřového a k tomu jako přívažek si musel koupit třeba půl kila bůčku, protože nešel na odbyt. Člověk v těch frontách odstál i několik hodin – v každém obchodě měli něco.“
- „Čas byl jinej. Základní pocit z té doby byl klid, málo spěchu. My jsme třeba jezdili k prarodičům na Kladno. Jelo se půlhodiny tramvají na nádraží, pak se jelo skoro hodinu na Kladno, pak se přestupovalo na motoráček – pak jsme tam chvíli pobyli a zase jsme jeli zpátky. Celý ten den zabrala doprava, a přitom nikdo neměl pocit spěchu.“
- „Co si pamatuji, tak nebyly ani obyčejné věci: čočka, toaletní papír, cukr, dámské vložky...“
- „Když se některé věci nedaly sehnat, tak si je člověk vyráběl sám, podomácku. Anebo aby ušetřil. Pamatuji se, jak jsme sbírali pampelišky a dělali z nich doma med. Byli jsme takovým národem kutilů a všeumělů.“
- „Protože panelákové místnosti byly hodně malé, tak se do nich musel vyvíjet speciální nábytek, který by se tam vešel. Ty byty se pak podobaly jako vejce vejci, všude se používaly stejné typy předmětů, stejné zabudované kuchyňské linky...“
Ze vzpomínek lidí a z filmu Pavla Kouteckého Vzpomínáš, vzpomínám, vzpomínáme


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay