Česká církev musí být tvořivou menšinou

Vydání: 2009/41 Ohlédnutí za návštěvou papeže, 9.10.2009

Papež Benedikt XVI. adresoval české katolické církvi část svého poselství už za letu, když poskytl přítomným novinářům rozhovor. Přínášíme tu jeho část, která se týká návštěvy České rebubliky:

Vaše Svatosti, minulou neděli jste v promluvě před modlitbou Anděl Páně řekl, že Česká republika není jen geograficky, ale také historicky v srdci Evropy. Můžete nám lépe vysvětlit, co jste myslel tím historickým srdcem Evropy, a zároveň nám prozradit, co vaše cesta přinese Evropě jako celku – kulturně, duchovně, případně i politicky – ve vytváření Evropské unie?

Česká republika je po staletí místem setkávání kultur. Začalo to v devátém století. Na jedné straně tu byla Morava s misií bratrů Cyrila a Metoděje, kteří reprezentovali byzantskou kulturu a kteří vytvořili základ kultury slovanské. Naproti tomu v Čechách vznikly diecéze, které sousedí s Regensburgem a Pasovem. Byly proto ovlivněny latinou a římskokatolickou kulturou. Každé takovéto setkávání kultur je sice obtížné, ale hojně přináší ovoce. Česká republika je toho příkladem. Karel IV. vytvořil v Praze první univerzitu ve střední Evropě a právě její půda poskytla zázemí ke vzájemné komunikaci mezi oběma kulturami. Ve dvacátém století trpěla Česká republika pod komunistickou diktaturou, ale zároveň v ní fungovalo silné opoziční hnutí, katolické i sekulární. Mám na mysli spisovatele Václava Havla nebo osobnost, jakou byl kardinál Tomášek, kteří do Evropy poslali pravdivou zprávu o tom, co je ve skutečnosti svoboda a že pro ni musíme žít a pracovat. Měli bychom být velmi pozorní k poselství z této země.

Dvacet let uplynulo od doby, kdy ve střední a východní Evropě padly komunistické režimy. Jan Pavel II. navštívil více zemí, které se zbavily komunismu, a povzbuzoval je k opětovnému získání svobody spolu se zodpovědností. Co je vaším dnešním poselstvím pro obyvatele těchto zemí?

Jak jsem již řekl, tato země několikrát trpěla pod rozličnými druhy útlaku. Při tomto utrpení ovšem objevila koncept svobody, který je pravdivý a který je už jen potřeba naplnit. Vzpomínám, že kdysi Václav Havel napsal: „Totalita je založena na lži, a pokud lež může být překonána a pravda pak vyjde na světlo, přijde i pravá svoboda.“ Tím vyjadřuje vztah mezi pravdou a svobodou, kde svoboda není libertarianismem, ale je velmi úzce spojena s hodnotami, jako je pravda, láska, dobro a solidarita. Domnívám se, že tyto koncepty a myšlenky, které se vyvinuly během období útlaku, by neměly být ztraceny. Zvláště nyní, kdy je tolik zapotřebí se k nim vrátit. Svobodná doba je často prázdná a postrádá hodnoty, a proto je potřeba znovu objevit, že svoboda a hodnoty, svoboda a dobro, svoboda a pravda jdou ruku v ruce. Jinak je to pro svobodu destruktivní. Tohle se mi jeví jako poselství, které přichází z těchto zemí a je dnes velmi aktuální.

Česká republika je velmi sekularizovanou zemí, kde je katolická církev v menšině. Jak může česká církev za těchto okolností efektivně vnášet obecné dobro do společnosti?

Rád bych podotkl, že jsou to převážně tvořivé menšiny, které determinují budoucnost. Je důležité, aby česká katolická církev sebe jako tvořivou menšinu vnímala. Je podstatné, aby církev hodnoty, které přináší, ukazovala ne jako hodnoty minulosti, nýbrž jako hodnoty, které jsou v dnešní době velmi živé a naprosto relevantní. Církev je musí aktualizovat, být přítomná ve veřejné debatě, v zápase o pravdivý koncept svobody a míru. Tím může přispívat v rozličných oblastech společnosti. V první řadě v dialogu mezi ateisty a věřícími. Každá ze skupin potřebuje tu druhou. Ateisté se nemohou spokojit jen s prostým zjištěním, zdali Bůh je, anebo není, ale měli by objevovat velké dědictví víry. Katolíci se zase nemohou spokojit s tím, že mají víru, ale musí hledat Boha stále víc a víc a učit se v dialogu s ostatními poznávat ho stále novými způsoby. To je první krok – veliký intelektuální, etický a mezilidský dialog. Poté, na úrovni vzdělávací, má církev významný úkol: formovat. V Itálii hodně mluvíme o vzdělávací pohotovosti. Je to problém, který je společný celému Západu – církev zde musí znovu a znovu aktualizovat, konkretizovat a otevírat pro budoucnost své veliké hodnotové dědictví. Třetí oblastí je charita, jež vždy byla jednou ze základních částí církevní identity. V nejrůznějších komunitách, tam, kde je potřeba, odvádějí čeští křesťané obrovskou práci právě v charitativní oblasti. Pomáhají též trpícím na ostatních kontinentech a tím dávají veliký příklad v odpovědnosti za druhé na poli mezinárodní solidarity, která je jednou z podmínek udržení míru.

(Přepis rozhovoru v plném znění v anglickém jazyce lze nalézt na www.chiesa.espressonline.it.)

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Zahraniční, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay