Čerstvé ratolesti na vinném kmeni

Vydání: 2007/14 Velikonoce, 3.4.2007

První pocit: nic pro mě
Přijetí křesťanství jako hlavní cesty mého života bylo postupným procesem. Asi tak před osmi lety jsem se začala zajímat o různá náboženství. Ke křesťanství jsem měla spíše negativní vztah i kvůli ateistickému postoji naší rodiny... Pak jsem se ale ocitla ve velmi těžkých životních podmínkách. Tehdy mě kamarádka seznámila s jednou paní – křesťankou. Postupem času jsme se spřátelily a ona mi skrze víru pomáhala hledat odpovědi na mé otázky. Také jsme se společně zkusily pomodlit a byla to ona, kdo mě poprvé přivedl do kostela. Vzpomínám si, že můj první dojem na mši svaté byl, že to asi není nic pro mě, ale měla jsem i vnitřní pocit, že je třeba to překonat. Pak jsme se modlily stále víc a víc, postupně se začaly uzdravovat jednotlivé části mého života. Stále více jsem si uvědomovala, jak mě Bůh má rád a záleží jen na mně, zda ho pozvu do svého života. Začala jsem navštěvovat setkání v kostele sv. Ignáce v Praze na Karlově náměstí. Tam jsem se také začala připravovat na křest. Křest je pro mne velkou životní změnou. Radostnou. Můj život byl doposud rozházený a nenaplněný, ale díky Boží milosti žiji nyní šťastněji. Učím se krok za krokem všechno odevzdávat Pánu a neřešit věci jen jak já chci – i když občas zapomenu, a pak si řeknu: „Pane Bože, promiň, zase si to dělám po svém.“
Magda, 33 let, finanční manažerka

Křižovatky života
Pocházím z nevěřící rodiny. Na cestu k víře jsem se vydal v osmé třídě, když jsem zhlédl film Ježíš. Učitelka pak pozvala ty, které tento film zaujal, do společenství. Spolu s dvěma kamarády jsme pozvání přijali. To byla má první „křižovatka“, kde jsem volil. Druhou bylo mé rozhodnutí jet s tímto společenstvím na hory. Byl to pro mě moc důležitý týden, kdy jsem slyšel mnoho příběhu a životních zkušeností. Těch křižovatek bylo v dalších 10 letech mnoho. Vím, že jsem často volil tu lehčí, která vede vstříc smrti víry. Ježíš mi ale mnohokrát poslal „anděla“, který mi pomohl odbočit správně. Až příliš dlouhou cestu jsem musel urazit, abych pochopil, že jen víra v dnešní době člověka neuchrání. Je potřeba být součástí společenství, které pomůže překonat těžké chvíle.
Rozhodnutí přijmout svátost křtu bylo mým nejtěžším, ale i nejjednodušším rozhodnutím. Jedná se o nezvratný krok, kdy se loučím se svým současným životem „naprosto volného“ člověka. Ale zároveň vím, že získám opravdovou volnost. Stanu se součástí většího společenství, které mi bude oporou vždy a všude. Budu Božím dítětem a Bůh bude mým Otcem.
TOMÁŠ, 21 let, student

Dokázal zvládnout vztek
Milan je Rom, který má za sebou několik pobytů ve vězení. V tom současném si odpykává trest za loupežné přepadení ve zvýšené ostraze. Když byl jednou na svobodě, navštívil setkání Armády spásy, aby se dobře najedl buchet a zákusků, které tam rozdávali. Když se pak zase po čase ocitl ve vězení, zjistil, že jeden z jeho kolegů na cele je křesťan. Začal mu vyprávět o Bohu. Spolu se pak každý večer modlívali a návyk večerní modlitby mu zůstal, i když byl později propuštěn.
V současném výkonu trestu onemocněl žloutenkou a ocitl se na ošetřovně, bylo to o Velikonocích. Brečel – bezmocí nad trestem a nemocí. Matka mu poslala pohled s obrazem Krista s trnovou korunou. Také se mu dostal do rukou časopis s recenzí filmu Pašije režiséra Mela Gibsona. Oslovilo ho konstatování, že herec představující Ježíše nemohl zvládnout kříž a trnovou korunu. Přemýšlel. Co teprve Pán Ježíš, co on musel vytrpět? Rozplakal se. Po návratu na celu se více modlil. Myslel více na druhé než na sebe. Když jeden ze spoluvězňů uviděl na fotce jeho bratra na invalidním vozíčku, vysmíval se mu, zesměšňoval ho. Milan ho za to chtěl zmlátit. Ale už dokázal konečně zvládnout vztek. Poprvé v životě.
Několik dalších spoluvězňů ho doprovázelo ke Kristu. Učili ho modlit se Otče náš a další modlitby. Četli Bibli a různou duchovní literaturu. Jeden z nich začal postupem času víru ztrácet, modlitby „hrkal“. To Milana naštvalo. Trápil se s pokušením použít sílu svalů na jeho převýchovu. Bojoval ale uvnitř, modlil se: „Ježíši, nezvládám sebe, nezvládám to s tímto bratrem. Jestli ti na mě záleží, tady jsem...“ Najednou uviděl padat hvězdu z nebe. Všechny na cele vzbudil. Modlili se. Několik z nich se domluvilo s vychovatelem, že každý den mohou na malé „kulturce“ číst Bibli, modlit se a zpívat. A pak už to šlo. Milan se setkával s knězem. Cítil vnitřní, opravdové tíhnutí k Bohu. Kněz naléhal – chtěl křest co nejdřív. Milan postupně přijal myšlenku o přípravě, která trvala víc než rok. Teď děkuje Bohu za pozvání na cestu víry. Posílal mu věřící kamarády „bratry“, se kterými kráčel k Bohu. A Bůh často změnil i rozhodnutí „velitelů“ o tom, na které „cimře“ bude žít. Téměř pokaždé se dostal k někomu věřícímu. A k té změně docházelo často v posledních minutách před samotným stěhováním. Milan je rád, že Bůh vstoupil do jeho života. Je šťastný, když může pomáhat druhým lidem a povzbuzovat je. Ježíš mu poskytuje vnitřní ujištění, že patří jemu, že mu dá sílu, aby z této cesty nesešel.
MILAN, 32 let, vězeň

Strach jít do kostela
Kdy se ve mně probudila touha po Bohu, na to si už asi nevzpomenu. Bohužel v rodině není nikdo věřící, tudíž mě k němu nemohl nikdo vést. Postupem času sice má víra rostla, ale i když nevím proč, měl jsem strach jít sám od sebe do kostela.
Jednou se mě přítelkyně zeptala, zda-li bych nechtěl jít na mši – a já jsem dlouho neváhal. Tato úterní mše určená především vysokoškolákům ve mně probudila ještě větší touhu po Bohu. Začal jsem pravidelně navštěvovat tyto mše, po kterých vždy následuje společenství. Postupem času jsem také začal chodit na nedělní mše.
V současné době mě otec Jiří připravuje na křest. Na tuto, pro mě důležitou událost, se těším, neboť se více přiblížím Bohu. V rámci přípravy čteme z Bible, diskutujeme nejasnosti v textu, čteme z Katechismu katolické církve. Na konci přípravy vždy dostaneme odkazy na texty, které si máme doma přečíst. Ty pak rozebereme na začátku další přípravy. Každý řekne svůj názor na určený text a poté se od otce dozvíme, jaký výklad je správný. Sami sice na něco přijdeme, ale stejně většinou zjistíme, že jsme nepřišli na vše.
Libor, 21 let, student


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay