Černé divadlo je můj svět

Vydání: 2014/41 Papež k synodě: Nechci žádné tabu!, 7.10.2014, Autor: Eva Procházková

JIŘÍ SRNEC je divadelník tělem i duší. Ve věku, kdy jiní už jen odpočívají, je plný energie a tvůrčích nápadů. Je mu 83 let, ale ve svém divadle je stále aktivním principálem.
 
Divadlu se Jiří Srnec věnuje už desítky let. Snímek archiv Jiřího Srnce
 
Měl jste v dětství loutkové divadlo?
 
To víte, že měl. Rodiče nám koupili marionety, hrávali jsme si s nimi spolu s mými dvěma staršími bratry velmi nadšeně. Nejstarší bratr již zemřel, ale můj o dva roky starší bratr Jan je docentem psychologie a přes svůj vysoký věk stále příležitostně přednáší studentům. Často spolu vzpomínáme na dětství – čím jsme starší, tím více.
 
Jaké bylo?
 
Nádherné. Když mi byly tři roky, rodiče prodali domek v Žalově, kde jsem se narodil, a přestěhovali jsme se do Prahy-Holešovic. To byla tenkrát periferie, pro malé kluky ráj. Byly tam přístav, nákladové nádraží, blízko Stromovka – úžasné kouty pro naše hry.
 
Měli vaši rodiče vztah k umění, vedli vás k divadlu?
 
Maminka byla nadšená ochotnice. Soubor vedl pan lékárník, to tenkrát bývalo obvyklé. Když chtěli inscenovat Lucernu, jezdívali pro inspiraci na představení do Národního divadla. Jako malý kluk jsem si často hrával pod stolem, u něhož maminka něco šila a recitovala mi při tom Haničku. Moc se mi to líbilo.
 
Vystudoval jste několik škol…
 
Maturitu jsem získal na grafické škole, ale všechna má další studia byla, přiznávám, motivována především tím, že jsem nechtěl jít na vojnu. Odmítal jsem se strefovat do terčů připomínajících lidi. Bylo to dáno výchovou. Nemohl jsem přenést přes srdce, že bych mohl někomu ublížit.
 
Jste věřící?
 
Rodiče nás vedli svým příkladem. Víra v Boha je spojena s celým mým životem od nejútlejšího dětství. Byl jsem pokřtěn, pravidelné modlitby patřily k našim rodinným zvyklostem. K Bohu jsem se obracel ve chvílích radosti i v okamžicích smutku – a je to tak dodnes.
 
Možná k tomu přispělo i místo, kde jste se narodil…
 
Možná. Vždyť rotunda sv. Klimenta na Levém Hradci je prvním křesťanským kostelem v Čechách. Založil ji přemyslovský kníže Bořivoj v 9. století. Víra v Boha a prožívání je ale natolik osobní a intimní záležitostí, že se obtížně vysvětluje a jen těžko se o ní mluví.
 
Jaký máte vztah ke svému rodišti?
 
Pravidelně se tam vracím. Je to spojení s mými předky, kteří jsou na místním hřbitůvku pochováni. Dříve byl Žalov samostatnou obcí, na jeho území se historické hradiště Levý Hradec nachází. Dnes je součástí Roztok u Prahy. Je to místo s geniem loci, které mám moc rád.
 
Dá se černé divadlo přirovnat k loutkovému?
 
Trochu podobné to je. Ale hlavně – je to druh divadla, které u nás bylo docela neznámé. Ve staré Číně princip triku znali, znali černý samet, mohl tedy vzniknout i tzv. černý kabinet. Herci oblečení v černém nejsou na černém pozadí vidět a nasvícené předměty, které drží v ruce, jako by se samy pohybovaly, začínají žít svým životem. A to je princip černého divadla. Když jsme černý kabinet „objevili“, zjistili jsme, že to není nic nového.
 
Jak jste tedy černý kabinet objevil?
 
Já jsem ho neobjevil, já jím byl doslova napaden. Byla to shoda okolností, ne náhoda, náhody neexistují. Po grafické škole jsem nastoupil na konzervatoř a odtud jsem odešel na DAMU. Víte, že na DAMU vznikla první loutkářská katedra na světě?
 
Jste tedy vystudovaný loutkář?
 
Ano. Tenkrát jsme dostali každý za úkol stvořit jevištní podobu jedné písně ze Zpěvů sladké Francie. Jedna z nich měla pohřební námět – děvčata s loutkami vyšla na jeviště v černém triku a pestrobarevné sukni. V rukou nesla černou rakev, za níž byl černý paraván – a najednou jsme to všichni uviděli. Vedle loutek se díky nasvícení rozpohybovaly barevné sukně a poháry s vínem – černý kabinet byl na světě. Bylo mi tehdy necelých třicet a byl jsem studentem druhého ročníku DAMU.
 
Vojně jste se ale nakonec nevyhnul…
 
Krátce po škole jsem účinkoval v Divadle Na zábradlí, ale vojna mě dostihla. Byl jsem přidělen do Armádního uměleckého souboru, kde podmínky nebyly úplně nejtvrdší, přesto jsem měl tak závažné zdravotní problémy, že mě po několika měsících propustili do civilu. A to byl začátek mé dlouhé divadelní cesty, která bez přerušení trvá dodnes.
 
Kde jste zažil první divadelní úspěch?
 
V roce 1961 jsem s přáteli výtvarníky založil Černé divadlo Praha, v roce 1962 jsme poprvé vyjeli na Západ, do Edinburghu. Způsobili jsme tam senzaci – byl to obrovský a nečekaný úspěch. Že se něco podobného může stát, nás ani nenapadlo.
 
Jaké to mělo důsledky?
 
Otevřel se nám celý svět. Dostali jsme nabídky na pravidelná vystoupení ve Spolkové republice Německo, ale i pozvánky na festivaly do Austrálie či Jižní Ameriky. Nové nápady jsme vytvářeli doslova za pochodu. Od té doby jsme vystupovali na osmdesáti sedmi světových divadelních festivalech, což je mezi divadelníky opravdu nevídané. Navštívili jsme sedmdesát zemí celého světa.
 
Říkáte, že první „garniturou“ vašich spolupracovníků byli výtvarníci. Žádní herci?
 
Ano, výtvarníci. Projektu věřili, šli do něj se mnou a byli ochotni udělat pro jeho úspěch maximum. Co jméno, to osobnost: Jiří Andrle, Jiří Balcar, Jiří Chvojka, Bohumil Žemlička – umělec, který se věnoval monumentálnímu malířství. Prožil se mnou a černým divadlem padesát let. Zemřel loni. Naše divadlo jsme pojali jako divadlo výtvarných objektů. A k tomu samozřejmě patří poetika, mystika, smysl pro fantastično. Přáli jsme si vyvolávat niterné prožitky u každého z diváků a snad se nám to dařilo.
 
Nebyly s vašimi častými výjezdy do světa, zejména toho západního, tenkrát potíže?
 
Byli jsme takovým „rodinným stříbrem“ naší země, přiváželi jsme devizy. A i v komunistických dobách se občas našli vzdělaní a slušní představitelé, kteří přišli a řekli: „Jste dobří a jsme rádi, že zrovna vy nás v zahraničí reprezentujete.“ Ale pravda je, že mi bylo mnohokrát naznačeno – když vstoupím do KSČ, budu mít v Praze hned své vlastní divadlo. Ale to jsem nemohl udělat a taky nikdy neudělal. Jsem věřící člověk.
 
Nepřemýšlel jste někdy o emigraci?
 
Možnost bych měl a také mi to bylo několikrát nabízeno. Já se ale cítím být natolik Čechem, že zůstat v zahraničí pro mne nepřicházelo v úvahu. Domů jsem se vždy těšil, v cizině bych se ustýskal.
 
Máte celkem sedm dětí. Měl jste čas se jim věnovat?
 
Vždycky jsem si ho našel. Vedl jsem je k muzice jako kdysi můj táta mě. K divadlu jsem je nikdy nepostrkoval, vstřebávaly ho samy. S mou ženou Danou jsme spolu třicet let, i ona je dodnes jeho nedílnou součástí. Náš syn Jiří je nejen hercem, ale i organizačním šéfem našeho divadla. Dcery Adéla a Anna absolvovaly taneční konzervatoř v Praze a obě se profesionálně věnují tanci. Miluju naši zem a i k tomu jsem své děti vedl.
 
Měl jste někdy chuť divadlo zavřít a utéct?
 
Nikdy, za celých dlouhých padesát tři let. Práce v divadle mi dodnes přináší uspokojení. Jen jednou jedinkrát jsem malinko zaváhal. To když mi po jedné vydařené a úspěšné inscenaci v Laterně magice bylo nabídnuto místo režiséra. Bylo to velmi, velmi lákavé – příležitost, která se neodmítá. Ale protože bylo podmínkou, že musím opustit Černé divadlo, nakonec jsem odmítl.
 
Potkal jste se s řadou zajímavých lidí. Kdo vám obzvlášť utkvěl v paměti?
 
Seznámil jsem se s mnoha lidmi, kterých si vážím, a bylo mi ctí je poznat. Někdy to byla setkání zcela náhodná – přišli třeba na naše představení v cizině. Takto jsem poznal v New Yorku Ferdinanda Peroutku, pány Voskovce či a Firkušného. V Paříži za mnou přišel Josef Šíma – významná osobnost evropského moderního malířství. Byl jsem představen Anně a Alici Masarykovým či belgické princezně. Co setkání, to velký zážitek.
 
Po Sametové revoluci se u nás vyrojilo mnoho černých divadel jako atrakce pro turisty. Co tomu říkáte?
 
Původně jsem byl zvědavý, zda najdou nové možnosti, zda černé divadlo obohatí. Dnes je mi z toho trochu smutno. Většinou jde opravdu spíše o komerční záležitost. Opravdové černé divadlo dává věcem obsah a smysl, prostřednictvím předmětů ukazuje svět a jeho události v jejich bohatství, vztah mezi oživlou věcí a hercem vytváří nádherné napětí. Máme v našem divadle několik mladých lidí, kteří nastupují, jsou šikovní, dobře připravení. Snad oni posunou naše umění dál.
 
Za váš přínos divadelnímu umění vám byla v roce 2011 udělena prezidentem republiky medaile Za zásluhy o stát v oblasti umění a kultury. Na co jste myslel, když jste ji přebíral?
 
Myslel jsem na tři úžasné lidi. Vpravo vedle mě seděla dcera Vladimíra Renčína a přebírala vyznamenání za svého nemocného tatínka. Vlevo vedle mě seděl Emil Viklický – vynikající hudebník a můj velký přítel. A kousek ode mě přebíral cenu Martin Hilský, překladatel kompletního Shakespeara a také můj letitý přítel. Říkal jsem si, že v této společnosti jsem rád.
 
Z čeho máte největší radost?
 
Jan Werich na podobnou otázku odpovídal: „Z toho, že jsem na světě!“ Fascinuje mě jednoduchost a stručnost té odpovědi, platí i pro mě. Jsem rád na světě, který byl obdarován tak nádhernými skvosty, jako jsou Michelangelova výtvarná díla či Bachova hudba, a mnoha dalšími krásnými věcmi. Mám jednu fascinující příhodu s mým velkým kamarádem Bohumilem Žemličkou. Procházeli jsme drážďanskou galerií a on byl tak uchvácen obrazem Jana Vermeera Čtenářka dopisu, že se ho musel dotknout. Přestože věděl, že se rozeznějí bezpečnostní sirény, že bude průšvih…
 
Pane Srnče, jaký je váš vztah k přírodě?
 
Potřebuji ji k životu. Je to místo, kde jsem absolutně spokojený. Každý den běhám – nejraději po lese, cestou necestou. A z toho běhání mám několik úžasných a nádherných zážitků se zvířaty. Nesnáším, když se ubližuje lidem, ale stejně tak nesnáším, když se ubližuje zvířatům. Všichni jsme součástí přírody. 
 
 
JIŘÍ SRNEC, divadelník, scénograf, režisér, výtvarník, hudební skladatel. Narodil se 29. srpna 1931 v Žalově. Jeho jméno je spjato s Černým divadlem Praha, které založil v roce 1961 a dodnes reprezentuje české divadelnictví. Získalo mnohá mezinárodní ocenění, jeho inscenace zhlédlo více než pět milionů diváků v sedmdesáti zemích celého světa. Od letošního roku má divadlo svoua scénu v Paláci Savarin v Praze.
 
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay